Na mateřství je možné nahlížet z několika úhlů. Někteří badatelé/ky a psychologové/žky považují mateřství za přirozenou danost a hovoří o vrozeném mateřském pudu. Na druhé straně je přirozený mateřský cit zpochybňován a řada odborníků se shoduje na tom, že mateřský instinkt není podmíněný biologicky, ale sociálně a kulturně.

Názory na původ mateřské lásky se různí a v průběhu historického vývoje se ve společnosti objevovaly různé teorie o mateřství. Biologický koncept chápe mateřství jako přírodou daný jev, který odlišuje ženy od opačného pohlaví. V tomto pojetí je mateřství vymezováno schopností žen otěhotnět a přivést na svět dítě. Některé ženy často kritizují redukování žen na matky, automatické spojování žen s mateřstvím a pojímání reprodukce jako jejich nevyhnutelného údělu. Například podle rakousko-americké psychoanalytičky Helene Deutsch mateřský instinkt existuje a jeho počáteční formy jsou dané chemicky či biologicky. Podle biologů je lidské chování variabilní a individuálně odlišné. Proto i v případě „mateřského instinktu“ najdeme ženy, které k mateřství inklinují i které naopak vůbec ne.

Zatímco někteří odborníci/ce považují mateřství za biologickou danost, jiní tvrdí, že mateřství je sociálním konstruktem, neboť člověk není vedený pouze genetickými předpoklady, ale také společností a výchovou. Ženy jsou ovlivňovány prostředím, ve kterém se pohybují, kulturou, ideologií a s tím spojenými společenskými požadavky.

Na proměnu chování matek během posledních čtyř století se zaměřila výše zmiňovaná francouzská historička Elisabeth Badinter. Rok 1760 označila jako pomyslný mezník, při kterém došlo ke změně postoje společnosti k dítěti. Do té doby bylo zejména vlivem křesťanských teologů dítě pojímáno jako nedokonalé a hříšné stvoření. Obdobné smýšlení přetrvávalo ve společnosti téměř až do konce 17. století. Badinter označila jako důkazy bezvýznamného postavení dítěte do 18. století najímání kojných, absenci dětského lékařství a také nezájem literatury o zobrazování dětství.

Lhostejnost rodičů k dětem bývá badateli často vysvětlována vysokou dětskou úmrtností, která byla následkem špatné stravy, nedostatečné hygieny a neznalosti prevence nemocí. Lidé věřili, že život dítěte je v rukou Božích a pokud došlo k úmrtí, utěšovali se představou, že se z dítěte stane boží posel. V českých zemích byla v 19. století nejčastější úmrtnost dětí do pěti let. Zpravidla se jednalo o následek psotníku (křečí), nakažlivých nemocí, podvýživy nebo nevhodné náhradní stravy.

Přelomovým se stalo dílo francouzského filozofa Jeana Jacquese Rousseaua Emil čili O výchově  z roku 1762. Rousseau, jeden z nejvýraznějších představitelů francouzského osvícenství, vydal impuls k novému pojetí rodinných vztahů. Upořádal představy o moderní rodině založené na citech. Rousseauovo dílo významně ovlivnilo středoevropské smýšlení. Podle Rousseaua by měli být chlapci a dívky vychováni odlišně. Podle jeho zásad bylo nutné, aby se dívky už od dětství podrobovaly vůli jiných a přivykaly disciplíně. Rousseau vycházel z představy, že žena je od přírody pasivní, fyzicky i rozumově slabší než muž a jejím přirozeným údělem je být muži družkou a matkou jeho dětí.

Od konce 18. století mateřství postupně získávalo jiný smysl, matka dítě nejen odnosila a porodila, ale následně o něj i pečovala a vychovávala ho. Vztah rodičů k dětem získal jiný rozměr. Podle dobového úzu měla svému dítěti věnovat veškerou péči, i na úkor svých vlastních zájmů. Pedagogové i lékaři upozorňovali na nenahraditelnou roli matky ve výchově a socializaci dítěte a jejich spisy se postupně šířily po Evropě. Přístup k péči o dítě se pomalu ale jistě proměňoval, až se změnil z lhostejnosti v zájem. V průběhu 19. století byly stále častěji zdůrazňovány výchovné funkce matek a postupem času se ideál pečující a obětavé matky stal téměř závaznou normou pro všechny ženy.

