Hlavní hrdinka žije sama v nejmenované vsi kdesi asi v jižních Čechách a většinu volného času tráví sběrem léčivek nebo rozvahami o něm. Sběru podřizuje celý svůj život a není nic důležitějšího, než se správně rozhodnout, jak rozmístit na půdě rostliny již zpola usušené spolu s čerstvě natrhanými, aby sušení probíhalo zdárně a efektivně. Anebo vychytat, co kdy a kde sbírat.

Červen je nejlepším měsícem v roce. Sedím v kuchyni u stolu a zakládám nový výpis do tlustých desek. Pročítám staré výpisy a porovnávám. Občas se zamračím, jindy zas neudržím úsměv. Pampeliškový list je ošemetné téma. Letos se mi ale dařilo. Stačilo změnit lokalitu a deka se mění v kila jedna radost. Proč jsem ale dostala za kořen vloni tak málo? Čeho jsem se bála, že jsem do toho nešla po hlavě? Taky mi dělá starost jitrocel. Je ho pořád málo a nestojí za to ohýbat záda. Potřebuju ten dlouhý a šťavnatý, léčivý na první pohled. Z něho se dobře dělají sirupy, které pak za mě Miluška prodá. Možná to letos omezím a nebudu nic louhovat. Paběrkování nemám zapotřebí. Jediná přímá cesta k bohatství vede přes sběr ve velkém. Na ten je třeba se zaměřit. A nejlépe hned.

Kniha ovšem rozhodně není idyla. Naopak. Na své si přijdou čtenáři a čtenářky se zálibou v obsedantně kompulzivních poruchách, mohou se s příběhem totiž velmi dobře identifikovat. Niterní prožitky hrdinky také nejsou neustále prosluněné, sběr by mohl přebít pachuť z neuspořádaných vztahů v rodině, ale to se nedaří. Útěk k přírodě nepomáhá, sama od sebe utéct nelze. Nezbývá vlastně nic, k čemu by se člověk mohl upnout.
Nutno dodat, že vztah k přírodě tu není nijak banálně tematizován, jde o naprosto přirozenou věc. A i přes mírně depresivní linku příběhu je jazyk autorky velmi vtipný. Nezbývá než přečíst, doporučuji.

Bolavá, Anna. Do tmy. Praha: Odeon, 2015. ISBN 978-80-207-1622-4