[ 29.5.2018, Markéta Štěpánová, Gender Studies o.p.s. ]

My vám při příležitosti vydání této knihy v češtině, ze kterého máme obrovskou radost, přinášíme zajímavý kritický pohled na název těchto knih. Autorka následujícího textu Tricia Lowther (zakladatelka kampaně Nechme knihy knihami (Let Books Be Books) se zamýšlí nad tím, proč mají i autorky subverzivních knih potřebu v názvu určovat, pro koho jsou vhodné a nenechají děti samy si vybrat knihy podle svého uvážení. V našem českém prostředí trochu naivní představa, že děti si mohou svobodně vybírat různé knižní postavy a vzory, když stále máme mnohá dětská oddělení v knihkupectvích segregovaná podle pohlaví a barev, ale nechme se unést představou, že něco jako svobodná volba existuje, protože autorka článku jistě uhodila hřebík na hlavičku minimálně v tom, že tuto knihu je potřeba pořizovat i klukům.

Proč nemáme příběhy pro rebelské děti? Nerozdělujte mladé čtenáře a čtenářky podle genderu

Ano, dívky potřebují číst více o ženách jako Ada Lovelace, ale chlapci také. Nálepkování knih podle genderu jen posiluje stereotypy.

Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky a jejich nedávný „klučičí“ ekvivalent Příběhy pro chlapce, kteří mají odvahu se lišit (Stories for Boys Who Dare to Be Different, autor Ben Brooks) patří mezi nejprodávanější dětské knihy, které údajně bourají genderové stereotypy. Sdílením příběhů o inspirativních ženách a mužích, kteří uspěli navzdory převládajícím stereotypům své doby, se tyto knihy snaží nabourat představy o tom, jaký má být správný chlapec a správná dívka. Možná ale tento problém ve skutečnosti posilují.

Zatímco obsah knih – příběhy žen průkopnic a mužů, kteří se nebáli vyjádřit své emoce - je vítaný a pro mnohé děti nepochybně inspirativní, používání slov "pro dívky" a "pro chlapce" v názvech odrazuje ostatní od čtení. Je skvělé, že si děti mohou číst o úspěších žen, jako je Ada Lovelace, ale proč naznačovat, že by o ni měly mít zájem pouze dívky? Ačkoliv obsah je užitečný, onálepkování jasně rozděluje chlapce a dívky do různých čtenářských skupin. Říká jim, že jsou odlišné a tímto kladením důrazu na odlišnost brání rovnosti. Stačila by přitom změna předložky v názvech knih, a rázem bychom měli knihy o malých rebelkách, případně příběhy malých rebelek.

Někteří rodiče kritizovali knihy prostřednictvím sociálních sítí, a to jak kvůli jejich názvům, tak kvůli segregaci příběhů do chlapeckých a dívčích skupin. Proč nemít knihy o chlapcích a dívkách? Odpověď, zdá se, spočívá v tom, že od dětí se očekává, že se budou klonit k příběhům o svém pohlaví. Ale i kdyby tomu tak opravdu bylo, není možné, že to pramení právě z faktu, že k nim neustále vysíláme stejnou zprávu - že by si dívky měly číst o dívkách a chlapci o chlapcích?

Výzkum ukazuje, že když malé děti slýchají o sdružování lidí do určitých sociálních kategorií, vytvářejí si předpoklady o tom, co to znamená být součástí dané sociální kategorie, a následkem přemýšlejí stereotypně. Nejde přitom ani tolik o podstatu konkrétního sdělení, ale především o způsob, jakým je toto sdělení komunikováno. Je tomu tak i v případě segregace četby na „chlapecké knihy“ a „dívčí knihy“.
Pro zakladatelku kampaně Nechme knihy knihami (Let Books Be Books), která od roku 2014 přesvědčila 11 vydavatelů k odstranění slov "pro kluky" a "pro dívky" z obalů knih, je skličující sledovat vznik jakési nové genderové segregace. Je pravda, že knihy, proti nimž jsme původně bojovali, byly naplněny genderovými stereotypy; fotbal a dinosauři pro chlapce, princezny a víly pro dívky (a stále spousta takových knížek existuje), ale já si kladu otázku, zda můžeme považovat za progresivní takové knihy, které cílí na děti v závislosti na jejich genderu, ač se tak děje ve jménu jejich posilování (empowermentu).

Stejně jako je špatný nápad kniha nazvaná „Roboti pro chlapce“, protože vysílá zprávu, že věda není pro dívky, může být problematická kniha plná příběhů o velkých ženách s nápisem na přebalu, který omezuje čtenářskou obec pouze na dívky. Takový nápis chlapcům říká, že se neočekává, že by se zajímali nebo měli zajímat o příběhy o druhé polovině lidské populace. Od dívek se dlouho očekávalo, že budou číst, sledovat a poslouchat příběhy o chlapcích a mužích. Už dávno by mělo normální, že se chlapci budou z médií běžně dozvídat o dívkách a ženách.

Motivace vzniku výše zmiňovaných knižních titulů je chvályhodná – dát dětem pozitivní vzory z řad mužů i žen a ukázat jim, že je v pořádku být tím, kým chtějí být. Nicméně cílit tyto knihy v závislosti na genderu čtenářů a čtenářek vysílá protichůdné sdělení. Neměly by příběhy o inspirativních ženách nebo chlapcích, kteří vzdorují stereotypům, číst všichni? Je třeba, aby se takové příběhy dostaly do hlavního proudu a netvořily jen zvláštní separátní podskupinu, která přináší příběhy pro dívky nebo syny feministek.

Musíme přestat směrovat děti k příběhům, o kterých si myslíme, že by je měly číst, zejména na základě genderu. Nechme je samotné si vybírat. Místo toho, abychom jim říkali, pro koho jsou které příběhy určené, dejme jim možnost volby a nechme je rozhodnout, co chtějí číst, nehledě na to, zda jde o knihu o dívkách, chlapcích, obojím nebo o něčem zcela jiném. Nechme je vyslechnout si příběhy o lidech z různých prostředí a různých pohlaví, protože dobrý příběh je přece pro každého a není třeba jej někomu směřovat.

LOWTHER, Tricia. Why no stories for rebel children? Don’t divide young readers by gender. The Guardian [online]. Vydáno 24.4.2018 [citováno 2018-15-05]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/commentisfree/2018/apr/24/rebel-childrens-books-women-gender-girls-boys.

Z angličtiny volně přeložila Michaela Chržová