[ 29.8.2018, Tamara Nováková, historička ]

Na rozdělení práce na mužskou a ženskou a zejména na zdůvodnění těchto rozdílů se však nikdo explicitně nesoustředil. (Pamětníci a pamětnice řešili zejména vzpomínky a přivolávaní dob svého dětství a mládí, čeští badatelé a badatelky se snažili zachytit kromě tradičního způsobu hospodaření, ve kterém sledovali zejména know how i téma česko-německého soužití a změn v důsledku velké migrační vlny po druhé světové válce.) Dalším problémem při postihování genderových aspektů v zemědělské práci horských obyvatel je fenomén typický pro všechny oblasti poznání. Často je psáno/hovořeno v obecné rovině, tj. za použití generického maskulina, a je mnohdy nemožné určit, zda se jednalo o kohokoliv, či výhradně jen o muže. Následující text se o genderovou perspektivu pokouší alespoň pokud jde o dělbu rolí. Mnohé další zůstává nepostiženo a můžeme pouze spekulovat.

Územním východiskem následujícího textu je oblast tzv. Trojúdolí, dnešního Horního Maršova, zejména mikroregion Horních Albeřic (710 - 900 m. n. m.), Horních Lysečin (640 – 1050 m. n. m) a Suchého Dolu (650 – 1000 m. n. m.) - nejvýše položených zemědělských obcí v Krkonoších, tj. míst, kde se choval nejen dobytek, ale kde se i pěstovalo na políčkách. Chov skotu byl výhradně zaměřen na mléčnou produkci.

Zemědělské rodiny hospodařily na výměrách od 2 do 20 hektarů, nicméně většina zemědělců a zemědělkyň disponovala výměrou do 10 hektarů a vedle zemědělství si zejména muži sezóně či celoročně drželi jinou práci, většinou na úrovni nekvalifikovaného dělníka v továrnách, zejména papírnách a textilkách v úpském údolí. V případě těchto tzv. kovozemědělců ležela celoročně či sezóně většina namáhavé práce v hospodářství na bedrech žen a starších dětí. Málokterá zemědělská rodina vypěstovala víc než pro svou potřebu.

V tomto regionu je velmi drsné klima, roční průměrná teplota je 3 - 6 °C, úhrn průměrných ročních srážek je 600 – 1000 mm. Sníh pokrývá krajinu 100 až 150 dní v roce. S tím, že zimy v první polovině 20. století byly o poznání intenzivnější a sněhu bylo mnohem více. Zima začínala často už na počátku října a jaro se hlásilo mnohdy až na počátku května. Náročnost východokrkonošského zemědělského hospodaření nespočívala jen v krátké letní sezóně a v příkrém terénu. V rámci evropského průměru jsou totiž sice Krkonoše malé a nízké pohoří, drsnosti klimatu si však často nezadají s evropskými velehorami, kde najdeme zemědělské vsi v mnohem větší nadmořské výšce. Díky takto drsnému horskému klimatu se často stávalo, že lidé nestihli úrodu sklidit před prvním sněhem.

Horní Albeřice a Suchý Důl jsou typické lánové vsi, lidská obydlí se táhnou do kopce směrem k horám podél potoka. Kolmo k potoku se od jednotlivých domů táhnou mnohdy do velmi příkrého svahu zemědělské pozemky, tzv. lány, tvořené směrem od domu travní zahradou, polem, loukou a v nejvyšším bodě kusem lesa. Na mnohých místech bylo převýšení od domu k lesu až 250 m. n. m. na vzdálenosti cca 800 m.  Obhospodařování půdy a péče o louky s sebou neslo neskutečnou fyzickou námahu a neustálé hledání zlepšováků, které se ovšem mnohdy vyplatily jen bohatším selským rodinám. Zemědělské práce se v Trojúdolí točily kolem chovu skotu na mléko a obdělávání políček. Krávy byly v sezóně částečně vyháněny na pastvu, jinak byly většinu roku ustájeny v chlévě. Drsné horské klima a krátká vegetační sezóna nutila horské zemědělské rodiny soustředit většinu energie na kvalitní pastvu a zejména kvalitní seno. Zemědělské rodiny s menší výměrou pozemků, popřípadě všichni, když byl špatný rok, dokrmovali dobytek máčenými zbytky po zpracování lnu či otrubami, lesní travou a listím.

Ve vyšších polohách se setkáváme s fenoménem tzv. budního hospodaření. tj. hospodaření na hranici lesa, či nad touto hranicí. Ta v Krkonoších probíhá v rozmezí 1.200 až 1.350 m. n. m. Zde se již zemědělské počínání většinou zúžilo pouze na chov dobytka a zpracování mléka.

