[ 29.11.2016, Markéta Štěpánová, Gender Studies o.p.s. ]

V programech podporujících rozmanitost se tak často setkáváme s opatřeními směrujícími ke zvýšení počtu žen, rodičů, hendikepovaných či osob s minoritní sexuální orientací či genderovou identitou v pracovních týmech. V touze po různorodých kolektivech, kde jsou zastoupeni muži i ženy, mladší i starší, Češi, Romové, muslimky i křesťanky se ale může stát, že trochu pozapomeneme na to, že jsou i situace či odvětví, kde je homogenní kolektiv funkční a má své opodstatnění například v tom, že je svou homogenitou bezpečný. Pro rubriku Protipól jsme proto tentokrát zvolili trochu jiný typ otázky. Neptáme se na vyhraněné protinázory, spíše chceme dát prostor pro vyjádření výhod diverzifikovaných týmů, tuto stranu reprezentuje Darina Martykánová, historička z Autonomní univerzity v Madridu, ale i týmů, které jsou složeny z nějakého ohledu záměrně jednolitě. Třeba jsou to pouze ženy, což je případ Kuchařek bez domova, za které hovoří Zuzka Kříčková, pouliční živel a terénní pracovnice organizace Jako doma.

Darina Martykánová: Jaké jsou výhody (případně nevýhody) diverzifikovaných týmů?

Jakožto vědecká pracovnice a vysokoškolská pedagožka mám zkušenosti s výzkumnými týmy a s třídami studujících. V obou případech jsem jednoznačně zastánkyní smíšených pracovních týmů a tříd. Považuji se za feministku a v mém pojetí se emancipace nemůže uskutečnit odděleně, ale vždy by mělo jít o proces, v němž na sobě pracují muži i ženy, pokud možno spolu. Zároveň jsem demokratka a myslím si, že různorodost společnosti by se měla odrážet i v univerzitním semináři a vědeckém týmu, protože ani výuka ani výzkum nejsou abstraktní činnosti izolované od společnosti, v níž se rozvíjejí. V tomto smyslu nejde jen o morální imperativ, ale také o to, aby věda a výuka byly v neustálém kontaktu a dialogu se společností, v zájmu vlastního fungování a přežití.

V praktické rovině je třeba říci, že žádné složení týmu není a priori bezproblémové. Nemám v úmyslu popírat reálné obtíže, které mohou z různorodosti vyplynout. Nemyslím si, že by tyto případné komplikace byly dány „přirozenými“ sklony toho či onoho pohlaví, etnické skupiny či věkové kategorie. Srovnání akademických prostředí v několika zemích, kde jsem pracovala, mě dostatečně poučilo o tom, nakolik je ta či ona „přirozenost“ kulturně variabilní. Na druhé straně však nepovažuji za užitečné popírat, že homogenní týmy mohou mít v krátkodobé i střednědobé perspektivě své výhody, například operativitu danou tím, že všichni členové či členky sdílejí základní předpoklady a komunikační kódy. Je však otázkou, jak dalece je však podobný tým dlouhodobě produktivní a přínosný, a nakolik mu naopak hrozí izolace a úpadek do sebestředné, irelevantní provinčnosti, kdy se všichni vzájemně ujišťují o sdílené pravdě. Různorodé týmy mají jednu velkou výhodu: brzy se zjistí, že to, co jedna skupina považuje za „samozřejmost“, vůbec samozřejmé nemusí být.

Pokud jde konkrétně o různorodost genderovou, nejsem příliš zastánkyní teorií o ženské snaze o soulad, kultivaci prostředí apod., nebo je alespoň nepřikládám „ženské přirozenosti“. I když ze srdce dávám přednost tomu, vnímat kolegy a kolegyně především jako lidské bytosti, nemohu popírat, že konfigurace genderových vztahů v té či oné společnosti má vliv na naše chování a způsob komunikace. Z osobní zkušenosti vnímám smíšené týmy jako pozitivní: pokud jsou v týmu nastaveny rovné podmínky a pokud veřejný diskurz v dané zemi podporuje genderovou rovnost, členové a členky týmu mají ideální příležitost získat úctu k zásluhám, schopnostem a inteligenci ostatních kolegů a kolegyň bez ohledu na pohlaví. Aby to fungovalo, je třeba, aby ženy byly také ve vedení týmu a v pozici autority, a zároveň nepodrážely ostatní ženy v kolektivu ve snaze upevnit vlastní postavení. Na závěr je třeba zdůraznit, že výzkumné týmy nejsou složené z robotů, kteří žijí jen vědou. Je zcela zásadní, aby se kvalitní výzkumníci a výzkumnice snažili být i kvalitními občany, občankami a rodiči, protože snažit se být stoprocentně perfektní v jedné úloze a ledabyle odsunout ostatní společenské role na zcela vedlejší kolej, může sice krátkodobě zvýšit výkonnost týmu, ale dlouhodobě má, podle mého názoru, negativní dopad na celou společnost. Všichni bez ohledu na věk a pohlaví by si měli být vědomi, že na ně někdy může připadnout péče o děti, staré rodiče, nemocného partnera či partnerku, že sami mohou onemocnět či utrpět zranění. V neposlední řadě, zájem o veřejnou sféru, včetně různých forem odborové a politické angažovanosti, by také neměl být vnímán jako od výzkumu odvádějící anomálie, v neposlední řadě proto, že je třeba bojovat i o společenské uznání vědy a o peníze na výzkum. Takové celistvé pojetí výzkumného pracovníka či pracovnice jako komplexní bytosti pak rozhodně usnadňuje rovnost a diverzitu v praxi.

