Sexualita jako společenský konstrukt

Panuje neshoda mezi názory na to, proč lidé milují a touží tak či onak – existují biologická vysvětlení, někdo se přiklání k vysvětlením na základě společenských faktorů. Konstruktivistické pojetí podle Leily Rupp (Rupp, 1999) stojí na základě faktu, že ne všechny kultury uznávají dvě nebo tři kategorie sexuality založené na volbě sexuálního subjektu, tedy na preferovaném pohlaví partnera při pohlavním aktu. Navíc ani nelze říct, že všechny kultury definují stejné akty jako „pohlavní“. V různých obdobích a v různých společenských kontextech lidé provozovali akty, které současná euro-americká společnost obvykle definuje jako akty pohlavní a deviantní, ale původní kultura je za takové nepovažovala. Sexualita není neměnným prvkem lidského chování a charakteru, který by byl na různých místech světa a v různých historických obdobích chápán a provozován stejně. Jedná se o společenský konstrukt, který se proměňuje kulturně i historicky.

Zatímco předpokládáme, že heterosexualita je neměnný, univerzální a esenciální princip, že je ahistorická, Johnatan Katz vysvětluje koncept heterosexuality jen jeden určitý způsob vidění, kategorizování a představování si společenských uspořádání mezi rody.  Navíc se jedná o koncept, který vznikl až na konci 19. století (Katz, 1995). Pokud tedy heterosexualita ve skutečnosti neexistuje, musela být vymyšlena, je společenským konstruktem. To potvrzuje i Rupp, když uvádí, že osoba, vyjadřující náklonost k osobě stejného pohlaví nebo provozující pohlavní akt s osobou stejného pohlaví, nebyla do konce 19. století označována za zvláštní typ člověka. To se změnilo s vytvořením „homosexuální“ a „heterosexuální“ kategorie. Vytvořením těchto pojmů došlo k radikálním změnám v pojímání sexuality. Lékaři, nazývaní „sexuologové“, se snažili odhalit tajemství lidské sexuality a léčit sexuální dysfunkce jako „homosexualitu“ a sexuální „inverzi“.

Na konci 19. století došlo k vzestupu moci a prestiže lékařů. Ti ve jménu vědy definovali nový ideál vztahů mezi muži a ženami, který zahrnoval pro obě pohlaví esenciální a normální sexualitu, která byla vyjádřena výlučnou sexuální inklinací k opačnému pohlaví s cílem prokreace. Pojem „heterosexualita“ původně označoval odklon od této normy, a vytvořil tak revoluční myšlenku spojení sexuality s potěšením, čímž narušil století fungující standard prokreativního sexu. Z heterosexuality se postupně stala dominantní kultura. Nová heterosexuální norma vytvořila základní rozlišení mezi pohlavími, bipolarita pohlaví se stala základem univerzální, normální erotické přitažlivosti mezi muži a ženami.

Erotický apartheid

Představa heterosexuality jako nadřazné sexuální orientace, normy, od níž se ostatní praktiky odchylují je velmi autoritářská (stejně jako myšlenka nadřazené rasy). Lékařská normalizace heterosexuálního sexu vedla k novému heterosexuálnímu separatismu, který Katz nazývá erotickým apartheidem, který násilně oddělil normální osoby od pervertů. Tyto striktní hranice způsobily, že nově se vynořující erotický svět je méně polymorfní a bezpečnější pro osoby s „normální“ sexualitou. Erotickým apartheidem heterosexuality Katz nazývá nadřazení heterosexuality nad ostatní sexuální orientace.

V souladu s trendem lékařské vědy konce 19. století lékaři a psychologové dychtivě pátrali po fyzických příčinách stejnopohlavní touhy. Jestliže se lidé narodili „opační“ či „perverzní“, společnost je za to nemohla odsuzovat. Lékařská věda vycházela z esencialistického pojetí sexuální orientace jako vrozené. Freud se naopak při vysvětlování deviace homosexuality odvolával na vývoj v rodině a tím vyňal stejnopohlavní touhu z oblasti biologie.

Vliv nového pojetí sexuality na ženy

Heterosexuální norma také přinesla demokratický přístup k sexuální touze, která byla nyní přiřazována mužům i ženám. Ženy tak byly oprávněny k užívání si potěšení, které jim přinášelo jejich tělo a tím mohly zničit viktoriánský idál čisté „pravé ženy“. Objev ženské sexuální touhy však také uvedl v podezření romantická přátelství mezi ženami a vytvořil obávanou kategorii lesby.

Některé ženy, které žily s milovanou partnerkou, nikdy nevzaly za své negativní portréty lesbismu a nikdy nevyjádřily žádné pocity viny nebo studu. Své deviantní nálepce se vyhnuly možná díky své společenské třídě, genderové přizpůsobivosti nebo své celkové úctyhodnosti. Mnoho žen se však obávalo, že by je ostatní mohli vidět v konturách nového „lesbismu“, což je v důsledku vedlo k tomu, že vehementně popíraly využitelnost deviačních definic. Existovaly však také ženy, které se v nových koncepcích se znepokojením poznávaly a dělaly si starosti s tím, že jsou homosexuální. Pro další se naopak tyto nové definice staly způsobem uchopení vlastní sexuality.