Nelze pochopitelně předpokládat, že se chování matek změnilo ze dne na den. Přístup žen k dítěti ovlivňovaly zejména ekonomické faktory a společenské postavení rodiny. „Nové matky“ řídící se moderními zásadami osvícenských pedagogů a lékařů se nejprve objevovaly ve šlechtickém prostředí. Majetnější ženy totiž měly lepší přístup k soudobým odborným publikacím. V českých zemích se myšlenkami J. J. Rousseaua inspirovaly nejprve šlechtičny narozené v sedmdesátých letech 18. století. Jako příklad uveďme Pavlínu ze Schwarzenbergu, manželku knížete Josefa ze Schwarzenbergu a matku devíti potomků. V období od uzavření sňatku až do menopauzy rodily ženy v intervalu zhruba každého dva a půl roku. V běžné rodině devatenáctého století se průměrně narodilo 4 - 5 dětí. Změny v demografickém chování obyvatelstva můžeme v českých zemích zaznamenat přibližně od poloviny 19. století. Raná fáze demografické revoluce zde probíhala v letech 1870-1900. Postupně začali lidé upřednostňovat menší počet dětí v rodině. Potomkům byla věnována čím dál větší pozornost a péče. Došlo ke snížení dětské úmrtnosti a prodlužení meziporodních intervalů. Ženy ze středních vrstev měly za úkol zejména péči o domácnost a rodinu a výchově dětí se věnovaly více než šlechtičny, ačkoli i měšťanské ženy si po jejich vzoru najímaly kojné a chůvy. Od bohatších a vzdělanějších dam přejímaly na přelomu 18. a 19. století vzor moderní matky řídící se zásadami novodobé péče o děti. V rodinách z dolních vrstev byla, na rozdíl od těch měšťanských, dávána přednost spíše práci před výchovou dětí.  Děti z chudších rodin se musely již od útlého věku podílet na ekonomickém zajištění rodiny.

Genderové konstrukty a názory na ženu a její životní úděl se odrážely především v dobové normativní literatuře, ve společenských příručkách, církevních předpisech i v didaktických povídkách. Autory těchto literárních děl byli především muži, jejich optikou bylo tedy na ženy nahlíženo. Ideál feminity, který dominoval v období po napoleonských válkách, redukoval ženinu úlohu do tří základních rolí: manželky, hospodyně a matky.  V českých zemích počátku měla prvenství úloha vzorné manželky, postupně získávala čím dál větší úctu úloha obětavé matky, neboť vlastenecká společnost viděla v ženách zejména vychovatelky budoucí uvědomělé generace.

V odpovědi na otázku, zda mateřská láska je či není vrozeným citem, nejsou badatelé a badatelky jednotní. Díky nově objeveným pramenům přibylo autorů, kteří zpochybnili stereotypní představu milující a obětavé matky, která se zkonstruovala v 19. století, a snažili se poukázat na to, že mateřská láska není vrozená. Tyto závěry dodnes vyvolávají protesty a polemické diskuse. Dnes se společenské stereotypy mění a překonávají. Představy o obětavé a submisivní ženě se stávají terčem kritiky nejen ze strany feministek. V soudobé společnosti již existuje možnost plánovaného rodičovství, průměrný věk rodiček se postupně zvyšuje, stejně tak i počet dětí narozených mimo manželství.

Jasné je, že mateřská láska měla, má a vždy bude mít různé odstíny. Přístup matek k dětem ovlivňuje celá řada faktorů, například historické období, povaha ženy, sociální prostředí, ze kterého pochází a podobně.

---

Použitá literatura:
BADINTER, E. Materská láska: od 17. storočia po súčasnosť. Bratislava: Aspekt, 1998
HANÁKOVÁ et al. V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2006
FIALOVÁ, L. et al. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996.
Kolektiv autorů: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. 2. díl: Život všední i sváteční. 1.vyd.  Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, 180 s.
LENDEROVÁ M. et al. Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie. Univerzita Pardubice, 2006
LENDEROVÁ, M. Tragický bál. Praha: Paseka, 2004
LENDEROVÁ, M. RÝDL, K. Radostné dětství? Dítě v Čechách 19. století. Paseka. 2006
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Slon. 2006
ROUSSEAU, J - J. Emil, čili o vychování. 1.díl. Praha: Dědictví Komenského, 1910