Když se na programovém prohlášení současné vládní koalice objevilo i zálohované výživné, v kanceláři jsme napětím zadržely dech – že by konečně? Návrh zálohovaného (nebo náhradního) výživného pro rodiče, kterým bývalý partner či partnerka dluží výživné na dítě, není na vládě ani v parlamentu žádnou převratnou novinkou. Jeho starší sourozenci byli vládou, respektive parlamentem, projednáni už dvakrát, a pokaždé smeteni ze stolu. Proč? Slovy tehdejšího ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase (ODS) by na zákon doplatily právě děti z úplných rodin, a počet neplatičů by navíc ještě stoupl.
Ministryní práce a sociálních věcí je dnes Michaela Marksová - Tominová, která podobnou rétorikou naštěstí nevládne. Zálohované výživné je prvním bodem její prorodinné politiky. V připravovaném návrhu je určeno především rodinám se slabšími příjmy, jimž druhý rodič dluží alespoň 4 měsíce na výživném. Nejedná se přesto ani náhodou o populistické gesto: především mezi pravicovými politiky vládne vůči zálohovanému výživnému přinejlepším skeptický postoj a v duchu tradičních rodinných hodnot se veřejně ozývají i názory, že stát nemá přebírat zodpovědnost za rodiče. Tím je míněno nejen selhání tzv. povinného rodiče (tj. toho, kdo výživné platí), který není schopný či ochotný výživné platit. Více či méně otevřeně mezi hlasy proti zálohovanému výživnému zaznívá i kritika samoživitelek, které se nezodpovědně rozhodly počít dítě a pak muže vystrnadit a ještě po něm chtějí výživné. Za všechny jmenujme Aleše Hodinu.
Práce chudobu neodstraní
To zní možná rozumně – stát by zálohovaným výživným řešil situaci, ke které zjevně nijak nepřispěl. Na druhou stranu neúplné rodiny ve statistikách chudoby a sociálního vyloučení drží smutný prim, spolu s rodinami nezaměstnaných. Až 47% z nich je ohroženo relativní příjmovou chudobou, a 18% z nich hrozí hmotná nouze.
Velká část sólo rodičů ale pracuje, a nepracuje málo: kolem 90% pracujících sólo matek je zaměstnáno na plný úvazek (data z Generation and Gender Survey, 2005). Chudobu zaměstnaných sólo rodičů vysvětluje čerstvá analýza OECD: v České republice musí sólo rodič dvou malých dětí s minimální mzdou pracovat skoro 80 hodin týdně, aby příjem jeho domácnosti přesáhl hranici relativní chudoby. To je zdaleka nejvíc ze všech států OECD.
V roce 2008 byly zrušeny dávky, které byly určeny speciálně pro sólo rodiče, a v roce 2012 přestal být vyplácen sociální příplatek, který často pobíraly právě neúplné rodiny. Pouze 27 % rodin sólo rodičů, které čerpají některou z dávek státní sociální podpory, dnes tyto dávky skutečně pomáhají vymanit se z chudoby.
Sociální situace rodin sólo rodičů tedy není růžová. V zemi, která se chlubí tím, že pouze 10% obyvatelstva jsou ohrožena příjmovou chudobou, rádi zapomínáme na to, že chudoba hrozí téměř dvojnásobnému podílu dětí. Pokud rodina nedostává výživné, může snadno sklouznout do tíživé situace spojené se zadlužením. Výzkumy přitom navíc ukazují, že chudoba rodiny, ve které dítě vyrůstá, negativně ovlivňuje vývoj jeho mozku, a tím i jeho školní prospěch. Vliv chudoby je přitom patrný i při kontrole proměnných jako věk, etnicita či vzdělání rodičů – naopak i mírné zvýšení příjmu může propad v neurologickém vývoji i školním prospěchu relativně rychle kompenzovat. Vyrůstá tedy další generace ohrožená nedostatkem příležitostí – a situaci rozhodně neulehčují dnešní školské reformy preferující plošné jednorázové testování jako jediný prediktor úspěšnosti na střední škole.
Pomoci rodičům k dohodě
Stát rozhodně nepočal děti, na které není vypláceno výživné; ani nepřiměl jejich rodiče se rozejít. Na druhou stranu opatrovnické řízení, jak je u nás vedené dnes, vede spíše k eskalaci partnerského konfliktu: oba partneři se snaží získat na svou stranu příslušné orgány, OSPOD počínaje a soudními znalci či znalkyněmi konče, aby soud dal za pravdu právě jim. Je ale možné v partnerském konfliktu určit, kdo je ten lepší a kdo ten horší? Že to může fungovat jinak, dokazuje Švédsko, kde se partneři v drtivé většině případů dohodnou na uspořádání rodinného života po rozvodu sami nebo za pomoci mediace či sociálního pracovníka či pracovnice. Pouze u 2% dohod o opatrovnictví je zapojen soud. Druhý rodič tak cítí vyšší závazek se podílet na výchově i výživě dítěte, i když s ním nežije.
Někdy se téměř zdá, jako bychom zapomínali, že výživné není určeno „marnotratným“ matkám (10% trestních oznámení na neplacení výživného mimochodem podávají otcové), ale především dětem, které sólo rodiče vychovávají. Dětem, které se teď připravují na budoucnost, ve které budou mít volební právo, budou pracovat a přispívat tak předchozím generacím na důchod a zdravotní péči. Tahle budoucnost podle mě za investici stojí.
Jaké další řešení se nám ostatně nabízí v zemi, kde je sociálním standardem dvoupříjmová domácnost? Snad už jen vládní seznamovací agentura pro sólo rodiče… tuhle alternativu jsem ale v programovém prohlášení naštěstí nenašla.
MPSV (2007). Ministr Nečas nesouhlasí s návrhem na
tzv. státní alimenty. Načteno z http://www.mpsv.cz/cs/4735
MPSV (2014). Ministryně Michaela Marksová
představuje své programové priority. Načteno z http://www.mpsv.cz/cs/17466
