Vyprávět o tom může i Petr a jeho manželka Alena. Mají spolu dvě děti na základní škole, na prázdniny je ale hned tak nevezmou. Splácejí totiž statisícové dluhy a exekuce. „Institucím, jak já říkám, musíme zaplatit asi 250 tisíc, dlužíme ale samozřejmě taky rodičům a přátelům,“ popisuje Alena. Na začátku se přitom o nijak velký problém nejednalo. „Začal jsem podnikat ve stavebnictví a docela se mi dařilo. Pak mi ale ukradli vybavení, které jsem ještě nesplatil, do toho nevyšla obří zakázka. A už se to vezlo,“ vysvětluje Petr, jak se kolotoč roztočil. Petr ovšem Aleně nic neprozradil a rozhodl se, že vše vyřeší sám.Materiál kupoval na dluh, začal si půjčovat. Obálky, které začaly chodit, prostě schoval do šuplíků, telefon přestal brát. A dluhy narůstaly. „Vůbec jsem netušila, že se něco děje, fungovali jsme dál. O to větší šok to potom byl“, vypráví Alena o době před půl rokem.

Postupně ale všechno prasklo, Aleně totiž zavolal exekutor. Jako Petrova manželka totiž odpovídala za dluh stejným dílem. Banka jí zablokovala účet, Petr ale zapíral dál. „Bral jsem to jako selhání. Chlap přece musí rodinu uživit, snažit se to nějak zvládnout. Nepřidělávat Aleně starosti. Dokázat jí, že to zvládnu,“ popisuje Petr situaci. Přiznal tak jenom část dluhů a lhal dál. Nakonec musel s pravdou ven, Alena totiž začala vyhrožovat rozvodem, začala si totiž myslet, že má Petr milenku. Situaci ale začala řešit hlavně Alena. S dluhy se svěřila jen Petrovým rodičům, kteří jim půjčili na to nejnutnější, začala obvolávat banky i exekutory.

Petrově příběhu nahrávají i statistiky, podle nich se častěji zadlužují právě muži, ženy jsou naopak při splácení aktivnější a zodpovědnější. „Ženy jsou v navazování kontaktu s věřitelem aktivnější a snaží se neuspokojivou finanční situaci řešit. Uvědomují si, že komunikace s firmou, která spravuje dluh, je k znovunabytí rovnováhy klíčová,“ popisuje Markéta Fixová ze společnosti KRUK, která se věnuje správě pohledávek finančních ústavů. Podle jejích interních statistik se ženy zadlužují o 22 procent méně často (tvoří dvě pětiny dlužníků), jejich dlužná částka navíc bývá o pětinu nižší. V roce 2014 tak průměrný dluh žen tvořil 36 900 korun, muži naopak v průměru dluží 45 100 korun. Ženy se navíc zadlužují kvůli spotřebnímu zboží, věcem do domácnosti, výbavě pro děti, muži naopak řeší „velké věci“ jako je splácení leasingů nebo hypoték.

Svět dlužníků byl pro Alenu zcela nový. „Musela jsem se naučit, jak co dělat, kde si peníze nechávat, jak se vymlouvat. Zažila jsem spoustu absurdních situací. Desítky telefonátů, neochotné úředníky, strach z toho, kdo zazvoní nebo zavolá. Neustále jsem se musela připomínat, dotazovat, jestli peníze odešly, kolik jich kde je, kolik mi zbyde na jídlo,“ popisuje Alena. Zvažovali dokonce i takzvaný osobní bankrot, nakonec ale zjistili, že by se jim nevyplatil.

