Do roku 2008 byla neschopnost splácet dluhy považována za projev
nezodpovědnosti a asociálnosti. Poté, kdy byly zavírány sklárny a jiné
provozy, kdy byly desetitisíce lidí propuštěny ze zaměstnání, a dalším
statisícům byla snížena mzda, mnoho lidí přestalo být schopno splácet
své závazky a z nesplácení dluhů se stala norma. Dnes se problém
předlužení týká milionů lidí a i přes pozitivní vývoj makroekonomických
ukazatelů se situace v populaci spíše zhoršuje.
Předlužení bývá většinou spojováno s úvěry, ať již poskytnutými renomovanými institucemi či lichvářskými subjekty. Jedná se však o značně zjednodušující přístup, jelikož v posledních letech spolu se zhoršující se finanční situací většiny obyvatelstva došlo také k rozmachu celé řady dalších oblastí, kde se dá na bídě lidí vydělat značné jmění. Přitom řešení zjevných nespravedlností ponechávala exekutiva po mnoho let v lepším případě bez povšimnutí, v horším případě docházelo k legislativním procesům, které ve svém důsledku situaci chudých lidí ještě zhoršovaly. Jediné na čem se politická reprezentace spolu s některými odborníky a odbornicemi shodla, bylo propagování finanční gramotnosti, což bylo doprovázeno gigantickými dotacemi v řádu stovek milionů korun. Jednalo se přitom o vzkaz lidem, že se zjevnou nespravedlností není vůle něco dělat, a proto je třeba se co nejvíce připravit na různé typy podvodného jednání, jelikož štěstí přeje připraveným. Nikdo zatím neprokázal, že by dosavadní programy zaměřené na finanční gramotnost měly nějaký pozitivní hmatatelný dopad na situaci chudých lidí.
Souhrnně můžeme tento koncept, tedy vydělávání na lidech v nouzi, nazvat „Obchod s bídou“. A právě tomuto obchodu se v posledních letech mimořádně daří. Jak je možné, že při zhoršující se situaci chudých lidí, je možné na nich stále vydělávat?
V Česku je zprostředkování úvěru spolu s poskytováním úvěru vázanou živností, přičemž ani Ministerstvo průmyslu a obchodu nemá přehled, kolik zprostředkovatelů či poskytovatelů na trhu působí. Jediné číslo, které je známo, je cca 50 tisíc subjektů oprávněných zprostředkovávat či poskytovat úvěry. Odborníci a odbornice z Platformy pro odpovědné finance se přitom domnívají, že oprávněných poskytovat úvěr jsou řádově stovky až několik jednotek tisíc, zatímco zprostředkovatelů a zprostředkovatelek jsou desetitisíce. Přitom právě zprostředkování zažívá v posledních letech velký boom. Renomovaní věřitelé byli nuceni v důsledku snižování dobytnosti pohledávek, zpřísňovat hodnocení bonity a spolu se zhoršující se situací lidí začal narůstat objem těch, kterým žádný férový věřitel nebyl ochoten peníze půjčit. Zároveň mnoho těchto lidí peníze jednak potřebovalo, ale hlavně se s daným odmítáním nechtělo smířit. To vytvořilo podhoubí pro nový byznys, kdy zprostředkovatel nemusel investovat žádné peníze, neboť ty by byly velmi rizikovou investicí, ale naopak si naúčtoval řádově několik tisíc korun za „posouzení bonity“. V praxi to probíhalo tak, že odmítaní chudí lidé silně toužící po penězích byli ochotni za půjčku ještě zaplatit a našlo se mnoho subjektů, které tento fenomén začaly zneužívat. Ze své klientely vytáhli například 5 tisíc korun a po několika týdnech jim sdělili to, co jim řekla již řada věřitelů předtím, tedy že jim peníze nemohou půjčit. Zprostředkovatelská smlouva navíc vždy obsahovala dostatečná jištění pro zprostředkovatele a takto podvedení klienti a klientky se nakonec museli se zmařeným poplatkem rozloučit. Jednání zprostředkovatelů lze hodnotit jako nemravné, nicméně tento typ ztráty nehrozil následnou eskalací dluhu. I přesto se našli lidé, kteří byli ochotni takovýto zprostředkovatelský poplatek zaplatit opakovaně.
