[ 27.11.2017, Anna Kotková, Gender Studies o.p.s. ]

V médiích často čteme, že ženy depresemi trpí více. Také se dovídáme, že mají větší tendenci vyhledat odbornou pomoc, pokud je něco trápí. Pokud bychom tedy výskyt tohoto onemocnění posuzovali podle počtu stanovených diagnóz, bude to asi pravda. Přisuzuje se to větší ženské ochotě přiznat si problém, větší snaze o sebe pečovat, větší zodpovědnosti za sebe i rodinu a tak dále. Toto jednání se vysvětluje pomocí předsudků o ženském chování. Sice by jim v tom dle podobných předsudků měl bránit strach (jsou přeci slabší a zranitelnější), nedostatek času (pečují přeci o rodinu a domácnost, mají toho moc) a tak dále, ale dejme tomu. Nicméně trpí depresemi opravdu více?

Vědecké týmy z Michiganské univerzity a Univerzity ve Vanderbilt se zaměřily na posuzování příznaků depresí a zjistily, že se mohou velmi lišit u žen a mužů. A že pokud rozpoznáme genderově specifické projevy, které doposud nebyly s depresí spojovány, a zařadíme je do diagnostického spektra, výskyt mezi muži a ženami se vyrovná, muži dokonce o něco převažují. Jaké příznaky to jsou? K již známým a typickým, jako je smutek, nespavost, pocit neužitečnosti nebo nesmyslnosti života a různých aktivit, nezájem o potěšení, byly přidány ataky vzteku, agrese či podrážděnosti, drogová, alkoholová či léková závislost, workoholismus, riskantní jednání a hyperaktivita. Tedy symptomy, které se projevují spíše navenek, na rozdíl od projevů, které doposud známe, které pacienti a pacientky spíše prožívají uvnitř.  

To, jaké projevy akutní onemocnění má, je samozřejmě ovlivněno i osobností a povahou nemocné/ho. Například o svém agresivním jednání při akutních depresivních stavech veřejně promluvila i herečka Klára Pollertová-Trojanová. V jednom (ze stále přibývajících) veřejných „depresivních“ coming outů popsala ona a její muž, jak se jim žilo a žije s diagnózou klinické deprese. Kromě výbuchů hněvu kvůli maličkostem a podrážděnosti ji trápily i nekontrolovatelné záchvaty pláče, které si nevybíraly čas ani místo, neměla o nic zájem, byla stále unavená. Takové situace jsou obrovskou zátěží na prvním místě pro samotnou pacientku, ale i pro partnera/ku, děti a další okolí. Přitom typické a často velmi přísné představy o tom, jak se má chovat žena, jak má zastávat svou roli a jaké má povinnosti k rodině a domácnosti, nemocné jen přitíží, protože pacientky při ataku deprese nejsou často schopny plnit své běžné úkoly a vypadávají z navyklých rutin. Deprese i její projevy se přitom stále považuje, i přes rostoucí osvětu, za onemocnění skryté, neviditelné, plíživé.

„Vidíte, že můj pokoj má i podlahu! Pozdravte plyšového medvídka Nalle na posteli! Vím, že to není velké vítězství, ale pro mě znamená hodně už jen to, že můžu otevřít pokoj návštěvám.“ Těmito slovy komentoval/a uživatel/ka too***busyandviceversa fotografii svého uklizeného pokoje, kterou zveřejnil/a na imgur.com. Předcházel jí obrázek stejné místnosti, plné odpadků poházených na podlaze, na posteli, se zbytky jídla, použitým oblečením a dalšími věcmi. „V mém pokoji je takový bordel už několik měsíců, prostě se nemůžu dokopat, abych s tím něco udělal/a. Trpím těžkou depresí a dělá mi velké problémy uklízet a starat se o domácnost.“ Fotoprojekt měl velký ohlas, další uživatelé a uživatelky sdíleli svoje fotografie a svěřovali se se svými každodenními neviditelnými boji a problémy při tomto onemocnění. Vítr z plachet kritikům a kritičkám špatných hospodyněk? Při dostatečném šíření možná.

Výraznou teorií ve společenskovědním zkoumání depresí je, že za větší výskyt těchto onemocnění u žen přímo může jejich znevýhodněné postavení, diskriminace a nedostatek kontroly nad vlastním životem. Horší ekonomické postavení, větší ohrožení chudobou nebo přímo život v chudobě je kladen do souvislosti s horším fyzickým i psychickým zdravím a horší možností si zdraví „koupit“ a jeho kvalitu ovlivnit. Další zátěží je stres, vyplývající ze slaďování rodinného a pracovního života, a množství neplacené práce v domácnosti a v péči o rodinu. Jednou z depresí nejohroženějších skupin jsou podle těchto teorií mladé vdané ženy s dětmi v předškolním věku a matky samoživitelky. K těmto „makro“ (společenským) faktorům pak přistupují „mikro“ faktory – ty se dělí na individuální psychologické (například nespokojenost s vlastním tělem nebo rozdílná míra vystavení násilí mezi dívkami, chlapci, ženami a muži) a faktory individuální biologické.

Nezbývá než dodat, že genderová dimenze depresivních onemocnění zůstává stále mezi laickou veřejností téměř nepoznaná, výzva zabývat se tímto tématem putuje i k terapeutům a terapeutkám. Pokud jsme si opravdu vytvořili konstrukt deprese jako ženské nemoci podle jejích typických dosud poznaných a zkoumaných projevů – pasívních, introvertních, citlivých –, a pokud opravdu muži trpí depresemi ve velké míře také, ale s převažující diagnostikou se nechtějí ztotožnit, protože mají pocit, že to podkope jejich mužskou identitu, ordinace se plnit nezačnou ani těmi opravdu potřebnými.