[ 27.2.2018, Josef Vošmik, Gender Studies o.p.s. ]

Přitom kritické výtky feministického myšlení vůči „tradiční“ kriminologii nastolují závažné otázky, jejichž nereflektování se promítá právě do výukových materiálů a následně i přístupů praktiků a praktiček práva a policejní, kriminalistické i kriminologické práce. Význam těchto výtek je o to závažnější, že nezpochybňují nic menšího, než samotné teoretické a epistemologické kořeny tohoto oboru. O to přínosnější zjištění však mohou generovat, pokud jim dopřejeme sluchu, byť mohou zpočátku působit na čtenáře a čtenářky místy kontroverzně.

Jak uvádí Susan F. Sharp (2009) kriminologie tradičně patří mezi nejvíce androcentrické (tendence stavět mužský pohled nad ženský) obory mezi sociálními vědami. Většina výzkumu i teorie byla reakcí na kriminalitu mužů a trestní justici uzpůsobenou mužským pachatelům. Pokud se o ženách vůbec uvažovalo, bylo to v negativním nebo stereotypním smyslu s odkazem na jejich „neschopnost“ naplňovat tradiční model přijatelného ženského chování. Navíc rozsáhlé kvantitativní výzkumy, z nichž dodnes čerpáme, selhávají ve snaze o detekci individuálních cest mužů i žen ke kriminálním činům, jejich typům, následnému trestu i širší viktimizaci. Feministická kriminologie usiluje o rozšíření těchto limitů, jak pokud jde o pochopení protiprávního chování mužů a žen, tak pokud jde o trestní systém jako jeho institucionální důsledek.

Kritiku tradiční kriminologie z feministických pozic velmi pregnantně vystihuje a dále rozvíjí česko-německá socioložka a kriminoložka Gerlinda Šmausová, v německy mluvících oblastech známá pod jménem Gerlinda Smaus (in Oates-Indruchová, 2011). Tvrdí, že sociální kontrola podporuje status quo mezi pohlavími. Nejen trestněprávní, ale také psychiatrická, somatická a neformální sociální kontrola zacházejí se ženami a muži podle ní rozdílně, a to vždy genderově specifickým způsobem.

Trestní právo, které předpokládá plně odpovědné osoby, se podle autorky orientuje především na muže, zatímco u žen převládá psychosomatická kontrola, která jim upírá status plnohodnotného dospělého člověka. Sociální kontrola se tak ukazuje jako zařízení v mužské režii. Šmausová (2011) považuje za otřepané klišé kriminologů fakt, že ženy se dopouštějí trestné činnosti v zásadně nižším poměru, než je tomu u mužů – odkazuje na poměr 1:4. Tento rozdíl není podle ní dán ani tak rozdílnou výchovou či „vrozeným odporem“ žen ke kriminalitě, jak bývá postulováno, nýbrž skutečností, že ženy ve valné většině případů nezastávají pozice, na něž se převážně zaměřuje trestněprávní kontrola, a naopak trestní právo se příliš nezajímá o činnosti, za něž ženy v současnosti nesou odpovědnost. Jde tedy o parafrázi na tradiční rozdělení: veřejné (tj. mužšké) a soukromé (ženské). Tomu pak odpovídá i vyměřování trestu ženám a mužů ze strany soudů, kdy tresty pro ženy jsou zpravidla mírnější.

Šmausová proto vyslovuje požadavek na existenci feministické kriminologie, která by dokázala sjednotit centrální úkol vědeckého feminismu na objasnění genderovaných skutečností a současně přispěla k uznání kriminality jako sociálně konstruovaného, připsaného a nikoliv nezávisle existujícího (ontického) fenoménu, který ve zkratce říká, že kriminalita je nálepka, která se přiděluje převážně mužům.  

S ohledem na výše zmíněnou nižší registrovanou kriminalitu žen (tzv. gender ratio problem) i skutečnost, že feminismus je vnitřně velmi diferencovaný směr sociálního myšlení, však Dana Britton (2000) upozorňuje, že termín „feministická kriminologie“ je dosti zavádějící a měli bychom spíše mluvit o feministických kriminologiích.

Dodejme, že feministická kriminologie spatřila světlo světa v 70. letech minulého století, v době tzv. druhé vlny feministického hnutí. Její počátky byly spojeny s požadavkem na integraci ženského prvku do studia, výzkumu i teorií kriminálního jednání, kde ženy do té doby nebyly nezohledňovány. V tomto kontextu můžeme zmínit práce autorek jako Freda Adler či Carol Smart a mnoha dalších. Navazující třetí vlna, prosazující se od 80. a 90. let, pak přinesla důraz na mnohočetnost genderových identit, sexualit a intersekci kategorií, jako je nejen pohlaví/gender, nýbrž také věk, barva pleti, sociální třída apod., jež byly dosud zkoumány převážně odděleně, byť v praxi existují společně a vzájemně se ovlivňují. Právě v propojení těchto potenciálně diskriminačních atributů a zaměření se na jejich vnitřní strukturu a spolupůsobení vidí autorka Burgess-Proctor (2006) budoucnost feministické kriminologie. Jak říká, výzkum i teorie musí neustále odmítat představu, že ženy (a muži) jsou unitární kategorií. Z toho lze poměrně snadno odvodit, že i „ženská kriminalita“ je pojem dosti povšechný a spíše statistický, za kterým vždy stojí konkrétní osoby, s konkrétními charakteristikami a v konkrétní situaci.

Česká kriminoložka Helena Válková (2012) shrnuje „úspěchy a nezdary“ feministických přístupů v kriminologii slovy, že se jim podařilo upozornit na některé předsudky a stereotypy, které se v kriminologických teoriích bez potřebného empirického doložení objevovaly. V oblasti trestní politiky jsou pak významné poznatky týkající se sociálního kontextu problematiky prostituce, pornografie, nelegálních potratů či domácího násilí. Nesporným úspěchem je i dosažení větší pozornosti věnované obětem znásilnění a jejich sekundární viktimizaci a traumatizaci, včetně lepšího zacházení s ženskými a dětskými oběťmi sexuálních útoků. Současně však podle ní feministické snahy v některých směrech nenaplnily původní očekávání. To se týká zejména nedoložení uspokojivého zdůvodnění problému příčin výrazně nižší kriminality žen oproti mužům, ale také kontroverzní kritiky trestněprávních struktur, od kterých se feministky často odvracely a hledaly alternativní cesty (místo aby se snažily o jejich nápravu zevnitř). Feministky podle Válkové vidí cestu pouze ve strukturálních změnách společnosti, ale přitom se již hlouběji nezabývají způsoby, jak toho v případě postavení žen jako pachatelek, obětí i profesionálek v trestní justici dosáhnout. Přes tuto kritiku však nezpochybňuje přínos feministických prací pro další rozvoj kriminologického bádání i praktické cíle trestní politiky.

Ve světle výše uvedeného je tedy dosti zarážející, že tyto názory a podněty nenacházejí v českém kriminologickém prostředí širší odezvu, jak ukazuje i nedávná kauza naznačená na úvod tohoto textu. Přitom např. v USA od roku 2006 existuje samostatný odborný časopis věnovaný právě feministické kriminologii. Zdá se tedy, že v tomto směru máme co dohánět, ale současně (naštěstí) také na co navazovat, byť spíše v mezinárodním, než tuzemském kontextu.