Dokumentární film Zatajené dopisy, který pojednává o Květušínské škole Míru, přivádí diváka do období padesátých let, kdy se romské děti odebíraly zase. A opět samozřejmě za bohulibými účely. Aby měly vzdělání. Nadšený učitel tehdy vytvořil internátní školu pro romské děti a dospěl k závěru, že rodiče jsou překážkou vzdělání svých dětí.  Z rodin je tehdy za pomoci brutálního násilí odebíral a v internátu se pak snažil styk s rodinou co nejvíc omezit. 

Že je cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly, je obecně známé, už méně ale rezonuje téma odebraných romských dětí. Snad i proto, že rokem 1989 praxe odebírání zdaleka neskončila, byť jsou dnes důvody většinou trochu jiné. O děti přicházejí nejčastěji rodiny, které nemají kde bydlet.  Výhrůžku odebrání používají některé sociální pracovnice jako bič na rodiče, aby se více snažili i v oblastech, které přímo s výchovou nesouvisí.  Ač je tato praxe naštěstí čím dál méně častá, lze z toho dovodit princip, že mít možnost vychovávat vlastní dítě, je vlastně odměna za to, že se člověk dokáže protlouct v našem společenském zřízení. To znamená, že neudělá příliš mnoho chyb, které vedou například ke ztrátě bydlení.

Vcítit se do druhého vyžaduje kromě základní schopnosti empatie zřejmě také nějakou pomyslnou blízkost. Je k tomu zapotřebí moment, kdy si uvědomíme, že něco podobného by se mohlo stát i nám. A tady je zřejmě kámen úrazu v případě romských rodičů a dětí. Málokdo si připustí, že by se ocitl na jejich místě. Je těžké si něco takového představit.  Zejména, je-li ta představa doprovázená obrazy chudoby a bídy, které nám jsou vlastně odporné.

Mezinárodní úmluvy, české zákony i výstupy současné psychologie jsou jasné. Pokud není dítě týrané, mělo by mít možnost vyrůstat ve své biologické rodině.  Přesto se okolí mnohdy více zajímá o materiální zajištění domácností a dětí, než o to, zda rodiče dítě psychicky či fyzicky netýrají. Asi nikdy nebude kontrola státu taková, aby dokázal odhalit každé týrání, to bychom museli mít v domácnostech nainstalované kamery a odposlechy, což by bylo týrání všech. Přesto je možná cesta, jak být trochu efektivnější v rozeznávání, kdy už je zásah státu do rodiny nutný. Kdyby se odpovědné instituce, jako je škola, sociální pracovnice, lékaři, ale i sousedi, méně soustředily na to, jestli dítě žije v dostatečném materiálním zázemí, možná by se i zvýšila vnímavost k signálům, které vysílají skutečně týrané děti. Ať už ty z rodin bohatších, nebo ty z rodin chudších.

Marii Terezii dnes už pochopit dokážu. Ostatně její politika nahradila cílené pronásledování a vyvražďování Romů, byla tehdy skutečně novým přístupem a ona neměla aparát, který dnes nazýváme sociálním státem. Jak je ale možné, že představa odebraných dětí, které mohly vyrůstat s rodiči, kdyby se rodinám poskytla základní pomoc, nerozrušuje českou společnost, pochopit nedokážu. Vždyť od té doby už uteklo tolik času.