Petr se navíc začal snažit a bral všechny zakázky, co mohl. Pracoval večer i o víkendu, domů se vracel unavený. Skončily nejen rodinné výlety, ale i společně strávený čas. „Dal jsem si velký pozor, aby děti nic nepoznaly. Ale čas už jsem na ně prostě neměl,“ stěžuje si Petr. Celou situací začalo trpět i samotné manželství. „Ta nedůvěra ve mně zůstala. Ten pocit, že mi lhal, že neměl potřebu se mi svěřit,“ vysvětluje Alena. Dlouhou dobu už prý přemýšlela o rozvodu, problém ale je, že by si příliš nepomohla.

Dluhy z manželství se totiž týkají obou manželů, a to i v případě, kdy je jeden z nich v celé situaci zcela nevinně. Současné zákony totiž umožňují, aby například jeden z manželů podepsal smlouvu o půjčce bez vědomí toho druhého. Pro věřitele je pak dluh součástí jejich společného jmění a peníze vymáhá od obou. Osobní bankrot je tak spíše bankrotem manželským. Kdyby naopak jeden z manželů požádal o rozvod před povolením osobního bankrotu a nedohodl by se s partnerem či partnerkou, jak si dluhy a majetek rozdělí, dostane automaticky polovinu dluhů. Ani po bankrotu ale není rozvod nijak jednoduchým řešením. Takzvané oddlužení totiž počítá s příjmy obou manželů a rozvod by podmínky bankrotu porušil.

Jinde ale nepomůže ani osobní bankrot. Padesátiletá Monika žije v nejistotě už řadu let, protože manžel Zdeněk stále zatajuje některé části dluhu, osobní bankrot jim stát nepovolil. Byť manželé nepřiznali „jen“ dvoutisícový dluh za telefon. Nevěděli o něm. Začátek je přitom stejný jako v prvním případě. Nadšené podnikání manžela Zdeňka ukončila podvodná firma, zrušení velké zakázky i první velká půjčka, která měla celý problém smazat. Neotevřené obálky se poté množily, nábytek byl oblepený žlutými exekučními samolepkami. Nakonec rodina se dvěma téměř dospělými dcerami prodala byt a nastěhovala se do domu Moničiných prarodičů. „Ten pocit úzkosti mě neopustil dodnes, byl to pád z relativního bohatství do naprosté chudoby. Neměli jsme na jídlo, nemohla jsem dcerám ani udělat svačinu do školy. Kdo to nezažije, nedokáže si představit, jaké to je. Zdeněk lhal do poslední chvíle, protože se bál následků a taky protože chtěl, abychom se pořád měli dobře. Půjčil si u lichváře, nakoupil drahé dárky, vzal nás k moři,“ dodává.

Zdeněk po první vlně problémů s podnikáním skončil, dluhy ale dělal dál. Zaplétal se do vlastních lží, bál se přiznat, že nemůže sehnat práci a tak se chodil místo toho procházet po městě. Každý den tak vysvětloval, proč zrovna nedostal výplatu. Přidaly se navíc problémy s alkoholem a Moničiny deprese. Manželství se pomalu rozpadalo. „Už spolu vlastně nežijeme jako partneři. Spí na gauči, já sama v ložnici. Mám pocit, že mě v tom nechal, pral se sám se sebou a nezbyla mu síla bojovat za naši rodinu. Už se na něj nikdy nemůžu spolehnout,“ vysvětluje Monika. Nyní se střídají období, kdy se Zdeněk začne snažit, pak ale přijde další pokuta. Třeba jen na pár tisíc, za jízdu načerno v MHD nebo naopak ještě za něco, co je staré 10 let. „Ale opustit ho nedokážu, vím, že by skončil pod mostem. Navíc nás má pořád rád, i já jeho,“ popisuje Monika situaci, ze které neumí uniknout.

Možnost rozvodu nakonec vzdala i Alena, místo „nevýhodnosti“ ji také přesvědčil pocit, že má manžela pořád ráda. „Na vztahu pracujeme. Slíbil jsem, že už lhát nebudu, že se pokusím naučit se žádat o pomoc. Ale na výlet děti hned tak nevezmeme,“ uzavírá Petr.