Dva modely homosexuální identity

Sexuální revoluce měla pro heterosexuály a homosexuály různé důsledky. Zviditelnění stejnopohlavní sexuality vedlo k veřejným diskuzím o ní a větší akceptaci. Stejnopohlavní sexualita však byla přesně vymezenou charakteristikou deviantního jedince. Odborníci se snažili vymyslet kategorie pro tyto jedince a veřejnost na tyto nové definice reagovala. Z těchto spletitých interakcí vzešly komunity, které vytvářely podmínky pro existenci stejnopohlavních sexuálních identit, i když ty nikdy nebyly pouhým odrazem odborných proklamací (Rupp 1999, 109).

Annamarie Jagose se zabývá tématem hnutí za emancipaci homosexuálů a lesbickým feminismem. V této oblasti se výrazně projevuje konstruktivistický i esencialistický přístup k sexuální orientaci. Každý z nich přináší jisté problémy, ale i výhody pro marginalizované skupiny.

Hnutí za emancipaci homosexuálů a lesbický feminismus zpočátku prosazovaly celkovou sexuální revoluci. Postupně se však zformovaly do podoby hnutí za občanská práva, zaměřeného na rovnoprávnost marginalizovaných menšin. Soustředily se na otázku rovnoprávnosti homosexuálních osob, kterou definovaly jako problém výběru sexuálního partnera. Přesto že existují odlišnosti mezi gayským a lesbickým feministickým modelem, oba se zaměřují na transformaci utlačujících společenských struktur tím, že se snaží prezentovat sexuální praxi mezi osobami stejného pohlaví jako legitimní. Oba modely byly založené na tom, že chápaly sexualitu jako společensky podmíněnou a kladly důraz na proměnlivost rodových a sexuálních kategorií. Stavěly tedy na konstruktivistických východiscích. Tento přístup stavěl na předpokladu, že homosexualita je svobodná volba, kterou může učinit kdokoliv. Protože se však pro tuto sexualitu člověk rozhodne dobrovolně, je od něj očekáváno, že ponese důsledky své volby.  

Postupně se však od emancipačního modelu identity došlo k etnickému modelu. Lze to vysvětlit všeobecnou desiluzí v souvislosti s široce chápaným emancipačním modelem a také jako výsledek postupného přehodnocování strategií. Identita se tedy začala konstruovat jako osobitá a samostatná skupina a ne jako radikální možnost otevřená pro všechny. Na tomto základě pak mohou lesby a gayové žádat uznání a stejná práva v rámci existujícího společenského uspořádání. Tento model byl v podstatě úspěšný, ale právě charakteristiky, které přivodily jeho úspěch, jsou kritizovány, protože tak vytváří jednotnou gayskou a lesbickou identitu, homogenní skupinu, do jejíchž parametrů však mnoho osob nespadá. Navíc etnický model je paradoxně bílý a homosexuálové jiné barvy pleti se s ním nedokáží plně ztotožnit a považují ho za rasistický.

Etnický model gayské identity nekriticky přijal dominantní chápání sexuality jakožto binární opozice heterosexuality a homosexuality a považuje toto chápání za automatické a logické a sexuální orientaci chápe jako vymezenou především pohlavím objektu sexuálního zájmu (Jagose 2004, 357). Toto rozdělení vychází z esencialismu. Přináší však gayům a lesbám možnost argumentace ve sporech o umožnění sňatků a adopce. Tím, že kategorie homosexuality je považována za přirozenou a vrozenou, odpadá osobní zodpovědnost za sexuální orientaci, tím pádem není možné tyto osoby nijak trestat a je třeba jim zaručit stejná práva.

Heterosexualita je (...) slovem i konceptem, normou a rolí, individuální i skupinovou identitou, chováním i pocitem (Katz 1995, 355). Je třeba si uvědomit, že heterosexualita (a homosexualita) jako takové existovaly již před tím, než byly pojmenovány a lidé se jimi začali více zabývat. Formulování myšlenky heterosexuality nevytvořilo heterosexuální zkušenost nebo chování. Ale vytvoření tohoto pojmu hrálo důležitou roli v konstrukci heterosexuální sociální existence. Z toho vyplývá, že muži a ženy tvoří vlastní sexuální historii, ale nevytváří své sexuální životy podle svého přání. Svoji sexualitu rozvíjejí v rámci daného modu organizace, který se upravuje podle jejich měnících se přání, jejich síly a aktivity a jejich vize lepšího světa (Katz 1995, 355).



Bibliografie:
Katz,  Jonathan : The Invention of Heterosexuality. In Major problems in the History of American Sexuality 1995, 349-356.
Rupp, Leila:  Vytoužená minulost: Dějiny lásky a sexuality od příchodu Evropanů po současnost (Praha, OWP: 2001, orig. Chicago U Press, 1999).
Jagose, Annamarie: Limity identity. In Lesby – by – by: Aspekty politiky identít. (Bratislava: Aspekt, 2004): 353-366