Půjčka – obchod s důvěrou
Další specifickou oblastí jsou poskytnuté půjčky, které navenek působily relativně levně, ale v nepřehledných smluvních podmínkách bylo ukryto velké množství sankcí, které i v případě drobných provinění vedly k výrazné eskalaci dluhu. Nejde přitom o banky nebo několik (cca 6) velkých a renomovaných nebankovních společností, ale o stovky až tisíce obskurních firem, které navíc relativně často měnily jméno tak, aby utekly špatné pověsti. Základy byznys modelu stojí na nízké investici (půjčce), vysokých a nepřehledných sankcích a rozhodčí doložce. Výše sankcí totiž většinou mnohonásobně převyšuje jistinu, tedy půjčenou částku a u obecních soudů by takový přístup byl vyhodnocen jako rozpor s dobrými mravy.
Oddlužení – obchod s nadějí
Tento typ obchodu s bídou je jedním z vůbec nejzákeřnějších. Zatímco předchozí modely popisují zneužívání ochoty jít do rizika, oddlužovací agentury se zaměřují na lidi v bezvýchodné situaci hledající světýlko naděje. Svou klientelu oddlužovací agentury získávají často na lidský přístup, jejich pracovníci a pracovnice předstírají pozici, že jsou s dlužníky a dlužnicemi na stejné straně barikády proti těm ošklivým lichvářským firmám. Byznys model oddlužovacích agentur se zaměřuje především na dvě oblasti. První je správa pohledávek, kdy svým klientům a klientkám slibují snížení splátek. Prostřednictvím plné moci následně osloví věřitele a sdělí jim, že jejich klient či klientka bude platit míň. V konečném důsledku tento přístup vede k eskalaci konfliktu klienta či klientky s věřiteli a k následným exekucím. V ten moment exekučně vyfabulované pohledávky začne vymáhat po klientovi či klientce i oddlužovací agentura. Klient či klientka tak zaplatí vstupní poplatek, podíl ze všech pravidelných plateb a nakonec různé sankce, které jsou součástí smlouvy.
Další, dnes dominantní oblastí, je podávání insolvenčních návrhů. Tento model se přitom jeví v současné době jako jedna z vůbec nejsnazších cest k penězům důvěřivých lidí. Od roku 2008 existuje tzv. institut oddlužení, jehož podstatou je zbavení se všech svých dluhů i za cenu, že nebudou všechny zaplaceny. Minimálně musí být zaplaceno 30 % všech dluhů, avšak podmínky celého insolvenčního řízení jsou poměrně přísné a lidé bez majetku a s nedostatečným příjmem toto řešení nemohou podstoupit. Zároveň je insolvenční řízení jedno z nejpředvídatelnějších soudních řízení, kdy výsledek lze předvídat s pravděpodobností přesahující 95 %. Poctivý dluhový poradce či poradkyně tak ví, zda klient či klientka na oddlužení dosáhne či nikoli a insolvenční návrh nikdy nepodává v případech, kdy je zřejmé, že by byl zamítnut. Důsledek je totiž poměrně fatální, jelikož neúspěšný dlužník či dlužnice „spadne“ do konkurzu. Zároveň tak vzniká poměrně početný zástup odmítnutých dlužníků, kteří se s výsledkem nechtějí smířit.
Příprava insolvenčního návrhu bývá zpoplatněna jako v jiných soudních řízeních, tedy bez ohledu na výsledek. Pokud tedy potlačíme morální cítění, trh odmítnutých žadatelů a žadatelek představuje ideální příležitost. Za sepsání insolvenčního návrhu dlužník či dlužnice zaplatí cca 10 až 25 tisíc a jeho schopnost kontrolovat práci agentury je zcela minimální. V naprosté většině případů tak zaplatí řádově 15 tisíc a ještě k tomu skončí v konkurzu, kdy musí zaplatit všechny své závazky a navíc náklady insolvenčního správce.
Naděje na spravedlnost
Dlouhodobě bezvýchodná situace však v posledním roce získává nový rozměr. S příchodem Roberta Pelikána na post ministra spravedlnosti, v návaznosti na iniciativu poslanecké skupiny v čele s Langšádlovou, Bendou, Chvojkou a Bartoškem se již podařilo zásadně změnit další obchod s bídou v podobě vymáhání dluhů. Změna, kterou před rokem bleskově prosadili, přinesla do celého procesu výraznou racionalizaci a přitom se i nadále vyplatí dluhy vymáhat. V současné době Ministerstvo spravedlnosti připravuje omezení oddlužovacích agentur, insolvenčních správců, humanizaci exekucí, atd. Ministerstvo financí zase prosazuje revoluční změnu v oblasti regulace subjektů poskytujících a zprostředkujících úvěry. Ne vše je dokonalé, ale za posledních 25 let jde o nejvýznamnější posun v této oblasti, aniž by se pořád dokola jen opakovala mantra finanční gramotnosti. Spravedlnost má být totiž dostupná všem, nejen těm vzdělaným a připraveným.
