[ 27.2.2018, Anna Kotková, Gender Studies o.p.s. ]

Životní situace, zkušenosti a potřeby tak, jak je často zažívají ženy, se v něm stále odráží velmi málo. Feministická kritička práva Barbara Havelková to ilustruje na příkladu konceptu excesu u nutné obrany: „(…) v trestním právu je vystavěn na představě relativně krátké bitky mezi zhruba stejně silnými oponenty. Má nicméně problém poradit si se situacemi, kdy po dlouholetém období týrání oběť (v převážné většině případů žena) sáhne po smrtící zbrani a zabije agresora (v převážné většině případů muže). Obrana je v těchto případech často považovaná za nepřiměřenou a nesplňuje tudíž podmínky nutné obrany. Právo je zde necitlivé k faktu, že domácí násilí je specifický kontext, kde násilí není excesem, ale pravidlem; kde strach o život není vygenerován tím, po jaké zbrani agresor v tom konkrétním sáhne, ale je permanentním psychickým stavem (…)^"1

Podobně ilustruje zaujatost práva například na postihu za prostituci, který se týká jen osob v prostituci, a ne jejich klientů.

To, že právo ve své psané i aplikované podobě stále dostatečně neodráží ženskou životní zkušenost, lze dobře vidět na řešení případů sexuálního násilí. Jak kritizuje ve své analýze z listopadu 2017 organizace proFem, v České republice v současnosti výše trestu odnětí svobody například za trestný čin znásilnění neodráží závažnost, nebezpečnost tohoto činu jak pro oběť, tak pro společnost, a míru poškození oběti a jeho většinou dlouhotrvající následky. Organizace navrhuje změnu tak, aby nebylo možné ukládat za znásilnění podmíněný trest odnětí svobody.

Velké mezery v genderově citlivém přístupu a v osvětě ve specifických tématech mají soudci a soudkyně. Vládní Akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí 2015 - 2018 konstatuje nedostatečnou specializaci soudních a policejních orgánů na případy domácího a genderově podmíněného násilí. Na podzim loňského roku se dostaly prostřednictvím organizace ROSA do médií postřehy o zaujatém a necitlivém přístupu přísedících k obětem domácího násilí. Podobně jako u znásilnění se ukázalo, že často druhotně viktimizují oběť a hledají příčinu situace v jejím chování a povaze a nikoli v chování a povaze pachatele a především v selhávání žen v jejich „ženských“ povinnostech v domácnosti a vůči muži.

Genderově stereotypní posuzování soudních kauz se ale obrací i proti mužům. Role se postupně prolínají, co dříve bylo bytostně ženské, dnes není, ale praxe soudnictví se mění pomalu. Typickým příkladem je rozhodování o tom, kdo bude pečovat o děti po rozvodu rodičů. V České republice je po rozvodu do výlučné péče matky svěřeno více než 90 % dětí, do střídavé péče méně než 5 % dětí , zde procenta rok od roku rostou , nicméně i tak je to při silném trendu aktivního otcovství stále velmi málo. Výpovědi soudkyň, které řeší tyto kauzy, a advokátek, svědčí o tom, že tradovaná představa o tom, že dítě patří k matce, sehrává velkou roli při rozhodování, komu připadne dítě do péče u kojenců a dětí předškolních. V ostatních případech je procento otců údajně tak nízké proto, že si otcové o svěření až na výjimky nepožádají.   

Odbourávání stereotypních pohledů a ženská perspektiva se v právnické praxi daří díky osvětě a lobbingu pomáhajících a specializovaných organizací, ale také jsou zapotřebí muži, kteří budou dostatečně reflektovat a propagovat ať již třeba závažnost genderově podmíněného násilí nebo význam otcovství tak, že jejich žitá zkušenost podpoří tu ženskou.

¹ http://jinepravo.blogspot.cz/2013/04/k-cemu-jsou-feministickagenderova_21.html Cit. 24. 1. 2018