[ 29.8.2017, Anna Kotková, Gender Studies o.p.s. ]

Za “vepříka na výletě a účastnici v soutěži hotdogů” označili na olympiádě v Riu mexickou gymnastku Alexu Moreno někteří její krajané, kterým přišla při svých 147 cm a s 45 kilogramy obézní, svými komentáři zaplavili sociální sítě. Vlna kritiky vyvolala vlnu pozitivní protireakce ve prospěch gymnastky a jejího úspěchu, na LOH se propracovala spolu s jedním kolegou za Mexiko jediná.

Sledování váhy je v gymnastice u dospělých většinou důkladné a ženy jsou sledovány přísněji. Případ Jaromíra, sportovního gymnasty, který ukončil svou kariéru na začátku 90. let, nabízí zajímavé srovnání situace tehdy a dnes. „V době, kdy jsem závodil, byly nároky na vzhled a váhu jednoznačně více kladeny na ženy. My osobně jsme tyto věci příliš neprožívali a ani jsme je příliš nevnímali. Já a mí vrstevníci jsme v té době byli v pubertě, s váhou jsme neměli víceméně problémy. Starší kluci si váhu ale museli hlídat. Holky to měly podstatně složitější. Vážily se několikrát denně a při sebemenším vzestupu váhy dostávaly přísnou dietu. Když se dívám na závody ve sportovní gymnastice v současné době, vypadají závodníci podobně jako za nás. Sice mají víc nagelované vlasy a různější účesy, což asi souvisí se současnou módou, ale co se týká oblečení, to je pořád totožné. Já jsem si chtěl nechat tehdy narůst dlouhé vlasy a s tím byly trochu problémy“, říká Jaromír.

Bez elegance to u žen nejde?

Rozdílná kritéria pro muže a ženy, co se týče vzhledu, přetrvávají v ČR ve sportovní gymnastice dodnes. Pravidla pro muže z roku 2017 zmiňují pouze kritéria pro oblečení (povolené typy oděvu, jejich délka, barva atd.), ale o vzhledu a úpravě tam není nic. Naproti tomu v pravidlech pro ženy (2013-2016) stojí, že trikot musí být elegantního vzhledu, dále jsou uvedena pravidla o (ne)nošení šperků a o střizích trikotů, především povolená velikost vykrojení a výstřihů. Za porušení těchto pravidel se sráží známky.

To, že hodnocení vzhledu a estetického dojmu se nevyhnou ani sami rozhodčí, a že kromě zhodnocení technické kvality a jiných předem daných prvků se jedná do určité míry vždy o hodnocení subjektivní, potvrzuje i rozhodnutí české gymnastické federace před několika lety, že moderní gymnastky musí soutěžit v jednotných dresech v národních barvách bez dalšího zdobení, které budou v dostatečném množství k zapůjčení. Končí tím dřívější výrazně sociálně nespravedlivá praxe, kdy atraktivita dresu (u těch nejatraktivnějších se jednalo o profesionální návrhářství, bohaté zdobení atd.) byla do velké míry závislá na finančních možnostech rodin mladých gymnastek. Spolu s náčiním mohla celková investice dosahovat až sto tisíc korun a většina závodnic si ji nemohla dovolit.

Irské panenky

Trendy v pojetí tanečních úborů, účesů a celkového vzhledu se mění s módou, v tanečním sportu je ale také ovlivňují stereotypní, idealizované či ikonizované představy o vzhledu žen a mužů. Příkladem jsou irské tance, kde se na vrcholové soutěžní úrovni u dívek a žen očekává “panenkovská” vizáž zahrnující vše od vysokých kudrnatých paruk přes pestrobarevné šatičky s krátkou sukýnkou až po bílé punčošky. Součástí celkového dojmu je i výrazné líčení. Velmi připomíná kult tzv. living dolls nebo kontroverzní soutěže dětských miss, velmi populární například ve Velké Británii nebo USA.
Rozhodčí mají systém hodnocení, kdy vzhled může a nemusí být jeho součástí. Mezi outfity bývají velké rozdíly v propracovanosti a nákladnosti oděvu, účesu a doplňků (například čelenky ve vlasech). Výsledek je pak velmi subjektivní, navíc vysílá signál k samotným tanečnicím i publiku, jak má vypadat ideální tanečnice. Pokud se do této typizované představy nevejde, má menší šance uspět. U malých dívek podle některých psychologů a psycholožek je problém s tím, že pokud se v soutěži hodnotí jejich vzhled, může to poškodit jejich vztah ke svému tělu a sobě samým do budoucna, obzvlášť pokud nevyhrají.
Od určité taneční úrovně je v irských tancích i trend opáleného těla, tzn. používání samoopalovacích krémů v silném nánosu, vedoucím k sytě oranžovému zabarvení kůže. Na nižších úrovních musí mít tanečnice neprůhledné černé punčocháče a nohy ukazovat nesmí.

