Štěpánko, v první polovině září jsi se spolu s Terezou Drahoňovskou přidala k platformě „Laydeez do Comics”. Mohla bys stručně popsat, co je to za projekt, kdo jste a co budete dělat?
Organizace LDC vznikla v roce 2009 v Británii, ale záhy se rozrostla i do dalších zemí a měst, namátkou třeba Dublin, San Francisco nebo Chicago. Cílem je psát o všem, co se děje v komiksové komunitě – a pokud možno vždy najít ženský úhel pohledu. Tak to vidíme i my – pražská pobočka LDC. Na naše stránky vkládáme reportáže, recenze a články s komiksovou tématikou, ale máme-li si vybrat, komu v textu věnovat větší prostor, vybereme si ženu. LDC ale není jen informační server - stejně jako naše služebně starší sestry bychom se rády časem pustily do organizace výstav nebo přednášek.
Co je tedy ten ženský úhel pohledu? A proč si myslíš, že je důležité nebo žádoucí vybírat si tvůrce či tvůrkyně komiksů podle pohlaví?
Do určité míry jde o vyrovnání skóre. Historicky byl mužům ve skoro každém oboru věnován větší prostor a jejich kolegyně byly upozaďovány. To platí i v komiksu, sci-fi a fantasy dvojnásobně. Pocit, že komiksová kultura patří jen mužům, se promítl do trendu ‘fake geek girl’ – tedy do názoru, že ženy se o tyto věci zajímají jen proto, aby upoutaly mužskou pozornost. A to se sci-fi jako žánrem, stejně jako post-apokalyptickou tématikou, přišla první Mary Shelley. Z toho vyplývá, že ženský úhel pohledu je cokoli tvořené ženami – protože žánr nás rozhodně nelimituje.
Dá se tedy říct, že komiksy, které tvoří ženy, se liší od komiksů, jejichž autory jsou muži? V oblasti literární vědy existuje třeba pojem „ženské psaní” nebo „ženská literatura”, což jsou pro mě dost problematické kategorie. Jak to tedy vypadá v komiksu? Objevují se pokusy o podobné termíny? A jsou podle tebe reálně podloženy rozdíly ve tvorbě představitelů a představitelek obou pohlaví?
Snaha zavést termín ‘ženský komiks’ tu určitě je. Nedávno jsme na toto téma měly článek od naší externistky Lenky Davidové, kterak se k těmto pokusům postavil kolektiv komiksových autorek ve Francii. Tento přístup se dá v menší míře vysledovat i v Česku - pokud se mluví o komiksové tvorbě některé z autorek, velká část prostoru je věnována faktu, že dotyčná je žena. Tato jepičí paměť, co se týče existence jiných autorek, by už měla být překonaná. Tvrzení, že se tvorba dá zaškatulkovat skrze pohlaví, vytváří iluzi, že ženy zpracovávají omezený rozsah témat a tyto příběhy nemohou muže zajímat. Tím tratí obě strany, protože jsem přesvědčená, že zde žádná větší tematická propast není.
A stylistická? Pozná se pohlaví autora či autorky komiksu na základě jejich stylu?
Samozřejmě se dají vysledovat určité směry, byť se do jejich popisu pouštím velmi nerada, tohle zobecňování se mi příčí. U kreslířů, kteří se věnují digitálu, často vidím tendenci k přehánění s efekty, u kreslířek zase animátorskou roztomilost. Ale rozptyl je tak široký, že se to v něm možná úplně ztratí.
Kdo tedy patří k tvým oblíbeným tvůrcům a tvůrkyním komiksů? Ke kterým komiksům se vracíš a proč?
Zajímají mě především zahraniční autorky typu Kate Beaton nebo Noelle Stevenson, známé pro svůj specifický humor stejně jako pozitivní přístup k feminismu. Obecně vyhledávám taková díla, která se zodpovědně staví ke svým ženským postavám. Z konkrétních děl u mě na prvním místě dlouhou dobu zůstával naprosto neznámý komiks Jean-Loup od Benoît Frébourga. Příběh tradičního tématu dlouhých prázdnin u podivných příbuzných prolnutý s až mobydickovským vztahem lovce a kořisti - to celé vyvedené v dynamické kombinaci tuže a akvarelu. Nedávno se mi ovšem do rukou dostala Beautiful Darkness od Fabien Vehlmann a Kerascoët a naprosto mě to uchvátilo. Skupina večerníčkových bytostí zažívá svou variaci na Pána much poté, co se jejich domov zbortí. Husí kůži nahání stupňující se krutosti, stejně jako fakt, že jejich domovem bylo tělo holčičky zabité kdesi v lesích.
