[ 30.11.2017, Klára Čmolíková Cozlová, Gender Studies o.p.s. ]

Skutečnost, zda jde o ženu či muže, má vliv na to, jak moc pravděpodobné je spáchání sebevraždy, i na to, jaký způsob je zvolen. Ze statistik plyne, že muži častěji páchají sebevraždu střelnou zbraní, oběšením, skokem z výšky. Ženy naopak otrávením, či předávkováním léky, skokem z výšky (ČSÚ 2017). Až 90 % sebevrahů a sebevražedkyň má diagnostikované psychiatrické onemocnění, či je možné toto vystopovat (NUDZ 2017). Nejčastěji se jedná o afektivní poruchy, konkrétně depresi, a také o schizofrenii.

Co to tedy vypovídá o sebevraždě jako takové? Především to, že sebevražda je genderovaná záležitost a náš náhled na ni je kulturně a sociálně podmíněn. Nejde pouze o rozdíly mezi muži a ženami. Hovoří se o tzv. genderovém paradoxu sebevraždy (Canetto, Sakinofsky 1998). Ačkoliv je o 40 - 60 % častěji diagnostikována psychiatrická diagnóza u žen než u mužů, ačkoliv ženy častěji na sebevraždu myslí a dokonce se o ni pokoušejí až 4x častěji, je naopak 4x častěji sebevražda dokonána muži.  

Způsob provedení sebevraždy žen a mužů se liší dle zemí, ve kterých žijí - nejen proto, že jsou tam např. více dostupné střelné zbraně a tudíž jsou častější i sebevraždy páchané především pomocí nich. Ale také proto, že pohled na sebevraždu je akceptován. Roční studie z Kalifornie dokládá, že 37 % žen ve věku 21 - 44 let, které si nově zakoupily střelnou zbraň, ji do roku od nákupu použily k sebevraždě (Wintemute a kol. 1999). Příkladem může být také Japonsko a harakiri (sepuku) jako otázka samurajské cti, která se přetransformovává do současného fenoménu sebevražd v souvislosti s přepracováním.

Sebevražda je vědomé a záměrné chování, které má za cíl ukončit vlastní život. Způsob provedení je vnímán jako více či méně agresivní, i když vždy vede (může vést) ke stejnému výsledku. Gender v sebevraždě dává smysl prostřednictvím binárních dvojic: aktivní – pasivní, dokonaná – nedokonaná, mužské – ženské (Jaworski 2014: 5). Pokud je sebevražda popisována jako více agresivní – je spojována s muži: střelná zbraň, oběšení. Pokud méně agresivní, často s důrazem na stránku fyzické nedeformace a případně i ohledy na okolí, pak je spojována s ženami.

Zároveň vyvstávají otázky kolem sběru statistických dat o sebevraždách a především ochoty vnímat sebevraždy žen skutečně jako sebevraždy, a nikoliv jako nehody. Některé studie uvádí, že téměř 20 % automobilových nehod s následkem smrti může být vedeno přímým úmyslem zemřít. Nicméně je pravdou, že dle statistik ženy využívají méně smrtící metody, které nevedou tak často k dokonané sebevraždě, zůstanou pouze ve stádiu pokusu. A to má za následek, že jsou následně považovány za demonstrační sebevraždy, jejich záměr zemřít je snadněji zpochybňován. A mrtvé tělo nehovoří. Za mrtvé tělo hovoří živí (tzv. „speaking for“) (Jaworski 2010). Vždy však s vlastními předpoklady, s vlastní omezenou znalostí pochopení druhého, s vlastními stereotypy o ženách a mužích a o tom, co je jim vlastní, co si přály/i tím nebo oním říci.

Nabízí se, že je sebevražda konstruována jako vysoce maskulinní záležitost: aktivní činnost proti svému vlastnímu životu. Ženy (a femininní osobnosti) do ní jakoby nepatří. Sebevražda tak není jen mužská záležitost, ale především maskulinní záležitost. Ženy jsou umravňované a disciplinované nejen během svého života: jak se mají chovat, co mají dělat, jak správně mají vypadat; ale evidentně i během vlastní smrti. Zvláště pokud páchají sebevraždu.