[ 27.11.2017, David Holub, Ústav humanitních studií v lékařství, 1. LF UK, Katedra psychologie, FSS MU ]

To, co se odehrává uvnitř mysli analyzovaného, zkoumají genderová studia na rovině sociální. Například zachycují obranné teze a kulturně zakotvené konstrukce reality v lidských skupinách, které zakrývají a upevňují mocenské, normativní, zneužívající, přidělující, předepisující nebo vylučující stereotypy. K některým tématům přistupují psychoanalýza a genderová studia z různých pozic a zkoumají je jinými prostředky. Příkladem je homosexualita. Psychoanalýza se s ní setkává skrze vnitřní fantazie analyzovaného a obrany proti nim, zabývá se jejich významem pro tvorbu vztahů a identity, popisuje celou řadu odlišných cest psychogeneze homosexuality a úlohu oidipské fáze psychosexuálního vývoje. Genderové studie se věnují jiným stránkám homosexuality: zkoumají předsudky vůči sexuální orientaci, zachycují různé podoby laické i odborné diskriminace, znevýhodnění, nerovnosti, násilí. Díky genderovým a feministickým studiím došlo k inovacím psychoanalytické teorie. Patří sem revize představ o nutném propojení dívčího vývoje a pasivity (Karen Horney, Jessica Benjamin), nebo zpochybnění univerzality vývojového významu „závisti penisu“ u dívek (Karen Horney, Helene Deutsch).

Genderová témata lze rozpoznat i v současné psychoanalytické praxi. Psychoanalýzu vždy tvoří pár: analytička-analyzandka, analytička-analyzand, analytik-analyzandka a analytik-analyzand. Každá kombinace utváří svébytnou scénu a představuje projekční plátno pro umístění rozmanitých genderových stereotypů pro autory a autorky uvnitř i vně psychoanalýzy. Řada automatických předpokladů se týká konstelace analytička žena - mužský analyzand, podle kterých se takový muž nemůže cítit jako dospělý, ani věřit, že si ho analytička dokáže představit jako dospělého muže a chovat se k němu jako k velkému. V určitém extrému někteří tvrdí, že muži vůči ženské analytičce nevytvářejí erotizované přenosy (Karme, 1979, 1993; Lester, 1985). Americké filmy nabízejí jiný ustálený stereotyp: ve většině filmů, v nichž ženy léčí muže, se ženské analytičky pravidelně a beznadějně zamilovávají do pohledných mužských pacientů a následně jim sexuálně podléhají (Gabbard a Gabbard, 1989). Pečující role mateřské postavy je méně ohrožující, pokud neinfantilizuje muže. Analytičky podle některých studií nevědomě inhibují své znalosti a autoritu, aby je okolí vnímalo jako méně ohrožující (Bernardez, 2004). Genderové předsudky mohou ovlivňovat doporučení do péče analytičce nebo analytikovi. Ze sledování 170 analytiků ze čtyř amerických institutů, jak se chovají při doporučování pacientů kolegům (Mayer a De Marneffe, 1992), vyšlo najevo, že obě skupiny analytiků i neanalytiků projevovaly stejnou nechuť posílat mužské pacienty ženským analytičkám. Autoři se zabývali tím, nakolik se při tom uplatňuje nevědomý předpoklad, že ženy jsou „kastrující“ a postrádají to, co by mužům pomáhalo. Na druhé straně může být touha po otcovské péči často chybně interpretovaná jako pacientovo prahnutí po matce. Blos (1980) si všiml, že psychoanalytická literatura se velmi vzácně zabývá vztahem chlapce k pre-oidipskému otci. Pocit bezpečí a důvěry malého chlapce se výlučně připisuje rané matce a převážná část jeho agresivních a sebeprosazujících se pocitů a strach z odplaty se naopak propůjčuje výhradně oidipálnímu otci. Potřebujeme přehánět a mytologizovat (Renik, 1991) rozdíly mezi muži a ženami díky naší vlastní konfliktní identifikaci s mužskými a ženskými objekty minulosti, ohraničit se a uchovat si vědomí sebe sama (svého já) (Gabbard, 1993). Biblický příběh o Evě a Adamovi je současně metaforou mužské potřeby popřít nepřijatelné části sebe (Adamovo žebro) a vidět tyto své části ve své ženské partnerce. Je metaforou toho, jak ženy i muži potřebují znehodnotit a popřít odmítnuté části sebe samotných, aby si uchovali svoji pohlavní identitu (Gabbard a Gabbard, 1989).

Klinická psychoanalýza nedisponuje normativními prostředky, ani nevznáší nároky, jak by lidé měli správně nebo zdravě žít. Zabývá se nevědomým významem zkušenosti, který se pro konkrétního člověka zevnitř, tj. z jeho vlastních mentálních zdrojů v průběhu analytického procesu teprve v průběhu analýzy ukazuje. Může pomoci lidem, kteří stojí o to porozumět svým prožitkům. Předmětem takové osobní analýzy se mohou stát i vášní obsazená témata jako například nenávist vůči ženám a ženským otázkám, nenávist vůči mužům a mužské kultuře, rovnost a nerovnost, nespravedlnost, rivalita, submise a dominance. Jsme svědky výrazných proměn společenských pravidel a vztahových uspořádání (například namlouvací chování, pojetí rodiny, reprodukce, vstup virtuální reality). Současně lidská psychika a její raný vývoj si ponechávají určitou konzervativnost. Napětí mezi sociální a psychickou realitou se stává prostorem, do kterého mohou sociologie, genderová studia i psychoanalýza promlouvat novým způsobem. Osobně si myslím, že si tyto disciplíny udrží svůj objevitelský potenciál, dokud svými prostředky dokáží demaskovat a objevovat obranné stereotypy, a zůstanou „podvratným způsobem“ v kontaktu s nepohodlnými a znepokojujícími pravdami, aniž by opustily pozici ne-ideologického ne-militantního hledání. Nikterak jednoduchá úloha!