[ 27.2.2018, Josef Vošmik, Gender Studies o.p.s. ]

Je namístě, aby odsouzené osoby pečovaly o své děti? Jinými slovy patří děti vůbec do vězení (ve smyslu děti odsouzených, nikoli děti jako pachatelé/pachatelky trestné činnosti, což je jiná otázka)?

Můj názor je takový, že kontakt s rodiči (a nemusí být nutně ve výkonu trestu) by měl být vždy ve prospěch dítěte, neměl by působit trauma. Velice často jsou to právě a jedině rodiče, kteří toto dokáží ovlivnit. Žádný soud, i když rozhodne podle práva, nepřinutí rodiče, kteří spolu nemají dobré vztahy, aby si své potíže nevyřizovali prostřednictvím dítěte. U nás ve Světlé nad Sázavou máme specializované oddělení, kam umisťujeme matky s dětmi ve věku od jednoho roku zpravidla do tří let. Myslím, že je to skvělá možnost, aby dítě neztratilo v tomto věku tolik potřebný kontakt s mámou.

Jaké jsou ve vaší věznici konkrétní možnosti péče o dítě/děti ze strany odsouzených žen? Komu je tato možnost nabízena a za jakých podmínek?

Zařazení k pobytu s dítětem ve vězení na specializovaném oddělení předchází mnoho kroků, které musí odsouzená žena splnit, než se vůbec dostane její žádost k rozhodnutí odborné komise. V našem právním řádu existuje možnost, že těhotná žena, která spáchala trestný čin a je odsouzena k výkonu trestu, může soud požádat o přerušení trestu až do jednoho roku věku dítěte. Soud v tomto případě obligatorně trest těhotné ženě přeruší tak, aby mohla v klidu dítě porodit a starat se o něj až do jednoho roku. Ženy, které chtějí s dítětem či dětmi zařadit na specializované oddělení naší věznice, mají proto dostatek času se na pobyt u nás připravit. K žádosti o umístění musí mít např. stanovisko pediatra, klinického psychologa, místního orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ve věznici je pak matka testována psycholožkou, abychom se ujistili, že bude schopna se o dítě ve výkonu trestu starat. Dále odborná komise posuzuje druh trestné činnosti (překážkou zařazení je například závažná násilná trestná činnost, týrání svěřené osoby, ale i délka trestu), věk dítěte v době propuštění z výkonu trestu apod. Pravidlo máme takové, že v zájmu kontinuity péče přichází matka s dítětem a její trest je dostatečně krátký na to, aby s dítětem mohla i vězení opustit. Tím se automaticky eliminují dlouhé tresty. Věkový limit pobytu dítěte u nás je od jednoho do tří let, pak už je pro dítě vhodnější z důvodu zdravých sociálních kontaktů i jiné prostředí, jako je například školka. Paradoxně podmínky pro výchovu a prostředí, ve kterém u nás děti žijí, jsou často mnohonásobně lepší než tam, odkud dítě přichází.

Jaké zkušenosti v této oblasti zatím máte? Mají ženy o tuto možnost v praxi zájem (a ví o ní vůbec)? Převažuje poptávka ze strany žen ve výkonu trestu anebo naopak nabídka?

Máme 15leté zkušenosti a mohu zodpovědně říci, že pobyt pomáhá utvářet tolik důležitý vztah mezi matkou a dítětem. I z toho důvodu je recidiva na tomto oddělení mnohonásobně menší, než u běžné populace. Odsouzené matky si při pobytu s dítětem uvědomí své životní priority a k páchání trestné činnosti se tak často nevrací. Kritéria pro zařazení na oddělení s dítětem jsou přísná, zájem paradoxně nepřevyšuje kapacitu, která je 15 míst pro odsouzené ženy a 20 míst pro děti – ženu sem můžeme umístit např. i s dvojčaty či dětmi blízkými věkem. Myslím, že o oddělení se ví a kdo má opravdový zájem i v době výkonu trestu o své malé dítě vzorně pečovat, cestu si k nám najde. Často ale tuto roli přebírá otec či širší rodina, což je v pořádku. Smutné je, když matka z důvodu svého pohodlí nechá dítě v ústavní péči a po výkonu trestu už o něj nejeví zájem.

