[ 30.11.2017, Gender Studies o.p.s. ]

ADHD se výrazně liší v tom, jak se projevuje u chlapců a jak u dívek. Zatímco u chlapců se často jedná o hyperaktivitu, dívky vykazují symptomy jako nepozornost a roztržitost. Nejde tedy o to, že by měly jednoduše jen problém s domácími úkoly, navíc u dívek se ADHD většinou vyvine v pozdějším věku. Ve snaze přizpůsobit se společenským normám a očekáváním u nich může být ADHD maskováno jejich chováním – jsou velmi organizované a spořádané. Zatímco některé symptomy u chlapců s věkem mizí, u mnoha dívek se naopak zhoršují. Trpí úzkostí a depresemi, nízkým sebevědomím a nenávistí vůči sobě samými. Zmíněný výzkum prokázal, že sebepoškozování a sebevražedné pokusy jsou u nich čtyřikrát až pětkrát častější než u dívek bez ADHD.

„Máme tu ztracenou generaci žen, kterým byla diagnostikována ADHD až v pozdějším věku a musely se tak s onemocněním potýkat samy po valnou většinu svého života,“ říká klinická psycholožka a expertka na ADHD Michelle Frank. „Diagnóza je pro ně požehnáním i prokletím: je to sice velká úleva, ale přemýšlejí, jak by to všechno mohlo být jiné, kdyby ji znaly dříve.“

ADHD je u dívek těžší rozpoznat

ADHD byla nejprve diagnostikována u mladých, bílých chlapců. Klíčovým indikátorem byla přitom hyperaktivita. V důsledku toho se téměř veškerý výzkum zaměřoval na chlapce a odborné příručky a návody reflektovaly pouze „chlapecké symptomy“. Jako problematická se ukázala také diagnostická kritéria Americké psychiatrické asociace, která stanovila, že symptomy mají být viditelné kolem 7. roku věku dítěte. Věková hranice byla později prodloužena na 12 let, tím se podchytilo více dívek.

Mezi typické „dívčí symptomy“ patří sklony k bdělému snění, problém s udržením pozornosti při vyučování či ledabylé chyby v domácích úkolech a testech. Kromě depresí a úzkostí trpí také dívky s ADHD poruchami příjmu potravy, opět v daleko větší míře než dívky bez diagnostikovaneho adhd. Navíc mívají jen málo přátel a mají tendenci vybírat si nezdravé vztahy, ve kterých mohou být zneužívány či týrány.

Jejich vyučující i rodiče ne vždy varovné signály správně zachytí, protože nepozornost a roztržitost u těchto dívek často vede k depresím a úzkostem. Ty se pak léčí na základě chybné diagnózy a berou antidepresiva, která mohou následky ADHD ještě zhoršit. Když se nepodaří správně stanovit diagnózu, dívky přicházejí o možnost odpovídající terapie a medikace, které jsou pro ně a jejich zdraví stěžejní.

K určitému pokroku přesto došlo. Z původního poměru diagnostikovaných chlapců vůči dívkám 10:1 jsme dnes v USA zhruba na 3:1. Diagnostikovaných chlapců je však zřejmě stále více než těch, kteří poruchou ADHD skutečně trpí, naopak dívky jsou stále pod-diagnostikovány. I dnes se stává, že dětský lékař či lékařka řekne dívce, že nemůže mít ADD (porucha pozornosti bez hyperaktivity), protože je dívka.  

Ženy a ADHD

Dalším z mýtů o ADHD je přesvědčení, že dospělé ženy, včetně těch profesně úspěšných, nemohou mít ADHD. Je to přesně naopak. Ženy i muži s vysokým IQ mohou léta skrývat své symptomy a maskovat je skvělými schopnostmi.

Na klinikách pro dospělé je stejné množství pacientů i pacientek, počet pacientek však i nadále roste. I ty, které se dozvěděly svoji diagnózu až v pozdějším věku, se dlouhodobě potýkají s vážnými následky, z nichž zejména léčba pošramoceného sebevědomí je běh na dlouhou trať.

Sdílení osobních příběhů pomáhá zvyšovat povědomí o tom, že i dívky mohou trpět ADHD a že se u nich projevuje specificky. Třeba Maria Yagoda napsala pro server theatlantic.com o své zkušenosti s diagnózou, kterou se dozvěděla v době, když byla ještě studentkou. „Mým spolužákům se to nezdálo a tvrdili mi, že se můj psychiatr spletl. Samozřejmě, že nemáš ADHD, vždyť jsi přece tak chytrá.“

Anderson, Jenny. Decades of failing to recognize ADHD in girls has created a “lost generation” of women. Quartz. Vydáno 19. 1. 2016. Dostupné z: https://qz.com/592364/decades-of-failing-to-recognize-adhd-in-girls-has-created-a-lost-generation-of-women/