[ 28.2.2017, Alena Bezoušková, studentka sociologie ]

V pondělí večer 16. ledna 2017 jsem se zúčastnila přednášky a diskuse s názvem „Křesťanka a feministka?“. Událost, kterou pořádala křesťansko-feministická skupina RFK, probíhala na půdě farnosti svatého Ignáce v Praze. Byla koncipována jako setkání dvou zdánlivě oddělených světů, křesťanů a křesťanek, feministů a feministek. Sama jsem se akce zúčastnila jako členka obou „táborů“. Ačkoliv jsem se po přestěhování do Prahy vzdálila katolické farnosti, které jsem byla členkou v mém rodném městě, a novou jsem si v Praze nenašla, křesťanství je jedním z nejdůležitějších zdrojů mých hodnot. A díky týmž hodnotám je pro mě samozřejmou volbou i feminismus. Doufala jsem tedy, že se na setkání dozvím více o praxi spojování obojího a především o skupině RFK.

Postavení žen v církvi

Průnik křesťanství a feminismu nebude samozřejmě vždy snadný, spíš naopak. Církev byla a je výrazně patriarchální organizací – patriarchální je sice i celá naše společnost, ale v rigidním prostředí církve, kde se klade důraz na tradice, je situace ještě o několik stupňů závažnější. Dějiny církve jsou především dějinami mužů a ženská náboženská zkušenost je přehlížena. A (i na základě různých interpretací Písma) má řada křesťanů tendenci vnímat hierarchii muž-žena jako přirozenou. Reakcí na takovéto postoje je feministická teologie – u nás například Jana Opočenská.

V nejranější křesťanské církvi existovala instituce jáhenek, které mohly nejen křtít, ale i působit jako učitelky. Ve středověku začaly být ženy v katolické církvi upozaďovány a k jejich definitivnímu odchodu od oltáře došlo s přijetím nauky o rituální čistotě zakládající se na starozákonních textech, k němuž došlo ve 14. století. Ženy začaly být považovány za nečisté, což byl důvod ztráty některých jejich práv. V novodobějších dějinách stojí za pozornost 2. Vatikánský koncil (60. léta 20. století), na nějž poprvé měli přístup i laici. Zúčastnilo se jej také 23 žen, které ale měly minimální pravomoci a i jejich účast na jednání závisela pouze na libovůli mužů (která často chyběla). Pro bojovnice a bojovníky za ženská práva byla však přínosem skutečnost, že ženská otázka v církvi se konečně otevřela. Od šedesátých let minulého století probíhá i debata o možném uznání ženského jáhenství, kterým se zabývá i nynější papež František.

Ani v protestantských církvích, kde již mají ženy právo stát se farářkami, není jejich situace ideální. Ty, které se farářkami stanou, se mohou ve své farnosti někdy cítit být pod drobnohledem. Taková žena může být ze strany farníků kontrolována, jestli zvládá i své mateřské povinnosti (neboť práce v domácnosti je stereotypně vnímána jako její úloha). V mocenských pozicích uvnitř církve taky můžeme vidět silnou dominanci mužů.

Kdo jsou RFK?

A kdo jsou zmiňované RFK? Jde o v loňském roce vzniklé křesťansko-feministické hnutí. Jeho členkami jsou ženy z různých křesťanských denominací i mimo ně. Členky hnutí podle svých slov „církev vnímají nejen jako společenství věřících lidí, ale také jako instituci, jež má politickou moc. Proto se vymezují proti jejím mocenským aktivitám, které spočívají v propojování církevní hierarchie, patriarchálních pořádků a kapitalismu.“  RFK věnují pozornost nejen ženám, ale i jiným znevýhodňovaným skupinám. Feminismus v jejich pojetí znamená „solidaritu se sociálně slabšími, utlačovanými a skupinami, jejichž hlas není slyšet.“

Za rok své existence stihly už několik aktivistických akcí. Napsání Otevřeného dopisu organizátorům a organizátorkám Pochodu pro život (duben 2016). Poté happening před Arcibiskupským palácem vymezující se proti výrokům Milana N. Badala, šířících nenávist vůči islámu (srpen 2016). Dále se RFK zúčastnily Feministického bloku na Pochodu proti nacionalismu 17. 11. 2016 a v prosinci 2016 uspořádaly druhý happening před Arcibiskupským palácem proti násilí na ženách v církvi (v rámci 16 akčních dnů proti násilí na ženách). V lednu 2017 protestovaly proti v Rusku projednávanému (nyní již přijatému) zákonu o dekriminalizaci domácího násilí, k jehož prosazování byla zneužita křesťanská rétorika.

Křesťané a křesťanky potřebují feminismus

RFK je nyní jediná čistě feministicko křesťanská iniciativa, o které vím (ačkoliv k feminismu a křesťanství se hlásí například i anarchistický kolektiv Prázdné trůny). Jejich specificky zaměřená činnost se mi zdá zásadní z mnoha důvodů. U feministických iniciativ nebývá dění v křesťanském prostředí tou oblastí, na kterou by se zaměřovaly primárně. Často jim chybí vhled do tohoto prostředí a schopnost posoudit specifika situace žen křesťanek. RFK a jim podobná hnutí proto mohou pokrýt tématiku, kterou se dosud nikdo více nezabýval.

To, že v ČR vzniká feministická kritika církve, která vyjde z jejích vlastních řad, může mít samo o sobě velký význam. Je užitečné, když si křesťané a křesťanky i nekřesťané a nekřesťanky uvědomí vnitřní názorovou různost křesťanského prostředí. Skutečnost, že ačkoliv se například lidem „z venku“ může zdát křesťanské prostředí vůči emancipaci žen nepřátelské, u řady lidí může být opak pravdou. Pokud projde městem křesťanský průvod na podporu zákazu potratů, pak je dobré, když veřejnost (třeba z úst RFK) uslyší, že mezi křesťankami a křesťany existuje i jiný názor.