Výsledkem je, mimo jiné, tzv. feminizace chudoby: stále větší podíl obyvatelstva žijícího pod hranicí chudoby tvoří ženy a děti. Změny v daňovém systému, ke kterým došlo v letech 2008 až 2012, vedly ke zlepšení ekonomické situace vyšších příjmových skupin a částečně i ke zlepšení situace středních příjmových skupin (zejména díky snížení daňové sazby a zvýšení daňových slev na dítě a na vyživovanou manželku /manžela). Na druhé straně došlo k omezení nároku a ke snížení řady sociálních dávek (přídavky na děti, sociální příplatek, porodné) či k jeho časovému omezení (příspěvek a doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí). To znamená, že postupně došlo ke zvýšení důrazu na takové formy podpory rodin, které jsou odvozené od aktivity alespoň jednoho člena na trhu práce (daňové slevy), a k oslabení těch, které jsou na zaměstnání nezávislé. Míra sociální ochrany rodin (zejména těch, které se nacházejí blízko hranice chudoby) tak postupně klesá (Horáková et al. 2013).

Sólo matky jsou ve výsledku více motivované pracovat  - potřebují pracovní příjem nejen proto, aby udržely životní úroveň domácnosti, ale i proto, aby vůbec dosáhly na výhody, které poskytuje daňový systém. Zároveň jsou ale více ohrožené na pracovním trhu. Kvůli péči o děti jsou méně flexibilní a atraktivní pro potenciální zaměstnavatele; často mají nižší vzdělání a sociální kapitál. To z nich teoreticky činí osoby častěji odkázané na sekundární pracovní trh a na prekérní či nejisté formy práce. To znamená, že mají méně často zaměstnání se smlouvou na dobu neurčitou a na plný úvazek, a místo toho pracují v různých nevýhodných režimech práce: brigádně a nárazově, na dohody o pracovní činnosti či provedení práce, či jako osoby samostatně výdělečně činné.

Analýza 52 kvalitativních rozhovorů se sólo matkami, provedenými v rámci čtyř výzkumných projektů v letech 2006-2007 a 2012-2013 v Sociologickém ústavu AV ČR, ukázala, že placená práce je těmito ženami vnímaná jako hlavní, správná a trvale udržitelná ekonomická strategie. Respondentky předpokládají, že by si měly obstarat peníze na obživu sebe a svých dětí placenou prací a přizpůsobují tomu svá další rozhodnutí (např. místo bydliště, zajištění péče o děti, vzdělání). Potýkají se přitom se třemi základními problémy: s problémem práci vůbec nalézt (týká se zejména sólo matek, které zůstaly samy v raném věku dítěte a navíc v nedávné době, tedy v období ekonomické krize); s problémem skloubení práce a péče o děti (vzhledem k neflexibilním otvíracím dobám školek a nedostatku míst v institucích péče o děti) a s problémem dostatečného výdělku: práce, která umožňuje skloubit práci s péčí o děti, jen zřídka poskytuje dostatečné finanční zdroje pro pokrytí potřeb rodiny, a ženy proto hledají další doplňkové zdroje obživy.

Tyto tři faktory vedou k volbě / nutnosti přijmout nestandardní práci: nejčastěji se jedná o brigády (práce na DPP a DPČ), práce jako OSVČ, či časově omezenou práci na nižší úvazek. Tyto formy práce představují způsob, jak se po rodičovské dovolené alespoň nějak zapojit na pracovním trhu, jak mít takovou flexibilní pracovní dobu, která  byumožňovala skloubit práci s péčí o děti v situaci nedostatkových a časově neflexibilních institucí péče, či jak zvýšit svůj příjem a zároveň zachovat flexibilitu. Často jde o práci doma, po večerech, práci navíc ke standardnímu pracovnímu poměru např. ve školství. Tato „prekérní“ práce je osamělými matkami zpravidla vnímaná jako východisko z nouze – není první volbou a ženy stále doufají, že se jim nakonec podaří získat standardní zaměstnanecký poměr.

Popsané typy práce s sebou také nesou řadu negativních důsledků. Práce v těchto režimech představuje především obrovskou nejistotu. S tou se pojí nemožnost plánovat a neustálé obavy z budoucnosti. Prekérní formy práce znamenají také nízké příjmy. Tento způsob práce je pro dotázané ženy možný jen díky existenci podpory z dalších zdrojů (sociálního systému – rodičovský příspěvek či příspěvek na péči; pomoc rodiny, vzácně výživné). Ženy tak nejsou ekonomicky soběstačné, ač pracují. Významným rizikem je také ztráta kvalifikace či přitažlivosti pro potenciální budoucí zaměstnavatele. Ženy, kterým se nepodaří získat standardní pracovní poměr, zažívají zacyklení ve střídání období bez práce a nevyhovující práce. Sólo matky mnohdy vykonávají prekérní práci v kombinaci s dalším (standardním) pracovním úvazkem, nebo kombinují několik různých prekérních prací tak, aby své ekonomické potřeby pokryly. Tráví tak prací velmi dlouhou dobu na úkor potřeb svých či potřeb svých dětí. Důraz na zaměstnanost společně s nepříznivou situací na pracovním trhu a nedostačujícími veřejnými službami péče o děti tak nejenže neřeší ekonomickou situaci sólo matek a jejich rodin, ale také má negativní dopady na blaho jejich a jejich dětí.