[ 29.5.2017, Tomáš Karásek, vedoucí Katedry bezpečnostních studií a proděkan pro rozvoj, Fakulta sociálních věd UK ]

Obor byl výrazně ovlivněn atmosférou soupeření mezi supervelmocemi a není překvapivé, že si vybudoval silné zázemí v zemích, jako je Švédsko, které z pozice neutrálních států vnímaly konfrontačně nastavený mezinárodní systém jako výsostně nebezpečný.

Jedním z významných proponentů výzkumu konfliktů se stal spoluzakladatel Ústavu pro výzkum míru v Oslo (Peace Research Institute Oslo – PRIO) Johan Galtung, který se v 70. letech proslavil tezí o tzv. strukturálním násilí. Zatímco konvenční definice násilí chápe tento pojem typicky jako útok na materiální integritu lidského těla, Galtung pracuje hned s několika kategoriemi (např. psychické násilí, latentní násilí, demonstrativní násilí), které tento aspekt postrádají. Nejvýznamnější inovací se stala myšlenka strukturálního násilí, jímž Galtung chápe společensky etablované mechanismy, které lidem brání plně realizovat jejich potenciál. V souladu s dalšími teoretickými proudy, které podobně provázaly studium bezpečnosti s myšlenkou individuální emancipace, Galtung tvrdí, že pod pojmem násilí si nemáme představovat pouze fyzické útoky, ale i jakoukoliv jinou formu společenského útlaku, od etnické diskriminace po genderovou nerovnost.

Galtungova teze je svůdně radikální, současně je ale inherentně problematická ve vztahu k myšlence nenásilí. Pokud je násilím prakticky jakékoliv omezení, jemuž ve svém životě čelíme, jak potom funkčně vymezit pacifismus či nenásilný odpor? Budu-li jako součást opozice provádět nátlakové akce proti nedemokratickému režimu, znamená to, že v logice Galtungovy úvahy jednám ve skutečnosti násilně?

Faktem je, že Galtungova teze o strukturálním násilí zůstává sice v politickém i akademickém ohledu nadále inspirativní, nicméně hlavní proud výzkumu konfliktů se drží spíše konvenčnějšího (a tedy užšího) vymezení. Tím dochází k opačnému paradoxu, kdy se mírová studia primárně zabývají ozbrojenými konflikty, zbrojením a souvisejícími otázkami – podobně jako se bezpečnostní studia zabývají primárně stavy zjevné ne-bezpečnosti. Oba obory tak čelí podobnému problému, s jakým se potýká protiválečná kinematografie: násilí je sice nominálně  kritizováno, současně je ale obtížné nebýt jím fascinován.

Inovativní způsob, jak tento problém překlenout, nabízí současný výzkum nenásilného odporu proti politickému útlaku. Erica Chenoweth a Maria J. Stephan jsou autorkami vlivné publikace Why Civil Resitance Works: The Strategic Logic of Nonviolent Conflict, v níž na základě statistické analýzy dokazují, že nenásilný způsob vedení konfliktu je efektivnější a vede k lepším výsledkům než jeho násilné alternativy. Konkrétně z jejich výzkumu vyplývá, že nenásilné opoziční hnutí má dvakrát větší šanci na dosažení svého cíle (ať jím je svržení nedemokratického režimu, národní emancipace nebo vypuzení okupačních vojsk), navíc takováto forma odporu častěji vede k následnému mírovému a demokratickému uspořádání.

Jde o neintuitivní tezi, která zpochybňuje zažité paradigma o nutnosti čelit násilnému útlaku se zbraní v ruce. Současně tento přístup umožňuje nově definovat hrdinství, které je v konvenčním chápání obvykle spojeno s určitým chováním v boji. Erica Chenoweth k tomu nabízí osobní postřehy z pozice občanky USA, kde je tradiční, vojenské hrdinství velmi silně etablovanou společenskou a politickou kategorií. To ji ostatně během univerzitních studií vedlo k zapojení do přípravy pro důstojníky v záloze (tzv. ROTC – Reserve Officers‘ Training Corps). Až později se začala zamýšlet nad tím, s jak úzkým vymezením hrdinství tradiční vojenský étos pracuje. Zůstávají z něj tak vyloučeny případy civilního hrdinství, spočívajícího v odvaze postavit se ozbrojené (státní) moci beze zbraně a vytrvat v tomto postoji bez ohledu na rizika, která z toho vyplývají. V tomto aspektu se současný výzkum konfliktů propojuje s normativními ideály pasivní resistence a pomyslný kruh vývoje studia konfliktů a míru se tím uzavírá.

Není náhodou, že významný podíl na výzkumu nenásilí mají ženy. Už delší dobu vnášejí do oblasti konfliktních studií témata, která dříve zůstávala potlačena, ale která tvoří významnou složku současných ozbrojených konfliktů. Typickým příkladem je násilí na ženách, jehož se účastníci konfliktů dopouštějí. Obzvláště inspirativní je ale propojení genderových otázek a výzkumu nenásilné rezistence. Zatímco ozbrojený odpor je typicky (byť ne výhradně) maskulinní záležitostí, a tomu odpovídá i související hrdinský étos, nenásilná hnutí nabízejí generově mnohem rovnoměrněji rozložené příležitosti. Stávající výzkum navíc napovídá, že čím pestřejší je skladba účastníků nenásilného hnutí odporu, tím lepší jsou šance na pozitivní vyústění jejich úsilí. Studium nenásilí se zde logicky dotýká obecnějších otázek politické participace a potvrzuje teze o potřebnosti a pozitivních dopadech co nejširšího genderového, ale třeba také věkového zapojení.

Byť se to zdá v kontextu současného bezpečnostního vývoje nesamozřejmé, představuje výzkum nenásilí významnou a inspirativní sondu do lidského chování, která si uchovává a dále rozvíjí svůj pozitivní normativní étos.