[ 29.5.2018, Johana Jonáková, Gender Studies o.p.s. ]

Zájemce nebo zájemkyně o informace se nedozví mzdu konkrétního kolegy nebo kolegyně. Zaměstnavatel však musí zveřejnit průměrnou mzdu všech zaměstnaných, kteří pracují na srovnatelných činnostech a to včetně nefinančních složek, jako jsou služební auto nebo výkonnostní bonusy.

Nová pravidla platí pro podniky zaměstnávající více než 200 osob. Aby mohli zaměstnanci či zaměstnankyně o informace požádat, musí na obdobné pozici u téhož zaměstnavatele pracovat dalších 6 osob opačného pohlaví. Ženy získávají informace o mzdách pouze mužských kolegů, muži naopak pouze o mzdách kolegyň.

Kritika z více stran

Zde začínají kritiky nového zákona: Jak pro manažery a manažerky na vrcholných postech, tak i pro vysoce specializované činnosti je obtížené najít 6 srovnatelných pozic. Zejména pro ně bude téměř nemožné využít nově vytvořené právo na informace v praxi. O tom, co je srovnatelná činnost, navíc rozhoduje zaměstnavatel. Zákon také vytváří pouze nárok na informace, nevyplývá již z něho povinnost případné rozdíly vyrovnat nebo kompenzovat.  Dotyčnému zaměstnanci či zaměstnankyni tak nezbývá nic jiného, než se o stejnou mzdu soudit podle již existujícího zákona o rovném zacházení (Gleichbehandlugsgesetz).

Očekávání zejména odborových organizací byla velká. Podle Německého odborového svazu a jeho místopředsedkyně, Elke Hannack, zákon ale vysílá důležitý politický signál: ženy se budou moci ptát, jakým způsobem je tvořen jejich plat v porovnání s jejich mužskými kolegy.

Ptají se lidé na mzdy svých kolegů a kolegyň?

Po téměř čtyřech měsících platnosti se však ukazuje, že dopad zákona je mizivý. Podle průzkumu deníku Der Tagesspiegel jsou k březnu 2018 počty zájemců a zájemkyň o informace v řádu jednotek. U firmy Daimler se ještě neptal nikdo, u společnosti Allianz několik osob, u Deutsche Bahn tři lidé, u Deutsche Post pak deset až dvacet, Commerzbank hlásí tři desítky, u Siemensu se neví vůbec.

Auditorská společnost Ernst & Young (EY) provedla v březnu 2018 průzkum ohledně znalosti a využitelnosti zákona. S ohledem na intence autorského týmu zákona je zajímavým zjištěním, že ženy jsou o jeho existenci méně informované (pouze 40 %), než muži (ti zákon znají v 52 %). I když zákon znají, mají zaměstnanci a zaměstnankyně k jeho využívání spíše zdrženlivý postoj. Obávají se důsledků, které by případná žádost o informace měla pro jejich kariérní růst. Studie navíc potvrdila stav, že zaměstnaní nemají jasné informace o tom, na základě jakých kritérií je jejich mzda vytvářena. Většina dotázaných (56 %) se, v kontrastu se stavem v USA a ve Švédsku, domnívá, že není nutné mít ve firmě transparentní mzdovou politiku. Mezi důvody uvádí zejména obavu ze závisti (40 %).

Německé komentáře často odkazují na islandský zákon, který začal shodně platit od nového roku a který je ve srovnání s německým daleko progresivnější.

Začátky diskuzí o transparentnosti mezd nejsou nijak snadné a do budoucna lze očekávat další vzrušené debaty. Přesto se jedná o zásadní krok, který je nezbytný k rovnému odměňování žen a mužů.