Trocha demografie

Za zmínku stojí uvést údaje vyplývající ze sčítání lidu z let 1921, 1930 a 1939, ze kterých vyplývá, že v první polovině 20. století se v Trojúdolí ženy vdávaly často až po 25. roce, běžné byly i první sňatky po 30. roce, zcela výjimečně se ženy vdávaly mladší 20 let. Vícegenerační domácnosti se sporadicky vyskytovaly, v těchto případech staří bydleli na výměncích. Sňatky v pozdějším věku těch žen, které zůstaly v Trojúdolí, mohly souviset s tím, že mladí čekali, až budou mít hospodářství pro sebe. Průměrná natalita byla 5 dětí, z nichž se ovšem všechny nedožily vyššího věku, počty tzv. samovolných potratů, ať už v důsledku těžké práce v zemědělství, minimální lékařské péči či z dalších důvodů, jsou těžko dohledatelné.

Pokud jde o dělbu práce, byla trochu jiná v případě zemědělské usedlosti s větší výměrou lepší půdy a s řekněme ideálním umístěním obydlí a pozemků ve svahu. Tam se každodenní život celé rodiny, nebo alespoň rodičů, točil kolem hospodaření, což znamenalo, že na ženě byla hlavně domácnost, výroba sýrů a péče o dobytek ve chlévě. Jiná situace byla v případě kovozemědělských rodin, kde zpravidla muž a starší děti (obojího pohlaví) pracovali mimo domov a celé břímě hospodářství leželo na ženě, včetně tahání vody ze studně či potoka a redistribuování dobytku.

Mezi mužskou a ženskou prací zcela jistě nenajdeme dělící linku v rovině fyzické námahy, spíše řekněme v odbornosti práce. Mimo domov pracovali zejména muži – odborná péče o louky, domácnost byla doménou  žen - odborná péče o ustájený dobytek a výroba mléčných produktů. Jinými slovy, gender se v zemědělství projevoval obdobně jako v jiných odvětvích, tj. soukromá žena a veřejný muž.

Hnojení

Velkou roli hrálo umístění obydlí v terénu, na rozdíl od bud na hranici či nad hranicí lesa, se pozemky trojúdolních hospodářství rozkládaly z větší části nad obydlím, tedy do kopce směrem k lesu a nešel tak pro hnojení luk využít samospád. Někteří mohli alespoň využít samospádu svedených horských potůčků či struh k zavlažování polí a luk a zejména k průtokovému jímání vody přímo ve chlévě či sklepě, čímž odpadlo namáhavé napájení ustájeného dobytka. Jiní, zejména pak kovozemědělské rodiny s menší výměrou půdy, musely nosit vodu ustájenému dobytku v putnách či později v kýblech, což byla práce žen.

Výnos kvalitního sena a kvalitní tráva pro hovězí dobytek byl alfou a omegou celého horského zemědělství. Aby byly louky druhově pestré a výživné, bylo nutné je na jaře a na podzim přihnojit. Jedna ze specifických východokrkonošských vychytávek (hojně využívaná i v Trojúdolí), zcela v gesci mužských členů rodiny, byla lanování - jednoduchý způsob využívající kladky a gravitace pro dopravu hnoje do vyšších poloh. Budařské rodiny na hřebenech využívaly občas sněhové pokrývky - a jejího menšího tření - kdy se základ hnojení odehrával v zimě. Mrvu dopravili na hnojních saních, poházeli po zasněžené louce, kde zmrzla a na jaře ji tající sníh naředil a ženy a děti ji tzv. rozhonily po louce. Na menší vzdálenosti se hnůj nosil v putnách na zádech. V případě těch hřebenových bud, které měly louky pod obydlím, měly selské rodiny princip maximálně domyšlený. Shora ze stráně byla svedená voda z roztroušených potůčků a stružek do jímky přímo v domě, tam ji muži smíchali s hnojem a vytvořenou krkonošskou specialitu, tzv. kejdu, posílali kanálky či korýtky ze svahu dolů na louky. O rozvod kejdy se staraly ženy a děti. Celý systém si můžeme představit jako strom s mnoha větvemi, do vertikály kmene muži gravitací pošlou kejdu a dále pomocí zarážek a lidské síly ženy a děti regulují přísun kejdy i do horizontál pomyslných větví.

