[ 5.12.2016, Zdeňka Trachtová, iDNES.cz ]

Když se pár v Norsku rozhodne zplodit dítě, počítají oba budoucí rodiče s tím, že po jeho narození na určitou dobu opustí práci a na rodičovské se vystřídají. Matka i otec musí doma s potomkem každý strávit minimálně deset týdnů. Dítě si tak od útlého věku buduje blízký vztah s oběma. O zbylou dobu rodičovské se rodiče mohou podělit podle vlastního uvážení.

Pokud se jeden z nich rozhodne oněch deset týdnů nevyužít a zůstat v práci, ztrácí rodina na tuto dobu příspěvek od státu. Podle sociologa Knuta Oftunga z kanceláře norské ombudsmanky se to však často nestává. Povinná otcovská totiž v Norsku funguje již od roku 1993 (její délka kolísala mezi 4 a 14 týdny), a ačkoli v době zavedení vyvolala velké kontroverze a konzervativní kruhy ji zpochybňují před každými volbami, pro rodiče je dnes již zcela přirozená.

„Nemůžeme muže automaticky pokládat za nějak handicapované a nekompetentní starat se o malé děti. Klademe důraz na to, že i muži jsou ‚normální‘ rodiče,“ řekl iDNES.cz Oftung. V praxi to často funguje tak, že si otcové svých deset týdnů rozprostřou do delšího časového úseku a s kojencem či batoletem zůstávají doma každý týden jeden nebo dva dny. Matka v tyto dny pracuje na částečný úvazek nebo se vzdělává.

Péče o dítě navíc neznamená žádný výrazný pokles dosavadního příjmu. Zvolí-li rodiče kratší celkovou dobu rodičovské - tedy 46 týdnů - čerpají během ní sto procent dosavadního platu. Při delší 56týdenní rodičovské jim stát vyplácí 80 procent dosavadních příjmů. „Většina zaměstnavatelů s tímto uspořádáním nemá problém. Nechtějí přicházet o cenné zaměstnankyně,“ podotýká Oftung.

Pracovní pauzy na kojení a školky od jednoho roku

Hlavním cílem krátké, avšak velmi štědré, rodičovské je dát ženám jistotu, že stanou-li se matkami, neznamená to pro ně konec kariéry nebo dlouhodobý propad příjmů. Zdá se, že tato motivace funguje. Norsko má společně se Švédskem, Islandem, Francií a Británií nejvyšší porodnost v Evropě. Na jednu Norku připadá v průměru 1,75 dítěte, zatímco na jednu Češku 1,53.

Norské ženy jsou všemožně podporovány, aby během doby strávené doma s dítětem neztrácely kontakt se zaměstnavatelem, a brzy se vracely, byť zpočátku třeba jen na částečný úvazek. Pokud chce podle Oftunga otec nebo matka pracovat na zkrácený úvazek a dítěti je méně než deset let, zaměstnavatel jim to musí umožnit.

Matkám při návratu do práce pomáhají i zdánlivé maličkosti. Když je například na rodičovské s dítětem do jednoho roku otec a matka stále kojí, má nárok na placené „kojící“ přestávky - každý den minimálně na hodinu. Na pracovišti kromě toho musí být zajištěny podmínky pro kojení, případně odstříkávání mléka a jeho ukládání.

Zatímco v Česku ženy zůstávají na rodičovské nejčastěji tři nebo čtyři roky, v Norsku většina dětí vyrazí poprvé do mateřské školy už mezi deseti a dvanácti měsíci věku. Rodiče s dítětem mohou zůstat doma i déle, nemají však nadále nárok na rodičovský příspěvek.

„Rodiče věří, že mateřská školka je přirozenou součástí péče o dítě. Existují dva hlavní důvody pro jeho umístění do školky: za prvé možnost placené práce pro oba rodiče a za druhé rodiče věří, že dítěti prospívá pobyt s ostatními dětmi pod dohledem dospělých,“ konstatují Kristin Holte Haugová a Jan Storø, profesoři univerzit v Oslu a Akerhusu v analýze norského systému mateřských škol.

„Neuvědomujeme si, že se k mužům a ženám chováme jinak“

V souvislosti s důrazem na zajištění rovnosti žen a mužů vznikla v norském státním i soukromém sektoru řada speciálních pracovních pozic a takzvaných center pro rovnost. V jednom z nich působí Marianne Fostervoldová, která má na starosti rovnost v přístupu k pacientům i personálu v univerzitní nemocnici v Oslu. Lidé se podle ní často k mužům a ženám chovají rozdílně, aniž by si to uvědomovali. A vše začíná už v mateřské školce.

