[ 31.8.2016, Jitka Hausenblasová, Gender Studies o.p.s. ]

Expozice s názvem Prostory touhy: Je architektura sexy? byla zahájena poměrně opulentně za přítomnosti primátorky Adriany Krnáčové a dalších politiků a političek z pražského magistrátu. Našlapané prostory galerie i dvorany v době zahájení byly pravděpodobně důsledkem líbivého názvu, neboť co je sexy, to (stále ještě) táhne. Otázka, zda je architektura sexy, je něco podobného, jako se ptát, zda je sexy zemědělství. Je pravděpodobné, že na zvýšení návštěvnosti zemědělského muzea by měla zhruba stejný efekt.

Nicméně výstava není tak prvoplánová, jak by se mohlo na první pohled zdát. Především si klade velké cíle, jako například ukázat, jak genderové stereotypy ovlivňují architekturu a jak naopak architektura a urbanismus mají vliv na utváření genderových rolí. Na příkladech staveb architektonických velikánů a citátů jsou doloženy snahy jedněch o dekonstrukci patriarchálního řádu, či naopak snahy druhých o jeho udržení. K těm druhým patřil mimo jiné i Adolf Loos, jeho stavby obdivujeme jako dokonalé, ale ne vždy si uvědomujeme, že jakožto zastánce modernistického šovinismu tento svůj světonázor promítal i do vlastních realizací. Interiér jeho staveb byl zcela podřízen mužským potřebám, žena hrála roli smyslného objektu a pro děti v něm nebylo místo.

Velká část výstavy je věnována sexualitě, a to v nejrůznějších formách. Právě spojení muži + ženy = erotika celou expozici trochu devalvuje. Zkoumání architektonického řešení nevěstinců v historii je zcela jistě disciplína, která má své opodstatnění, ale v kombinaci s výše zmíněnými cíli působí vyloženě kontraproduktivně. Kurátoři si toho byli nejspíš vědomi, proto předem avizují, že výstava má být mozaikou více či méně závažných témat a nelze ji číst jako ucelené vyprávění. Je to vyloženě škoda spokojit se jen s takovou ambicí, i s ohledem na to, že doprovodné texty jsou velmi dobře zpracovány.

Pro další eventuální počin této galerie respektive autorů expozice proto navrhuji jednou pro vždy přestat se shromažďováním důkazů o falické podstatě vysílačů a soustředit se na diskusi o potřebnějších věcech, které nás mohou posunout dál – proč se i přesto, že na fakultách architektury leckdy převažují studentky nad studenty, nedaří ženám prosadit v oboru ve stejné míře jako mužům? Nebo, co udělat pro to, aby se do českého urbanismu promítaly trendy 21. století jako všude jinde ve vyspělém světě, jako třeba gender mainstreaming? Pravda, bylo by nutné vymyslet přitažlivou formu, která přitáhne diváky a divačky, ale návod na jeden zaručený název už by tu byl.

Prostory touhy: Je architektura sexy?
Galerie Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, 110 00 Praha1
05/08/16 - 25/09/16