Senoseč a sušení

Louky (i pole) bylo třeba každé jaro vyčistit od kamenů, což byla opět práce žen a dětí, stejně tak jako zbavit je stařiny a na jaře i na podzim prohnojit kravskou mrvou nebo kejdou, hnojem či hnojními koláči. Hovězí dobytek byl v letní sezóně vyháněn na pastvu, během léta vypásal meze a hůře přístupná místa pro kosení, svými kopyty pak louky provzdušňoval. O dobytek na pastvě se starali větší děti či muži. Neméně důležité bylo správné sekání trávy a sušení sena (dvakrát ročně), neboť kvalita sena se přímo promítla do výsledné produkce mléka. Louky sekali muži kosou, posekané seno se sušilo, což byl klíčový proces, který pomohl vytvořit zásoby krmiva na dlouhou zimní sezonu, na práci se podílela celá rodina, stejně tak na transportu usušeného sena do seníkových půd. V Trojúdolí se běžně používala loktuše, velký šátek, do kterého se seno zabalilo a na hlavě se transportovalo domů. Nošení sena na hlavě vyžadovalo velkou dávku zručnosti, sedlák či selka si lehli na stráň hlavou nahoru a náklad si upevnili do týla a na horní část ramen. Pak přitáhli kolena k tělu a prudkým pohybem se postavili a vydali se na cestu k domovu. Muži nosili tímto způsobem až 80 kg sena a ženy a děti až 50 kg. Místo loktuše se v okolí používaly i senné krosny. Seno z větší vzdálenosti dopravovali lidé z Albeřic a Lysečin na letní variantě rohaček, bohatší selské rodiny využívaly krkonošské obdoby žebřiňáku.

Nasušené seno se dopravovalo různými způsoby v závislosti na vzdálenosti, sklonu terénu a na vybavení domácnosti (povoz) a kapacitě aktuální lidské síly. Ženy vyžínaly srpem lukrativní trávu na hranici lesa či ve špatně přístupném terénu, ta se nesušila, ale sloužila k přímému přikrmování dobytka. V krkonošských chlévech lidé chovali nejen krávy, ale i kozy, prasata a slepice. Kůň byl vzácností a v zemědělství se vůbec nevyužíval.

Zpracování mléčných produktů

O ustájený dobytek se staraly zejména ženy, možná proto, že to bylo chápáno jako součást péče o domácnost. Díky intenzivní péči o louky, kvalitnímu senu dávaly horské krávy kvalitní a tučné mléko. Zpracování tradičních a vyhlášených mléčných výrobků bylo také v gesci žen. Stloukaly kvalitní krkonošské máslo, vyráběly několik druhů sýrů, tvaroh, jogurty a kefír. Pakliže vznikly, jak se dneska říká přebytky, prodávaly je ženy do trojúdolních obchodů a na trzích v Horním Maršově. Budařské rodiny na krkonošských hřebenech nabízely sýry a další mléčné produkty turistům a turistkám. V Albeřicích existovala i parní mlékárna, kde se ve velkém zpracovávaly sýry a máslo, které rodina prodávala zejména v podkrkonošských městech na severní straně hor, v tehdy německém Slezsku.

Pole

Práce na polích, kde se pěstovalo obilí (zejména žito a oves), len a brambory, začínaly na jaře neustálým čištěním horských políček od kamenů. Ženy a děti je sbíraly a vyskládávaly z nich kamenné zídky, tvořící meze mezi jednotlivými lány, a nebo je vršily na kamenné snosy tvořící haldy na mezích. Jarní práce pokračovaly rozkopáváním drnů motykou, což dělaly pravděpodobně také ženy. V případě splavení ornice do nižších poloh, nastoupili muži a buď pomocí lanování nebo jiným způsobem vraceli ornici zpět na původní místo. Orbu v náročném horském terénu v Trojúdolí nejčastěji zajišťovaly okované krávy, ne každý měl jednu doma, sousední domácnosti si je navzájem půjčovaly. Na krkonošských hřbetech se někdy do rádel zapřáhli muži.

Plody lesa a zarostlých mezí

V první polovině 20. století nebyla hranice mezi loukou a lesem tak ostrá, jak ji známe dnes. Horské zemědělské rodiny samozřejmě potřebovaly maximum slunce, zejména když na loukách sušily seno. Na mezích tvořených kamennými zídkami či snosy nestály vzrostlé stromy, ale mohly být v horní části směrem k lesu zarostlé nízkými křovinami, stejně tak hranice louky a lesa byla odstupňovaná křovisky. Na mezích, u lesa a na lesních pasekách, rostly hojně brusinky, borůvky a maliny, lesy byly plné hub. V Trojúdolí se sběru lesních bobulí věnovaly ženy pro domácí potřebu, houby naopak většinou sbírali muži a prodávali je na trzích, aby tak navýšili rodinný rozpočet.

Zimní večery a volný čas

V Trojúdolí bylo několik hospod, kam se o nedělích chodilo na limonádu a poslouchat orchestrion, během roku se konalo několik bálů a tancovaček, často spojovaných s místními spolky. Nejvyhlášenější byly hasičské bály. Po večerech, zejména v zimě, kdy mají zemědělské rodiny víc času, chodili trojúdolní muži do hospod sdílet politické názory. Ženy se věnovaly ručním pracím, štrikovaly a šily oblečení, zejména pro děti.