[ 28.8.2018, Alena Wagnerová, spisovatelka a publicistka ]

Tak vypadal život v zemědělské usedlosti ještě na konci války, byla to tvrdá dřina. Jak v našem orálně historickém projektu¹ řekla jedna pamětnice, lidé si tu náročnost ale neuvědomovali, byla to samozřejmost.  

Po válce ze zemědělství odešla většina čeledě do pohraničí nebo do továren, a v této situaci začaly spontánně zdola vznikat družstevní aktivity. Sedláci si společně začali kupovat hospodářské stroje, ženy pěstovat drůbež. Na začátku padesátých let přišla násilná kolektivizace shora, která život na vesnici radikálně změnila a spontánní proces družstevnictví přerušila. Družstevní podnikání bylo na vesnici už před válkou živé - i známá sýrárna Madeta byla založena jako družstevní podnik.

Po prvních letech bídy se situace v kolektivizovaném zemědělství začala lepšit především v živočišné výrobě. Mechanizované kravíny, v nichž se už ručně nedojilo, znamenaly obrovský pokrok a staly se ženami preferovanou prací v družstvech. Jak to zaznívalo ve všech rozhovorech našeho projektu, znamenalo to pro ně výhodu regulované pracovní doby; v kravíně se dojilo brzy ráno, a když měly jít děti do školy, byly ženy už doma z práce, v neděli se u práce střídaly, to všechno byly novoty, které dřív neexistovaly. Tak jako se dřív setkávaly v zimě při dračkách, setkávaly se teď v kravíně, který se pro ně stal nejen pracovním místem, ale i společenským zařízením. Ženy tu spolu pracovaly, když byly hotové, sesedly se, povídaly si, vzájemně se svěřovaly, byly mezi sebou a měly vlastní příjem. Byly spokojené. Kravín se tak stal místem ženských setkávání, stejně jako již zmíněné dračky, u potoků upravená místa na praní, nebo v Orientu setkávání žen u studní. Všecka tato místa byla drobnými ostrovy ženské svobody. Ženy se ovšem v kravíně setkávaly denně. Všechny dotazované v našem projektu na svou práci v kravíně rády vzpomínaly, chválily si ji jako zlepšení kvality života a kritizovaly další mechanizaci, kdy ve velkém kravíně dnes pracují třeba jen tři ženy, což pro vytvoření společenství nestačí. Způsob, jakým ženy o své práci v kravíně s nádechem hrdosti hovořily, svědčil pro to, že tu docházelo i k určitému emancipačnímu efektu. Přímo tuto otázku položit v daném kontextu nebylo možné, stálo by ovšem zato se jí systematičtěji zabývat.

¹ Alena Wagnerová, Leoš Nikrmajer, Jiří Petráš, Paměť kraje – Proměny Zbudovských blat (Sedlec a okolí) v průběhu dvacátého století. MAS Č. Budějovice 2014.