Právě přesah umění do sféry běžného života dělá výstavu zajímavou. Každodennost tu ale není zdrojem inspirativního nadšení umělce, jak tomu často bývá v galeriích k vidění. Reflexe velmi smutných zážitků z dětství, se kterými se dívky snaží vypořádat, ostře kontrastuje s naprosto všedními předměty fotoinstalace nazvané Some things my father put inside my vagina. Lžička, hračka, kus mýdla. Alma Lily Rayner je umělkyně pocházející z Izraele a sexuální zneužívání dívek jejich blízkými tematizuje v několika rovinách. Kromě zmíněných fotografií na výstavě prezentovala i své video – výroky jedenácti mladých žen, které zažily sexuální násilí a sdílením svých příběhů na Youtube (jsou tam stovky takových) se s nimi snaží vyrovnat. Použité záběry si Alma nechala jejich autorkami odsouhlasit, vzniklo tak kolektivní svědectví, které čerpá ze stále populárnější formy kyberaktivismu. Ten přispívá i ke zviditelnění tématu a je to něco, na co u nás asi stále čekáme. Masové měřítko osobních výpovědí strhlo v řadě zemí vlnu solidárního hnutí a vede často i ke změnám v institucionálním a právním řádu.  

K naprosto klíčovým změnám ve vnímání sexuálního zneužívání dívek jejich blízkými v Izraeli vedlo i uvedení dokumentárního filmu Dirty Laundry v Izraelské televizi. V rámci výstavy jej uvedla přímo sama autorka. Nikdo přitom při jeho natáčení nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Film natočila Yael Sherer a dokumentuje v něm sebe samu ve čtyři roky trvajícím občanském soudním sporu proti svému otci, který ji zneužíval. Navzdory osamění, naprosté absenci podpory od rodiny a depresím, kterými dlouhá léta čelila, se jí podaří spor vyhrát. Snímek kromě osobního traumatu působivě ukazuje na širší společenské důsledky. Mladé ženy zpravidla nejsou těmi, které v rodině disponují převahou moci a peněz, jejich izolace a vyloučení z prostředí rodiny i společnosti tak nabývá nečekaných rozměrů. Případ Yael se stal důležitým precedentem pro všechny další, které se po uvedení filmu objevily. Za úspěch dokumentu může paradoxně válka, která v roce 2012, kdy byl film uveden, v Izraeli probíhala. „Lidé museli sedět doma a koukat na televizi, protože venku probíhalo bombardování, tak jim nic jiného nezbývalo“, říká Yael. Aby to ale nebylo tak jednoduché, uveřejnění filmu předcházel další soudní spor. Podle platných zákonů totiž ochrana nezletilých obětí trestných činů zaručuje, že se jejich identita nesmí uveřejnit, a to včetně případů, kdy oběť sama uveřejnění iniciuje a požaduje. Nesmyslnost zákonného ustanovení byla v tomto případě předmětem další žaloby, kterou Yeal podala, tentokrát na stát Izrael. 4 vleklé soudní spory po dobu 15 let svědčí o silném charakteru režisérky, dnes mezinárodně působící aktivistky, která se zapojila do hnutí na podporu žen a dívek s podobnými zkušenostmi.

Výstava Nobody likes dirty girls s doprovodným programem bourá jedno velké tabu. Nešlo tu přitom o žádné opatrné našlapování. Angažovanost autorky je zjevná a záměrná, to dodává její koncepci sílu a autenticitu.