[ 27.2.2018, Anna Kotková, Gender Studies o.p.s. ]

Část manželství se během těch tří dekád rozpadla úplně, ta, co drží pohromadě, mají za sebou větší překonané krize a často drží silou vůle. Žádné manželství není harmonické. Osudy žen jako celek působí mnohem fatálněji než osudy mužů. Poslední série byla nicméně až příliš odvyprávěná manželi, ať již současnými nebo již ex. Dvě (ex)manželky natáčení odmítly zcela nebo se střídavě objevují a zase mizí. Jedna (Mirka) nejprve odmítá, nakonec se v dokumentu objevuje, ale v rozhovorech s mužem je její neverbální postoj velmi odmítavý a verbální zčásti taky. Ivana se objevuje hodně, s novým přítelem romantikem ji zabírá kamera nejčastěji obklopenu těžkou vojenskou technikou, jejich společným hobby, ale vypadá to, že tahá svoji spokojenost tak trochu z paty. Marcela vypráví svůj příběh spolu se svým synem, občas jemu navzdory, ale je to příběh neobvykle tragický. Jediná Ivana Strnadová se se svým mužem dělí o vyprávění víceméně rovnoměrně a také nejzajímavěji vztah a život oba reflektují. Ivana má za sebou ale sérii hysterických ataků, z nichž si nic nepamatuje a konstatuje, že jako matka pěti dětí neměla většinu svého života čas na sebe. Z výpovědí žen je často cítit skepse, frustrace, zklamání.

Na to, jak smutně etudy dopadly, jejich (bývalí) muži si vlasy moc nervou. Nejčastěji jsou vidět v garážích a amatérských dílnách, kde sáhodlouze vyprávějí o svých koníčcích či plánech, jako více či méně úspěšní manažeři různých vlastních projektů či stavitelé domů. V jejich slovech nezní příliš (sebe)reflexe, případně lítosti nad nepovedeným manželstvím. Fotograf Vladimír Gdovín se dokonce nechá slyšet, že uspěl ve všem, co si předsevzal. Bez znalosti kontextu by divák dokonce snadno získal dojem, že jsou to úspěšní lidé na všech frontách. Nebo jsou jen zpátky „na koni“?

 „Co máte společného? Svatební dary a dítě.“

V první sérii mají většinou manželé rovnoměrný prostor, v jejich odpovědích je možné poznat, na jakou otázku odpovídají. Je cítit sdílnost a otevřenost mládí, u některých se projevují první neshody a někdy jsou silně znát i vžité představy o rolích žen a mužů, se kterými do vztahu vstupovali, a podle kterých se také chovají. Muži, kterým je nezřídka kolem dvaceti, jsou i nadále ponořeni do svých koníčků a rodinu do své každodennosti ještě často nezařadili. Ženy, kterým je nezřídka méně než dvacet, to nejprve přijímají, ale postupně jim to začíná vadit. Nutno dodat důležitý a pro svou dobu typický fakt, že část párů se vzala narychlo kvůli neplánovanému těhotenství.

Ve druhé sérii, natáčené cca dvacet let od první, popisují páry zásadní zlomy ve svých vztazích, popisují, co se událo od posledních setkání. Je znát, že jsou již v životě pevněji ukotvení, mají ustálenější světonázory. Vztahy, ať již s ex-partnery, s novými partnery nebo s dětmi či ústy dětí, jsou ale stále ústředním tématem.

Zachytit dobu a nic nevnucovat

Záměrem celého projektu Heleny Třeštíkové bylo nahlédnout do životů obyčejných lidí a zároveň zachytit svědectví o době, ve které žili. Páry byly pro první natáčení na začátku osmdesátých let oslovovány na matrice Prahy 1, když si přišli vyřídit formality k sňatku, zcela náhodně, limitem byl jejich věk do 24 let a žádné rodinné závazky z předchozí doby.

Helena Třeštíková měla a má dle vlastních slov zásadu protagonistům a protagonistkám neubližovat, nenutit je do ničeho a být slušná. „Do jaké míry reflektují představitelé dobu a společenské trendy, záleží hodně na nich. Nemohu jim cpát něco, co není jejich téma. Vždycky se snažím, abych zaznamenala téma, autentické těch konkrétních lidí.“ Pokud ale partnerské vztahy přestanou být autentickým tématem v cyklu, který se má na toto téma zaměřit, tak co dál? Vypadá to totiž, že se autorka na rozdíl od předchozích dílů přestává v nejnovější sérii ptát na to, co ji zajímá, a autentická (mimomanželská) témata především mužských protagonistů v poslední sérii zaplňují příliš mnoho prostoru. Dozvíme se mnoho například o focení vesmíru, či měst, nebo o kulečníku. Vypadá to, že se přestává ptát na vztahy, na ideály, na ty manželské a pomanželské etudy. Má to samozřejmě těžší a těžší, protože protagonisté a protagonistky jsou často uzavřenější a zároveň si za ta léta vycizelovali vyprávění svého životního příběhu a určitě je těžší dostat se jim pod kůži. Zároveň je u tak dlouhého časosběrného dokumentu těžké udržet si nebo dodržet nějaký plán, ideu, když život s lecčíms zamíchá na všech stranách.

Závěrem ale zůstává, že u části protagonistek se nedozvíme, proč se natáčení už nechtějí zúčastnit a dále neslyšíme jejich verzi, jejich hlas. Můžeme hádat, po předchozích dílech, co asi mohou být jejich důvody. Míra frustrace z nepovedeného vztahu a důsledky, které si nesou dále, dosáhla přes mez, kterou jsou schopny snášet? Nebo že je to pro ně uzavřená smutná kapitola života, kterou nechtějí znova otevírat? A jak jejich hlas do dokumentu dostat, pokud ony samy nechtějí? Většina těch, kdo vystupují v poslední sérii, přislíbila účast v natáčení i nadále. Jestli se vrátí na scénu i původní manželky, či jejich hlas zůstane už navždy pohřben, nebo zda jejich pochodeň převezme třeba další generace, na to si musíme počkat.