Jak program ve vaší věznici funguje na každodenní bázi? Jak se ženy s dětmi mohou pohybovat v prostorách věznice? Jak je vybaveno příslušné oddělení věznice? Jak vypadá typický den?

Odsouzené ženě, která je doporučena k umístění na toto oddělení, většinou po nezbytných vstupních úkonech a vyšetřeních přiveze dítě někdo z rodiny či komunikujeme s pracovníky OSPOD (pozn. orgán sociálně-právní ochrany dětí). Oddělení se nachází v samostatné části věznice, má svůj vlastní vycházkový dvůr s prolézačkami a pískovištěm, každá maminka s dítětem má svůj pokoj zařízený podle potřeb dítěte, zbytek oddělení vypadá jako mateřská školka. Ženy dětem vaří, perou, s pomocí speciálně vyškolené vychovatelky se denně věnují aktivitám, které směřují ke zdravému psychomotorickému a sociálnímu vývoji dítěte. Ráno tedy matky s dětmi společně vstanou, snídají, pak mají aktivity pod dohledem vychovatelky, na oddělení funguje speciální tým odborníků – kromě vychovatelky také psycholožka a speciální pedagožka. Pak mají společný oběd, spánek, přes den po splnění všech úkolů a dodržení denního harmonogramu mohou chodit s dětmi neomezeně na vycházkový dvůr. K lékařce – pediatričce chodí matky samy mimo věznici do běžné ordinace, často mimo věznici chodí rovněž na vycházky, jezdí vlakem do ZOO, větší děti si čas od času chodí hrát s dětmi do školky tak, aby měly co nejvíc běžných podnětů. Vše na oddělení se točí kolem dětí, jakékoliv selhání matky by mohlo vést k ukončení pobytu. To se nám naštěstí nestává. Někdo by si mohl říci, že to není trest, že to není pořádné vězení. Zkuste si ale představit 24 hodinovou péči o dítě pod přísným dohledem, žádné hlídání, dědečkové a babičky, žádné volno. Není to opravdu jednoduché. Proto možná některé pohodlnější matky raději nastoupí do běžného výkonu trestu a dítě odloží.

Existuje možnost nějak pružněji s touto nabídkou zacházet? Lze, aby žena pečovala o dítě jen po určitou dobu či nějak střídavě, v závislosti na situaci partnera/partnerky a rodiny? Může o dítě pečovat dítěte i jiná osoba, která měla dítě v péči před nástupem do vězení, např. babička?

Ženy zařazené na specializovaném oddělení ve věznici zároveň pobírají rodičovské dávky, ze kterých hradí pobyt dítěte u nás. To nám přijde smysluplné a výchovné – naučí se hospodařit i s malým rozpočtem. Možnost střídavé péče ale neexistuje, režimově bychom to neuměli zajistit. Děti také často pochází z problémových rodin, nelze zajistit, aby se rodina vzorně o dítě starala, neuměli bychom převzít odpovědnost, že se dítě například nevrátí nemocné, zda se vůbec vrátí… Rodiny navíc žijí velmi často několik set kilometrů daleko od Světlé nad Sázavou a převozy a předávání dítěte by pro ně byly finančně neúnosné.

Setkáváte se v praxi s tím, že by některé ženy přistupovaly k této nabídce čistě účelově, tj. pořizovaly si děti s vidinou toho, jak se vězení vyhnout, oddálit je či si je zpříjemnit? Jak případně k takovým situacím přistupujete?