Zajímavé je, že celý tento stylizační trend navazuje na  tradici z konce 19. století, kdy reprezentoval irskou identitu v podobě konkrétních výšivek, emblémů, broží atd. Dnes jsou to už jen pestrobarevné módní kreace. Paruky se přidaly až v 80. letech 20. století a umělé opálení až v posledních dvaceti letech.

Děti se přece nelíčí

Líčení je velkým tématem i u ostatních zmíněných disciplín. Na přístupu k líčení (od jakého věku a jak moc) se mimo jiné dobře ukazuje postupné uvádění do genderových rolí – například u nezletilých gymnastek (kategorie senior u moderní gymnastiky začíná už v 16 letech, takže se to týká většiny), a také kulturní rozdíly. Emmě je sedm let a čerstvě začala závodit v moderní gymnastice.  “Trenérka radí líčit spíše jemně, ale například ukrajinské nebo ruské kolegyně jsou líčeny už v tomto věku mnohem výrazněji. Je to na úvaze každého rodiče, jakou intenzitu líčení zvolí,” popisuje svoje zkušenosti matka Emmy. Oficiální celosvětová pravidla pro závody v moderní gymnastice pro všechny věkové kategorie určují, že make-up má být lehký.

Taneční sport oproti tomu dětem do 13 let líčení zcela zakazuje, a to jak dívkám, tak chlapcům, ale praxe bývá jiná. Jedna dvanáctiletá soutěžící si na diskuzním fóru postěžovala na nerespektování pravidla nelíčení u jedné soupeřky a některé reakce byly zdrcující: “Pokud budeš udávat soupeře, tak zcela logickou reakcí bude to, že my soupeři budeme zase hledat chyby na tobě a budeme čekat na sebemenší zaváhání z tvé strany. Jinak řečeno, pokud ti někde polezou prsa z šatů nebo se ti následkem většího bříška posune sukně níž do oblasti, o níž se dá diskutovat jako o intimní zóně, počítej s tím, že to odborný dozor bude vědět ještě dřív, než ty vyjdeš ze šatny na parket.”

Faldíky pryč

Prostředí gymnastiky a tanečního sportu může být v tomto ohledu drsné. Tlak na perfektní postavu v těchto disciplínách se začíná objevovat u dívek přibližně mezi prvním a druhým stupněm ZŠ. To, jak štíhlé či přímo hubené musí dívky být, podléhá ale také trendům, podobně jako například v modelingu. Vrcholová moderní gymnastka Monika Míčková, která mimochodem vloni v pětadvaceti letech skončila kariéru s tím, že už přesluhuje, pro média uvedla, že trend vyloženě hubených dívek, z nichž mnoho trpělo anorexií, před pár lety skončil, zároveň popisuje osobní zkušenost s okolím a především rozhodčími, od nichž slýchala, že má zhubnout.

Podle matky sedmileté Emmy hubnutí v nižším dětském věku ještě téma není. “Nesetkala jsem se s přístupem trenérky ve smyslu musíš zhubnout a tak. V sedmi letech má dcera zatím holčičí tělo hubené, samá ruka, samá noha. To, že holky výživně a pořádně jedí, obědvají, je vnímáno ze strany trenérky jako pozitivní. Moje dcera se ještě ani sama nepozoruje, nezajímá ji její zadek a tak. V jejím oddílu si spíše dívky spolu hrají, necítí konkurenci, přestože vlastně soutěží každá individuálně.”

Mužský pohled závěrem

Gymnastika a taneční sport v otázce vzhledu a postavy stále měří ženám a mužům dvojím metrem. A nejde jen o subjektivitu oficiálního hodnocení výkonů. Tomu se pravděpodobně nelze vyhnout nikde, kde se hodnotí i estetika, jejíž vnímání prostě je do určité míry skupinově sdílené a do určité míry subjektivní. Nejde ani o prostou nespravedlnost vůči ženám a o to, že je to může různými způsoby poškozovat. Jde především o skutečnost, že hodnocení, ať oficiální či “kuloární”, je stále řízeno mužským (heteronormativním) pohledem. Nepřipouští, že by mužští soutěžící mohli být eroticky atraktivní, proto neurčuje v jejich oděvech limity pro odhalování. Nepřipouští, že by se mohli krášlit šperky, účesy či jakkoli jinak – ani zde neexistují pro muže pravidla. V neposlední řadě neurčuje tak přísně, jaké parametry má mít mužské tělo, takže to dostává mnohem větší volnost.