V roli vysokoškolské pedagožky je moje zodpovědnost, pokud jde o „řízení rozmanitosti“, zcela rozhodující. Smíšené skupiny jsou podle mého názoru odrazem smíšené společnosti, a proto by měly být samozřejmostí. Každopádně by však vyučující měli mít na vědomí existující nerovnosti, kulturně podmíněné stereotypy a tlak hierarchizovaných vrstevnických skupin. Měla by také probíhat neustálá sebereflexe: oceňuji poslušnost u studentek a vzdornost u studentů? chovám se tak či onak, protože mi lichotí něčí pozornost? přikyvuji více studentům mužského pohlaví? beru stejně vážně příspěvky studujících obou pohlaví ? dávám prostor tišším, stydlivějším osobám? Málokdo uzná, že by se mu něco takového mohlo dít, ale výzkumy ukazují velmi výmluvné rozdíly v hodnocení anonymních prací oproti pracím označeným ženským či mužským jménem, a to i mezi vyučujícími, kteří a které se označují za feministy či feministky.

Vedle genderové, věkové a etnické rozmanitosti bychom neměli zapomínat ani na diverzifikaci třídní. Život v třídně rozvrstvené společnosti člověka vybízí k reflexi nad reprodukcí společenských elit a nad skutečným významem meritokracie. I když se často ve skupině lidí nám podobných cítíme pohodlněji, lidé by měli být schopni komunikovat a efektivně spolupracovat i s muži a ženami, kteří nejsou jejich sociálními klony.

Zuzka Kříčková: Proč Jako doma pracuje pouze se ženami

S mojí partnerkou jsme do organizace Jako doma, do projektu Kuchařky bez domova, nastoupily v roce 2013. Bylo to v době, kdy jsme bydlely na azylovém domě pro ženy. Holky z Jako doma přišly s možností přivýdělku vařením a prodejem veganského jídla. Upřímně píši, že ze začátku jsem tuto nabídku opravdu vnímala jako pracovní příležitost. Protože mě to tam bavilo, atmosféra u holek byla moc přátelská a příjemná, setrvávala jsem a začala jsem se zajímat o organizaci víc. Proč že tohle všechno dělají, co je k tomu vedlo a jak je to vlastně napadlo.

Místo, které holky z organizace Jako doma vytvořily, je bezpečným místem pro ženy se zkušeností s bezdomovectvím nebo pro ženy v sociální tísni. Na začátku vzniku organizace stála otázka: „je ženské bezdomovectví jiné než to mužské?“ A odpověď zněla: „ano, je“. To nejzákladnější, v čem se liší od mužského, je hygiena. Ale patří sem i daleko závažnější věci. Většina z nás prošla traumatem a násilím, fyzickým i psychickým. Některé z nás přišly o děti, které skončily v dětském domově. Násilí zažíváme od partnera a následně může být důvodem ztráty bydlení. Mnohé z nás to tak mají. Avšak na ulici ženu čeká další várka násilí. Ať už od dalšího partnera - ženy bez domova vnímají násilí od partnera, tzv. „ochránce“ jako nutné zlo, které je ochrání před násilím ulice. Násilí čelí od ostatních mužů z ulice - na denních centrech je percentuálně více mužů a verbální či neverbální násilí páchané na ženách je tam denním chlebem, od spoluobčanů, od policie, někdy i od samotných sociálních pracovníků či pracovnic na úřadech. Bezpečné místo pro ženy, které zažily násilí a jsou bez domova, tady doposud nebylo. Dokud nepřišly holky z Jako doma a nevytvořily ho.

Některé mé kamarádky a spolupracovnice zažívají násilí i v současnosti. Potřebují si popovídat o svých strastech, někdy se před svým partnerem schovat. To Jako doma umožňuje. Někteří partneři nechtějí své partnerky nechat bez dozoru, chtějí nad nimi mít věčnou kontrolu. Do Jako doma ale nesmí, a tak si tam bez nich ženy bez domova mohou najít alespoň chvilku klidu. A to i přes to, že nervózní partner postává před barákem.

Znám ženy, většinou ty mladé, pro které je Jako doma příliš bariérové, ony musejí hlídat „bydlení“, třeba v opuštěném domě. Jejich partner je nikam nepustí. Díky terénní službě peer pracovnic, kterou jsme zavedly, mohu za nimi alespoň dojíždět, popovídat si s nimi - a to je často to nejdůležitější, zjistit, zda jsou v pořádku, poskytnout jim hygienické potřeby či oblečení. Třeba se jednou podaří, že k nám taky zavítají.

Moje kolegyně Lexa dodává: „čistě ženský kolektiv je pro nás důležitý i v diskuzích o zapojení do politiky bydlení nebo při vzdělávání. Když jsme měli diskuzní skupiny, kde byli zastoupeni ženy i muži, muži si častěji brali slovo a ženy nebylo tolik slyšet. Naším cílem je ale posílit hlas žen bez domova. V diskuzích Jako doma se ženy nemusejí prát o slovo“.