[ 15.3.2016, Radka Dudová ]

Původně jsem chtěla reagovat na článek Markéty Šichtařové, který se objevil na jejím blogu na serveru idnes.cz a posléze byl převzat některými dalšími médii. Když jsem se do toho pustila a znovu si její text pročítala, zjistila jsem, že nevím jak. Věcně argumentovat lze proti něčemu, co má nějakou vystopovatelnou myšlenku, strukturu, či obsahuje jasná tvrzení, vůči kterým se lze vymezit.

Článek Markéty Šichtařové ve zkratce říká toto: autorka nejprve kritizuje novelu Zákona o státní sociální podpoře, která podle jejího názoru ženy navádí k tomu, že „děti odloží do jeslí, pracují až do umdlení a na děti a manžela či partnera kašlou“. Následně navazuje myšlenkou, že z hlediska nejistoty budoucího nastavení důchodového systému je pro ženu zbytečné pracovat, protože bude mít stejný důchod jako ta, která nepracuje a rodí jedno dítě za druhým. Navíc se o ženu, která se rozhodla skloubit práci i rodinu, nikdo nepostará a „zemře sama odložená v LDN“. Pak kritizuje jakési blíže neurčené sociální inženýry, podle kterých je možné matku nahradit drahými hračkami, myslí si, že prsa má žena k tomu, aby si je vycpala silikonem, a že miminka brečí, protože zlobí (!). Poté popisuje z toho vyplývající výchovný styl, kdy se rodiče dětem nevěnují a ignorují jejich potřeby. Ten dává záhadně do souvislosti s péčí otců v raném věku dítěte, kterou pokládá za odchylku od moudrosti evoluce. Volně navazuje kritikou neochoty mladých lidí mít děti a z ní vycházející nezodpovědnosti žen i mužů, přičemž, pokud tomu dobře rozumím, tato nezodpovědnost pramení z rovnosti mužů a žen. Následně se v kruhu vrací ke své prvotní kritice novely zákona a tvrdí, že tato novela může za všechny hrůzy, které v článku vyjmenovala, protože ženám signalizuje, že mohou pracovat, i když mají dítě.

Na obecné rovině, přes různé argumentační fauly, neargumenty a zcestná a stereotypizující tvrzení, článek rezonuje s kritikou, která se ozývá z mnoha zdrojů a která zjednodušeně zní takto: pokud ženám umožníme jít dřív do práce, přestanou plnit svou tradiční povinnost starat se o děti a o manžela a celá společnost se rozpadne. Jenže takový postoj pramení z nepochopení navrženého, nebo neochoty to chápat. Autoři a autorky této kritiky zaměňují možnost za povinnost (kvůli novele ženy budou muset jít do práce dříve a svěřit děti někomu jinému), a předpokládají, že ženy této možnosti vždy využijí. Tedy že pokud sociální politika umožní kratší rodičovskou dovolenou, ženy určitě začnou na své děti a muže „kašlat“ a věnovat veškerý čas práci.

Novela Zákona o státní sociální podpoře, tj. novela rodičovského příspěvku, nikomu nic nenakazuje a ani nesnižuje žádné existující nároky. Ve zkratce jde zhruba o toto:

1. Celková výše peněz, kterou může žena na rodičovské dovolené čerpat, zůstane stejná, respektive dokonce se uvažuje o její valorizaci.
2. I nadále bude mít možnost vyčerpat ji až do čtyř let věku dítěte, pokud se tak rozhodne. Nově ale volba délky rodičovské bude umožněna i těm, které ji dosud neměly: ženy nezaměstnané, podnikatelky a studentky nebudou nuceny pobírat nejnižší možnou výši příspěvku po čtyři roky. Budou si moci peníze vybrat rychleji, což jim umožní dosáhnout alespoň nějaké životní úrovně v době péče o dítě. Dotkne se to i žen s nadprůměrnými příjmy, které si také budou moci příspěvek vybrat rychleji než dosud. Díky tomu budou moci zůstat nějaký čas doma s dítětem, aniž by se příjem rodiny nějak dramaticky propadl, a následně se vrátit do práce bez ztráty nároku na rodičovský příspěvek.
3. Součástí připravovaných změn je i návrh na zajištěním garance místa v mateřské škole od tří, a později od dvou let a investováním do tzv. mikrojeslí. Tato zařízení by měla nabídnout kvalitní, kontrolovanou a maximálně individualizovanou péči (max. čtyři děti na vychovatelku).

Co z toho jednoznačně vyplývá? Že žena bude mít skutečnou svobodu volby: pokud se jí zamlouvá stávající uspořádání, může zůstat doma stejně dlouho za stejných podmínek. Navíc získá na rozdíl ode dneška garanci, že ve třech či čtyřech letech dítěte najde místo ve školce. Pokud se ale z nějakých důvodů chce nebo potřebuje vrátit dříve - to se týká žen na vyšších manažerských či vědeckých pozicích, ale i matek samoživitelek, kterým nic jiného mnohdy nezbývá - bude jí umožněno čerpat rodičovský příspěvek rychleji ve vyšší měsíční částce a následně najít pro své dítě péči se zárukou kvality a za cenu, která ji nezruinuje.

Současný systém skutečnou svobodu volby bohužel nedává. Pokud se žena rozhodne vrátit do práce např. ve dvou letech věku dítěte, musí zaplatit horentní částku za chůvu či soukromou školku, pokud tedy vůbec v okolí svého bydliště nějakou najde. Pokud se bude chtít vrátit ještě dříve, přijde navíc o rodičovský příspěvek. Podle analýzy Lucie Bartůškové z VŠE musí žena v Praze, která se chce vrátit do práce před druhým rokem věku dítěte, vydělávat měsíčně alespoň 31 500 Kč hrubého, aby zůstala tzv. na nule. Aby se jí vyplatilo pracovat, tj. aby jí alespoň 30 % z vydělaných peněz zůstalo, musela by mít plat přes 55 tis. hrubého. V případě dětí od dvou let do nástupu do státní školky musí žena vydělat více než 18 tis. Kč, aby jí z výplaty zbylo aspoň 6 tisíc. To ale více než třetina žen stejně nevydělá.

Návrh MPSV vychází z toho, že matka a rodina ví lépe než státní úředník, co je pro ni a pro děti lepší, a má mít možnost si vybrat. Má dostat podporu v době, kdy je s dítětem doma, ale ani netratit na tom, když se rozhodne vrátit do práce.

Návrat do práce v případě naprosté většiny žen neznamená, že „na dítě kašlou“, že ignorují jeho potřeby či že je „vrazí“ do nekvalitních jeslí. Ale to si Markéta Šichtařová jistě dobře uvědomuje vzhledem k tomu, že sama svou práci kvůli mateřství nepřerušila a veřejně říká, že si neumí představit, že by musela být nucena volit mezi prací a rodinou.