„Nedávno proběhly studie v norských školkách, během nichž výzkumníci analyzovali videozáznamy interakcí mezi vyučujícími a dětmi. Počítali, kolikrát učitelky oslovily děti přímo jménem a kolikrát jen „ty“, a zda byly rozdíly mezi oslovováním chlapců a dívek. Zjistili také, že chlapcům učitelky mnohem častěji pomáhají s oblékáním a dalšími praktickými věcmi. Když se vyučující výsledky dozvěděli, byli v šoku, protože si vůbec neuvědomují, jak rozdílně k dětem v závislosti na jejich pohlaví přistupují,“ říká Fostervoldová, podle níž je proto třeba genderové aspekty neignorovat, ale neustále připomínat.

„Ve správné školce by se učitelé měli snažit, aby všechny děti - kluci i holky - vyzkoušely všechny možné aktivity. A aby tak byly schopny samy si zvolit, co je baví, bez ohledu na to, zda je daná aktivita stereotypně dávána do souvislosti s dívkami nebo s chlapci,“ říká Fostervoldová. V takto fungující školce si tedy chlapci budou běžně hrát s panenkami a dívky s kombajny, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.

Snahy o rovnoměrné zastoupení mužů a žen se promítají i do kritérií při přijímání studentů na střední a vysoké školy. Vysoce feminizovanými obory jsou v posledních letech například učitelství pro mateřské školy a veterina. Řada škol tak během přijímacích zkoušek na tyto obory dává jeden bod navíc chlapcům.

A naopak u oborů, kde rapidně převládají mužští studenti, dostávají bod navíc dívky. „Je to jen jedno z mnoha kritérií. Pouze, když mají student a studentka naprosto stejné známky, zkušenosti a motivaci, může tento bod rozhodnout,“ dodává Fostervoldová.

„V Česku nejsme neutrální, ale genderově slepí“

Podle ředitelky organizace Gender Studies Heleny Skálové by se Česko mohlo v řadě oblastí norským systémem inspirovat. „U nás často vládne genderová slepota, kterou vydáváme za genderovou neutralitu. V Norsku je ale genderový mainstreaming (strategie, jejímž cílem je dosažení rovného postavení žen a mužů, pozn. red.) skutečně velké téma, které řeší všechny složky státního systému od vlády po obce,“ říká Skálová.

Z loňské studie o ekonomických dopadech mateřství vyplynulo, že povití dítěte má v Česku výrazné negativní dopady na budoucí příjem ženy i na její možnosti získat po rodičovské stejně dobrou práci jako před mateřstvím (o studii čtěte zde). Kariéry ani příjmu muže se přitom otcovství obvykle nijak nedotkne.

„Žena v Česku je v porovnání s Norkami více ohrožená nezaměstnaností a dopadá na ni mzdová nerovnost. To se ještě stupňuje ve chvíli, kdy se stane matkou malých dětí. Tuto nerovnost Norsko eliminuje tím, že rodičovská dovolená je podstatně kratší, ale výrazněji lépe zaplacená,“ vysvětluje Skálová.

Povinná otcovská navíc podle ní brání diskriminaci žen na pracovním trhu. Zaměstnavatel totiž musí počítat s tím, že jak žena, tak i muž na určitou dobu z práce odejdou, když se jim narodí dítě. „Nespolehlivými“ zaměstnanci tak už nejsou pouze budoucí matky, ale i budoucí otcové. „Obrovskou výhodou je také velmi hustá a kvalitní síť zařízení péče o děti, která jsou dostupná v místě, časově (školky fungují 11 měsíců v roce, pozn. red.) i finančně,“ říká Skálová.

Čeští poslanci v září v prvním čtení schválili týden placeného volna pro otce. Muži by na něj podle novely mohli nastoupit do šesti týdnů po narození potomka. Pokud odváděli nemocenské pojištění, dostávali by sedmdesát procent vyměřovacího základu svého příjmu (více čtěte zde).

Zatímco povinná otcovská po vzoru Norska zatím v plánu není, na zajištění dostatku míst v českých mateřských školách se již pracuje. Novela školského zákona počítá s tím, že od příštího školního roku budou muset obce zajistit místa pro všechny čtyřleté děti. V dalších letech rodiče získají nárok na místo ve školce i pro děti tříleté.

Převzato z: iDNES.cz

Projekt studijní cesty do Norska podpořila Nadace Open Society Fund Praha z Fondu bilaterální spolupráce, který je financován z Norských fondů.