Určitě existuje mnoho žen, které oddalují nástup do výkonu trestu tím, že rodí děti. Pak jim soud – jak jsem již uvedla – musí přerušit trest do jednoho roku věku dítěte, mezitím zase otěhotní… Minulost je nakonec ale stejně dožene a do vězení musí nastoupit. Stalo se nám výjimečně, že žena po propuštění z vězení, ve kterém byla s dítětem, o něj dále nepečovala. Většinou se ale podaří navázat tak silné pouto, že se ženy snaží i v případě nepříznivých sociálních podmínek o dítě starat.

Umíte si představit, že by možnost péče o dítě během trestu odnětí svobody byla zpřístupněna i mužům? Existují nějaké zahraniční zkušenosti? Vždyť i muž může být „primární“ či dokonce jedinou pečující osobou a následně může dojít k situaci, kdy je odsouzen k trestu odnětí svobody.

Pokud by byl muž jedinou pečující osobou, pak u nás umístění s dítětem do výkonu trestu neexistuje. Takové oddělení se, myslím, nachází v Dánsku, ve Španělsku mají dokonce oddělení pro rodiče s dětmi. Já si myslím, že by tato možnost měla být opravdu i pro ženy okrajová, pokud dítě nemá primární rodinu či se o něj nemůže starat. V tomto ohledu neexistuje žádná správná a spravedlivá cesta. Je spousta rodičů ve vězení, co dítě mít u sebe nemohou, protože je třeba starší či mají delší trest, než umožňují podmínky. Pro muže v ČR specializované oddělení zatím není a myslím, že se vězeňská služba musí primárně zaobírat závažnějšími problémy.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že vězeňský systém je převážně mužskou záležitostí a nezohledňuje dostatečně potřeby žen. Mění se nějak současná situace? A vnímáte v tomto ohledu zájem ze strany Generálního ředitelství vězeňské služby či Ministerstva spravedlnosti, do jejichž gesce koncepce vězeňství spadá?

Vězeňský systém je a snad vždy bude převážně mužskou záležitostí. Počet žen odsouzených k výkonu trestu se celosvětově pohybuje mezi 5 – 10 %. Doufám, že to tak i zůstane a ženská emancipace a poměrné zastoupení se nepromítne i k nám. V nové koncepci do roku 2025 je mnoho úkolů a cílů směřujících k modernizaci věznic, vězeňství i zacházení s vězněnými osobami. To se týká i žen. Umíme nastavit i přizpůsobit podmínky výkonu trestu pro ženy, v tom bych neviděla největší problém. Problém je v tom, že pokud bydlí vězni v ložnicích hromadně třeba po osmi či více, věznice jsou přeplněné a řešíme spoustu problémů, a je tak velmi obtížné s odsouzenými efektivně pracovat. Na vězeňskou službu se kladou nároky, které nemůže sama zvládnout. Pokud nebude existovat efektivnější systém přechodu na svobodu a postpenitenciární péče (péče zaměřená na osoby propuštěné z vězení), sami toho ve věznicích moc nezmůžeme. I když zacházení s odsouzenými, jejich vzdělávání, rekvalifikace, zaměstnávání, řešení různých psychických a v poslední době hlavně finančních problémů atd. je nezbytnou součástí funkčního systému. Když se systém vylepší i po propuštění, jistě klesne procento recidivujících odsouzených. Přesto je v každé společnosti skupina lidí, kteří o žádnou pomoc a péči nestojí, a ti se budou neustále vracet, ani represivní funkce trestu zde evidentně není účinná.

Existují nějaká kritéria, podle kterých jsou odsouzené ženy umisťovány v rámci příslušného režimu do cel? Zohledňuje se např. nějak jejich věk, etnicita, druh spáchaného činu či jiné obtíže jako závislosti?