Já, jako laička, mám právě komiks spojený spíš se zobrazováním žen jako těl, buď atraktivních, nebo vulgárních. Což se bohužel nevztahuje jen na komiksy… Jsem ráda, že zdůrazňuješ, že ne vždycky tomu tak musí být. Dají se v českém prostředí taková netypická díla najít snadno?
Ženské postavy a jejich dějové linie v rámci českých komiksů jsou určitě něco, co bych chtěla do budoucna blíže prozkoumat. Bechdel testem1 by moc českých alb neprošlo, přístupy tu jsou ale různé. V Nikkarinově 1302 se ženské postavy objevují, ale jen jako romantické zájmy hlavních hrdinů. Saudkův přístup je kapitola sama o sobě. Jeho přesexualizované pin-upky3 se často dostávají do prekérních situací, ze kterých je jejich kolega hrdinně vysvobodí, na druhou stranu ani ten toho na sobě kromě svalů moc nemá. Ženské hlavní postavy si občas vybírá Lucie Lomová (Anna chce skočit, Na odstřel). Hrdinka druhé z knížek, postarší divadelní kritička, se při řešení situací genderových stereotypů rozhodně nedrží. Lela Geislerová ve svém Zen Žen zkoumá vztahy mezi ženami a muži obecně, byť často dost typizovaně. Pokud něco vypíchnout, tak obecně tvorbu Lenky Šimečkové a Ve stínu šumavských hvozdů Jiřího Gruse - jedno z mých nejoblíbenějších českých alb. Zatímco Nemesis hlavního hrdiny bojuje kromě něj samotného i s genderovými předsudky, on zas zápolí s nechutí dospět a otázkou, co to vlastně znamená být muž.
Myslíš, že český komiks do jisté míry odráží stav mimoliterární či mimoumělecké skutečnosti? Jak bys charakterizovala postavení ženy v současné české společnosti? A vztah české společnosti k výdobytkům feminismu?
Máme ještě co dohánět. Největší problém vidím v takřka nulové informovanosti o vývoji ženského hnutí a v populárním názoru, že od zavedení volebního práva pro ženy už je přece všechno v pořádku. S tím úzce souvisí reakce většinové společnosti na feminismus jako termín, lidé nejsou sto pochopit, že zlostnou auru kolem tohoto slova vytvořili odpůrci ženské rovnoprávnosti jako takové. Pak se dostáváme do situace, kdy se ženskými právy opurtunisticky ohánějí tak akorát islamofobové. V české společnosti ovšem genderové předsudky převládají a myslím, že ještě dlouhou dobu budou. Dochází zde k pokroku, ovšem jsou to vývojové fáze, které už má řada zemí za sebou. Ačkoli moje vrstevnice ví, že si nemají nechat nic líbit, jsou ambiciózní a aktivní, stále v nich zůstávají zakořeněné tradiční vzorce. Komiks jako umělecké médium situaci do jisté míry odráží, zvlášť v dílech mužských kreslířů, které často ani nenapadne přisoudit ženským postavám jakékoli zajímavější dějové linie. Na druhou stranu drtivá většina kreslířek skrz podobné ústrky velmi rychle dospěla k přesvědčení, že k vytoužené změně si musí samy dopomoct a jejich práce podle toho také vypadají. Aktivně tvořící část české komiksové komunity je nicméně velmi vstřícná - všichni veteráni a veteránky jsou k novým tvářím přívětiví, zapojují je do dění a rádi podají pomocnou ruku.
1 Bechdel test, někdy nazývaný též Bechdel-Wallace test podrobuje literární či filmové dílo analýze, která se zaměřuje na to, zda se tam objevují alespoň dvě ženské postavy (entity), které se spolu aktivně baví a tématem dialogu nejsou muži. Test se používá jako indikátor agentnosti ženských postav v kreativní tvorbě a upozorňuje na genderové nerovnosti způsobené sexismem.
2 Nikkarin, kreslíř komiksů a knižní illustrator, autor komiksové série s názvem 130
3 Pin-up girl nebo pin-up model (z angl. dívka přišpendlená na vývěsce) je modelka, která pózuje na masově produkovaných atraktivně vypadajícíchfotografiích (nejčastěji zobrazována na plakátech - tzv. posterech, nebo na stránkách nástěnných kalendářů), které jsou součástí tzv. pop kultury
Foto: fb Štěpánka Jíslová, "I'm a Ruin (and I'll ruin you)", r. 2015
