[ 29.11.2017, Jiří Procházka, poradenský psycholog, tajemník Prezidia AMRP ]

Optický klam v rodině

Nevyřčené navíc je, že rodiny spojují především biologické „pokrevní“ vazby. Taková představa funguje jako Prokrustovo lože. Sice neunikneme žité realitě, že muži a ženy, matky a otcové, rodiny jsou pestřejší, nebo nechovající se stejně bez ohledu na kontext (i pečující matce někdy dojde trpělivost), ale tento rozpor vyřešíme postojem „výjimky potvrzující pravidlo“. A tak pečující muž se chová „žensky“ nebo „mateřsky“ a rozhodná a rázná matka zase „otcovsky“ nebo „mužsky“. Ale rozhodně nepřirozeně. Mluvíme o tom, že matky a ženy obecně jsou pečující, protože vycítí dobře potřeby svého dítěte. Neuvažujeme o tom, že ty potřeby vycítí právě proto, že mívají primární pečující roli v rodině a tudíž se to mohly naučit. Mluvíme o tom, že když je matka sama, že jí chybí otec a je z toho vyčerpaná, že zastává obě (genderované rodičovské) role, aniž bychom uvažovali, že je vyčerpaná jednoduše proto, že je sama.

Většina rodin s dětmi je složena z matky a otce (pomíjím, že nemusí jít o biologické rodiče a původní partnerskou dvojici). Je to běžné a jsme na to zvyklí. Odpovídá to naší vlastní rodině. Máme pak tendenci vidět jako podstatný gender, ač jde o optický klam a klíčové jsou ve skutečnosti jiné faktory.

Důležitá je podoba vztahu

Jako obecně přijímaná skutečnost je, že děti z neúplných rodin neprospívají. Jednak kvůli tomu, že jim chybí druhý rodič a jednak kvůli tomu, že jim specificky chybí otec-muž (většinou jde o rodiny matek samoživitelek). Z toho pramení i samotná rétorika, která je stigmatizující a patologizující (mluví se o neúplných a rozpadlých rodinách a děti čelí dotazům, kde mají tátu – případně mámu – i když mají dva rodiče stejného pohlaví). V současné době jsou ale závěry těchto původních výzkumů dokazujících, že v rodinách s chybějícím otcem děti a chlapci obzvlášť neprospívají, jsou agresivní, mají špatný prospěch apod., reinterpretovány. Roli totiž hraje podoba vztahu před rozchodem a okolnosti samotného rozchodu (děti tak někdy mají zkušenost s domácím násilím nebo konfliktním rozvodem), vztah rodičů po rozvodu (který může být nepřátelský i když nemá podobu otevřeného konfliktu), jak v pohodě je daný rodič (tedy v tomto případě matka) a především ekonomická situace rodiny po rozvodu (jisté rčení praví, že po rozvodu zůstávají matce děti a otci peníze).

Jak těžké je uvažovat v širších souvislostech, které jdou za pouhou genderovou strukturu rodiny, jsem si uvědomil kdysi při sledování dokumentu o otcovství gayů. Single otec s adoptovaným chlapcem jednou čelil jeho steskům, že nemá mámu, tak jak viděl v kině v dětském animovaném filmu v příběhu chlapce, který si nakonec za odměnu mámu zasloužil v happy endu. Až po čase mi došlo, že chlapec možná byl prostě ovlivněný filmem, který mu takový obrázek nabízel a přinejmenším nenabízel představu, že by místo matky mohl druhým rodičem být také otec. Tak jako až dnes v ČR můžeme takové knížky, ať už přeložené, nebo původní české, (všem) dětem nabízet: Tango - Skutečný příběh jedné tučňáčí rodiny, Zebra pod postelí, Jedno morče a dvě mámy, Jura a lama, Princ & princ a zřejmě se dočkáme i rodinného pokračování Král & král & rodina. Další mou úvahou bylo, nakolik šlo o potřebu daného chlapce, že mu chybí druhý rodič, a nakolik o potřebu jeho otce, že mu chybí partnerská podpora, když v dokumentu jasně říkal, že se cítí na dítě sám, chybí mu možnost sdílet s někým jiným své starosti a radosti se synem a osobním životem.

Struktura a složení rodiny se přeceňuje

Vedle reinterpretací dřívějších výzkumů ale máme i studie aktuální. Není jich mnoho, ale podporují představu, že sama struktura rodiny a genderové složení nejsou klíčovými faktory. Studie Centra pro výzkum rodiny při Cambridgeské univerzitě srovnávala 51 rodin tvořených pouze matkami, které využily asistovanou reprodukci, s 52 rodinami se dvěma rodiči (matkou a otcem) a nejméně jedním dítětem ve věku od čtyř do devíti let, které bylo počato rovněž po darování spermatu. Ukázalo se, že mezi dvěma typy rodin neexistuje z hlediska dobrého prospívání dítěte žádný výrazný rozdíl. Děti mají obecně dobrou míru přizpůsobivosti a mají pozitivní pocity, pokud jde o rodinný život, i když už od tří let často kladou otázky, proč chybí otec (jak jsem uvedl výše, zajímalo by mě, nakolik jim tuto otázku klade samo okolí). Matka sedmiletých dvojčat žijící bez partnera s nimi nehovoří o dárci, ale o postavě otce. „Chtějí, abych jim našla tatínka, ale o biologickém otci nikdy nemluví,“ prohlásila. Většina dětí, které souhlasily, že odpovědí na otázky, tvrdila, že by nechtěla měnit svou rodinnou situaci (51 procent). A změny, které děti přesto požadovaly, byly klasifikovány jako banální. I ve škole se většina cítí dobře, má přátele a nikdy nebyla šikanována, a pokud se to stalo, bylo to jen výjimečně.
Obdobný výzkum o „chybějících otcích“ prezentují Goldberg a Smith. Uvádí, že děti (studie se účastnili dospívající ve věku 19 - 29 let) lesbických rodiček jsou spokojené s úrovní vztahů s mužskými dárci a některé s nimi chtějí udržovat nějaký kontakt, přestože o nich nepřemýšlí jako o otcích. Většina vnímá dárce jako „jen dárce“, ale i pro ty, kteří je berou za součást rodiny, nebo přímo za třetího rodiče, jsou terciární oproti primárnímu rodičovskému páru matek.

Proto bychom pro párovou a rodinnou terapii a poradenství měli místo zvyků a osobních zkušeností vycházet ze širších souvislostí. Ostatně pokud vidíme rodinu v ohrožení, která potřebuje podporu, měli bychom poskytnout podporu, místo dalších represí a disciplinace a odkazům k našemu ideálu, který nenaplňuje. Nedělat závěry o jevech, se kterými nemám zkušenost, o kterých nemám informace a možná místo jednotného „správného“ modelu, do kterého se nám nějaká rodina buď vejde, nebo ne, zkoumat skutečné (bio-, psycho-, socio- a spirituální) potřeby rodin a hledat pro ně podporu. Můžeme tak zvýšit šanci, že místo patologizování se naopak naučíme něco nového o rodinách a jiných modelech vztahů a jejich fungování.