[ 2.6.2014, ]

Vlasta Vostřebalová Fischerová byla nejen osobitou umělkyní, ale také výjimečnou ženou. Od doby svého dospívání se vzpírala společenským konvencím a ve shodě s dobovými emancipačními snahami si hledala cesty k osvobození od nadvlády mužské autority – ať to byl její otec, který se zásadně stavěl proti vysokoškolskému studiu své dcery (a její setry Vlasty), nebo její manžel, významný český literát a překladatel Otokar Fischer. Výstavou Vlasta Vostřebalová Fischerová (1898–1963): Mezi sociálním uměním a magickým realismem stejně jako stejnojmenným katalogem prostupuje několik důležitých témat, spjatých s ženskou otázkou.

V díle Vlasty Vostřebalové Fischerové hraje žena jednu z klíčových rolí. Autorka „je soustředěna na ženský osud, dělnický a pracovní, ale také milostný a mateřský,“ psal o tomto leitmotivu v sedmdesátých letech Jan Baleka. Vostřebalová Fischerová se odvracela od populárních obrázků ze světa mondénních femmes nouvelles. Komercionalizovaný ideál „civilizované ženy“ jako příznak moderního kapitalismu, stejně jako manifestovaných avantgardních ideálů považovala za odtržený od skutečného – často trudného a těžkého – života většiny žen. Daleko více ji zajímala žena bojující svůj existenční a existenciální zápas, a skrze ni se snažila odhalit odlišnost autentické ženské zkušenosti v patriarchálním světě a vymezit se proti stereotypním a idealizovaným konstruktům femininity.

Do jejích názorů na ženskou otázku a do jejích prací s ženskou tematikou se nepochybně propsala jak láska k modernímu severskému dramatu, z níž se opakovaně vyznala („Ibsen – to jsou ženské boje, opravdovost!“), ale také inklinace k socialisticky orientovanému feminismu. Byla to zvláště Marie Majerová, která výrazně poznamenala její postoje. S ní Vostřebalová Fischerová od prvopočátku sdílela názor, že ženská tvůrčí práce se netýká jen umění, ale je otázkou výsostně politickou. Ženské postavy jejích obrazů a kreseb jsou narušitelkami starých pořádků.

Své modely si vybírala nejen mezi svými blízkými, ale také mezi ženami z ulice. Byly to nejen ženy vzdělané, tvůrčí a politicky angažované, ale především „antihrdinky“ typu posluhovaček, trhovkyň, udřených a nezaměstnaných dělnic, matek, alkoholovým oparem zahalených prostitutek, sešlých stařen, ba i žen za prahem smrti. Podobně jako u obdivované Käthe Kollwitz to byly ženy nepokojné ulice spíše než klidu rodinného krbu a útulného domova, které defilovaly v kresbách a obrazech Vostřebalové Fischerové ze dvacátých a třicátých let a které byly nositelkami společenského i osobního vzdoru.

Ženy posedlé

V polovině třicátých let zahájila Vostřebalová Fischerová práci na rozsáhlém cyklu velkých figurálních kompozic, nazvaném Ženy posedlé. Kromě desítek kreseb se dochovalo jediné plátno a i to je jen torzem původního záměru. Nedokončený cyklus, který dílo Vostřebalové Fischerové před válkou v podstatě uzavírá, je přesto jeho pozoruhodnou a neopomenutelnou součástí. V Ženách posedlých totiž autorka s nepokrytou obsesí vytvářela nové, subverzní obrazy ženství a zkoumala propustné hranice normality a šílenství.

Autorka volila nekompromisní, naturalistický pohled na nahé, ztrhané a sešlé ženské tělo, jehož ošklivost a křečovité, exaltované pohyby jen podtrhují extatické a jinde zas do sebe pohroužené a deprimované výrazy ve tvářích jeho anonymních nositelek. Vnitřní svět těchto podivných žen v nejroztodivnějších polohách – stojících, klečících, ležících, lezoucích – dokázala zachytit i v těch nejmenších detailech, včetně studií rukou a gest.

Ženy posedlé ukazují ženu odmítající diktát rozumu a nechávající promlouvat své tělo. Vostřebalová Fischerová se v tomto cyklu obrátila od ženy sociální k ženě přírodní, avšak nikoli jako k inkarnaci démonického a smyslného „ewig Weibliche“ nebo jako k nositelce biologických funkcí reprodukce, nýbrž jako k narušitelce společenských konvencí. Ženy posedlé totiž byly nositelkami toho, co ve jménu pokroku a racionalizace moderní společnost chtěla potlačit: animality, ošklivosti, neposlušnosti a churavění. Sublimují lidskou tragiku a ztělesňují ono „hrozivé“ a „neznámé“, jež moderní věda dokázala kontrolovat a regulovat jen institucionalizací nebo internací. Coby portrét kolektivního ženského „těla“ provinilého svou jinakostí, v němž se – jak je patrné z jediného nedokončeného obrazu z cyklu – zrcadlí koloběh života a dochází k symbióze těla a přírody, se Ženy posedlé stávají obecnější metaforou zvrácenosti moderní civilizace znásilňující lidskou přirozenost a usilující o uniformizaci a disciplinaci lidského konání.

Vlasta Vostřebalová Fischerová v dopisech

Půlhodinová audionahrávka výběru z dopisů Vlasty Vostřebalové Fischerové Otokaru Fischerovi (uložených v Literárním archivu PNP v Praze), která zní v závěru výstavy, se soustředí především na období let 1923–1924, tedy na počátky intimního vztahu sotva pětadvacetileté umělkyně s téměř čtyřicetiletým respektovaným univerzitním profesorem.

Vztah Vlasty s Otokarem byl od počátku plný lásky, ale i nedorozumění a napětí. Nahrávka ukazuje nejen spletitý vztah dvou silných osobností, ale také radikální názory Vlasty Vostřebalové Fischerové na „ženskou otázku“, především na instituci manželství a status ženy-matky. Manželství nevnímala jako svátost, ale jako potvrzení nerovného vztahu mezi mužem a ženou, jenž ženě bere svobodu a činí z ní poslušnou služku muže a jeho majetek. Jak je patrné z dopisů, obávala se, že přijetím role manželky se coby nastávající matka předem odsoudí k tvůrčí rezignaci a pasivitě. „Nemohu Vám přece jen uvěřit, že je mi souzeno jedině chovat děti,“ psala Otokaru Fischerovi. „Že bych se vdala a přestala být malířkou, je sakramentský, když já právě teprv chci začít. (…) Oč bude svět lepší, až se ženské nebudou vdávat, nebudou taky nikoho poslouchat, pomaloučku dostanou rozum, už to bude veliká výhoda.“ Téměř kompletní soubor zachované korespondence autorky adresované Otokaru Fischerovi je součástí publikovaného monografického katalogu.

Výstavu pořádá Galerie hl.m Prahy  - Dům u zlatého prstenu - Týnská 6, Praha 1

Výstava probíhá od 28.5. - 14.9. 2014