Tento článek představuje dílčí závěry kvalitativního výzkumu problematiky neplacení výživného z pohledu sólo matek, založeného na skupinových rozhovorech s 12 ženami, které proběhly v SOÚ AV ČR, v. v. i. ve druhé polovině roku 2015. Respondentky se lišily, pokud jde o vzdělání, pracovní situace a počtu dětí, všechny žily v Praze a ve Středočeském kraji a měly zkušenost s neplacením výživného.

Výživné na děti po rozchodu páru představuje nástroj, který má zajistit dětem životní úroveň srovnatelnou s životní úrovní rodičů - tedy i toho rodiče, který je nemá svěřené do výchovy. Jeho výše by měla představovat skutečný podíl na nákladech spojených s dětmi a zároveň odrážet i to, nakolik se každý z rodičů věnuje péči o děti a o domácnost. Pravidla stanovení výše výživného ale nejsou jednotná. V případě, kdy povinný rodič žádný příjem nemá, nebo má pouze neoficiální příjem, je stanovené výživné tak nízké, že zdaleka nepokryje ani polovinu nákladů spojených s výchovou dětí.

Pokud jeden z rodičů neplatí výživné, pak ten, který má děti svěřené do výchovy, musí plnit vyživovací povinnost sám. Zatímco u prvního z nich je systémem tiše tolerováno, že na děti nepřispívá či přispívá jen minimálně, ten druhý, častěji matka, musí děti plně zabezpečit pod hrozbou stíhání za týrání svěřené osoby či odebrání dětí do ústavní péče. Otcové se tak stávají společností akceptovanými černými pasažéry a na matkách spočívá celá zodpovědnost za zajištění dětí.

„On má právo a my máme povinnost. Já jsem jednou na soudu řekla, tak fajn, tak já nedám ode dneška dítěti najíst a tak podobně jsem to tam-. A oni, to nemůžete, to vás zavřou. A já říkám, to mi říkáte tady před tatínkem, on to v podstatě dělá. No, my víme.“ (Ina, 39 let, vyučená, 1 dítě 10 let)

Matky, na jejichž děti otcové již delší čas neplatili, již příliš nepočítaly s tím, že by výživné někdy bylo placeno, případně že by získaly dlužné výživné. Dluhy na výživném přitom dosahovaly statisícových částek. Důvodem neplacení výživného podle nich bylo přesvědčení mužů, že matka využívá peníze na své vlastní potřeby, nedostatečný kontakt s dětmi, nerealistické představy o nákladech na výchovu dětí a přesvědčení, že matka peníze vlastně nepotřebuje.

Nejefektivnější cestou vymáhání výživného bylo podle jejich zkušeností uvalení exekuce na plat přímo u zaměstnavatele. To je ale problematické v situaci, kdy povinný rodič žádný pravidelný příjem nemá. Prekérní (nejisté a neoficiální) formy práce tak přinášejí komplikace i v této oblasti. Vymáhání výživného prostřednictvím exekuce pro matky představuje příliš vysoké finanční i časové náklady, navíc s nejistým výsledkem.

„Nevím, jestli by to mělo nějakou lepší perspektivu předat to běžnému exekutorovi, protože v té době já jsem neměla peníze na to, abych platila ještě běžného exekutora, protože tam jsou s tím spojený nějaký náklady.“ (Marie, 34 let, SŠ, 2 děti 2 a 5 let)

Trestní stíhání rodiče za zanedbání povinné výživy bylo efektivní jen v případě dlužníků, kteří se chtějí vyhnout odsouzení a záznamu v trestním rejstříku. U těch, kteří již záznam mají nebo se pohybují na okraji společnosti, je matky využívají spíše jako prostředek pro umožnění zbavení muže otcovských práv. To ale nevede k získání dlužných peněz a pro ženy představuje další časové náklady.

Neplacení výživného pro sólo matky znamená chybějící peníze v rodinném rozpočtu. Důsledkem je zadluženost, stigmatizace v podobě nepříjemných jednání při žádostech o sociální dávky, dlouhá pracovní doba ve snaze vydělat chybějící peníze, zajišťování příjmu pomocí nárazových prekérních prací se špatnými podmínkami a nedostatek času na děti.

Marcela (43 let, SŠ, 1 dítě 9 let): „(…) my fakt nemáme teď možnost (jinou než přivydělávat si načerno, pozn. aut.), protože životní minimum není životní minimum.“

Johana(26 let, SŠ, 2 děti 5 a 7 let): „Mně to vychází tak maximálně stovku denně, co můžu utratit, a to se dvěma dětma není jednoduchý.“

Marcela: „Dennodenně se potýkám s tím, že musím zaplatit za sešity ve škole, říká se tomu SRPŠ, dcera chce jet na výlet se školou, protože když nepojede, okamžitě ji vyřadím z dětskýho kolektivu.“

Zejména ty ženy, které se staly sólo matkami záhy po narození dětí, a ty, které neměly vysokoškolskou kvalifikaci, musely hledat způsoby, jak si zajistit alespoň minimální životní úroveň. Ke strategiím přežití patřila pomoc širší rodiny, hledání co nejlevnějšího bydlení i za cenu opakovaného stěhování, půjčky a práce načerno, případně i pomoc přátel a charitativních organizací.

Sólo matky řešily nedostatek financí v rodinném rozpočtu zejména intenzivní prací, kterou však musely být schopny skloubit s péčí o děti. Pokud měly standardní zaměstnanecký poměr, spoléhaly se výhradně na své pracovní příjmy. Na jedné straně rezignovaly na profesní postup, pokud k němu bylo potřeba pracovat přesčas, na straně druhé se snažily přivydělat peníze brigádami či prací jako OSVČ. Paradoxně tak věnovaly práci více času, než kdyby „dělaly kariéru“; musely ale volit takové práce, které mohly skloubit s otvírací dobou školek a družin a s potřebami dětí. Ženy, které v době rodičovské dovolené přišly o práci nebo které neměly dostatečnou kvalifikaci, byly nuceny spoléhat se na řetězení krátkodobých brigád, mnohdy neoficiálních, které jim nijak do budoucna neusnadňují získání standardního zaměstnání.

Strategie, které sólo matky využívají k získání finančních prostředků, jsou velmi časově náročné – od večerních přivýdělků či kumulování různých nejistých prací přes jednání na úřadech až po vyhledávání nejlevnějšího zboží v obchodech. Vedle ekonomické chudoby je tak důsledkem neplacení výživného i časová chudoba, která dopadá velmi významně i na děti.