Ženy i muži jsou umisťováni dle zákona. Zjednodušeně řečeno – soud nyní rozhoduje o umístění do věznice s ostrahou, či zvýšenou ostrahou. Dále je na vězeňské službě, aby rozhodla o zařazení do jednotlivých oddělení na základě podrobné analýzy rizik a potřeb odsouzených, na které se podílí odborný personál věznic. Po důkladném posouzení ve věznicích rozdělujeme vězněné osoby do oddělení s nízkým, středním či vysokým stupněm zabezpečení (dřívější dohled, dozor, ostraha – kterou určoval soud). Dále dle zákona samostatně umisťujeme mladistvé a dospělé, prvovězněné a recidivisty, nekuřáky, handicapované apod. Je velmi obtížné toto členění v přeplněných věznicích dodržet. Snažíme se zohledňovat všechny možné faktory. V naší věznici má jeden oddíl bohužel 56 lůžek, takže najít např. 56 prvovězněných žen s podobným typem trestné činnosti, nekuřaček a bez předchozích zkušeností s užíváním drog je nemožné. I přes veškeré moderní formy zacházení – a to se určitě nemáme v rámci Evropy za co stydět – je dle mého názoru pro člověka, který není úplně narušen kriminálním prostředím, největším trestem právě dlouhodobý pobyt s lidmi, se kterými by se v běžném životě ani nesetkal – různé věkové kategorie, sociální vrstvy, lidé různých hygienických návyků, etnik, lidé s vážnými psychickými problémy, poruchami osobnosti, narušení dlouhodobým užíváním drog apod.

Jaké vidíte hlavní výzvy v oblasti (ženského) vězeňství v nejbližší době? Kam směřujete, anebo si myslíte, že byste směřovat měli? Existuje v tomto ohledu nějaká vize či koncepce? Vidíte např. cestu v rozvoji tzv. domácího vězeňství, i s ohledem na nastíněnou oblast péče, či prohloubení možností restorativní justice?      

Výzev ve vězeňství je celá řada, o některých jsem již hovořila. Chceme-li kultivovat člověka a ukázat mu, že může začít znovu a lépe, musíme mu k tomu vytvořit podmínky. Lidé neradi slyší, že se s odsouzenými odborně pracuje, naopak si myslí, že vězení je pomalu za odměnu. Budeme-li hovořit o lidech, kteří na sobě chtějí pracovat, pak musí být v prostředí, které je k tomu bude motivovat. Domácí vězení je jednou z alternativ, která se ale nedotkne potřebného množství osob. Restorativní justice je dle mého názoru cesta, kterou bychom se měli vydat. Koncepce vězeňství do roku 2025 o nových výzvách hovoří dostatečně – ať v oblasti budování modernějších vězeňských zařízení, tak v oblasti propojování penitenciární a postpenitenciární péče, spolupráce s rodinami odsouzených, v oblasti vzdělávání, propojování zaměstnání během výkonu trestu s poptávkou na trhu práce apod. Obrovské procento českých vězňů mělo před nástupem do výkonu trestu potíže s drogami, které je často přivedly až k nám. V posledních letech je asi jedním z největších problémů obrovská zadluženost osob ve výkonu trestu, kterou neumí sami řešit. Zde je třeba napnout síly a pomoci, protože lidé obecně tyto problémy neumí sami řešit – a to nehovořím pouze o lidech, kteří spáchali trestný čin a jsou ve výkonu trestu. Ideální by bylo situaci řešit preventivně, ještě před tím, než se člověk dostane do obtížně řešitelné životní situace a sklouzne k páchání trestné činnosti. Důležitá je i změna veřejného mínění, která určitě nebude snadná – přesvědčit společnost, že práce s odsouzenými se vyplatí a že pokud bude méně pachatelů trestných činů, bude i méně obětí. Pokud kvalitně připravíme vězněné na život po propuštění a pomůžeme jim v prvních krocích, pak je šance, že začnou žít slušně. Pokud budeme házet lidi do jednoho pytle a odmítneme se alespoň zamyslet nad tím, co by bylo pro stát efektivnější, pak budou věznice pořád přeplněné.