[ 22.5.2014, Kristýna Ciprová, Jako doma, o.s. ]

Když překročíte hranici neviditelnosti, tak bez domova uvidíte ženy mladé, staré, středního věku. Mají za sebou různé životní příběhy, zkušenosti a peripetie. I přes velkou diverzitu, která se v ženském bezdomovectví vyskytuje, je možné vysledovat několik momentů, které pravděpodobnost ztráty domova výrazně zvyšují. Z výzkumu Jako doma vyplývá, že mezi cesty k bezdomovectví nejčastěji patří rozpad rodinných a partnerských vztahů, domácí násilí, chudoba a absence dostupného a bezpečného bydlení. Ztráta domova je pak obvykle vyvrcholením složité životní situace, v níž se výše zmíněné faktory často kombinují.

Navzdory rozšířenému názoru, že bezdomovectví je důsledkem osobního selhání, se ukazuje, že mnoho žen je ohroženo ztrátou domova především v důsledku špatně nastaveného systému a (sociálních) politik. Nízké výdělky, diskriminace na pracovním trhu, péče o rodinu – to vše jsou důvody, kvůli kterým ženy mnohem častěji než muže postihuje chudoba. A pokud je nedohoní v produktivním věku, tak je téměř jistě zastihne v okamžiku, kdy začnou pobírat důchod. Starší ženy, a to i v případech, že celý život pracovaly, staraly se o rodinu, žily tzv. „normální“ život a nijak nevybočovaly z průměru, jsou extrémně zranitelnou skupinou, kterou od bezdomovectví často dělí jenom pomoc blízkých a dobré sociální sítě. Pokud ovšem nefungují nebo z nějakého důvodu selžou, tak se situace může rapidně změnit. To potvrzuje i šedesátiletá Jiřina, momentálně obyvatelka azylového domu: „Jsem tu asi měsíc. Krátce. Čekatelka na byt. Je to hrůza s těmi byty. Bylo to hrozné dostat se do takové situace. Všechno bylo v pohodě, až na starý roky se všechno změnilo. Přeju si dostat ten byt a tam si užívat až do konce.“ Co se stalo Jiřině? Je rozvedená, v důchodu a její poslední partner ji po sedmi letech vztahu vyhodil z bytu. Momentálně čeká na přidělení obecního bytu, neboť na komerční bydlení nedosáhne. Problémem není jenom výše nájmu, ale v případě hledání nového bydlení také povinná kauce ve výši jednoho až tří měsíčních nájmů. Podobné příběhy vypráví i další ženy – ovdověly, rozvedly se, přišly o práci, nebyly schopné splácet nájem, majitel nebo partner je vyhodil a tak dále. Rychlost, kterou přišly o bydlení, je pro většinu z nich i po několika letech nepochopitelná. Pro většinu žen je možnost ztráty bydlení natolik citlivá záležitost, že ji nepřizná ani svým nejbližším, natož aby vyhledaly podpůrné služby. Jak říkají později – nechtěly být na obtíž. Pokud se snaží situaci řešit, tak většinou cestou nebankovních půjček. Toto „řešení“ však nejčastěji vede k předlužení, neschopnosti splácet a následným exekucím, které se vztahují i na důchod. Podobný případ se stal bývalé učitelce jazyků Evě: „Brala jsem si půjčky, abych mohla žít jako před důchodem. Teď mám exekuce na důchod, pracuju na osobním bankrotu - to je 5 let, a pak snad bude všechno jako dřív.“

Všechny ženy bez domova, ať už mladé nebo staré, doufají v lepší zítřky, v to, že se jejich situace zlepší. U starších žen jsou ale vyhlídky na změnu mizivé. Přejí si dožít v klidu, ale dožívají nešťastné, ve službách nebo v nemocnicích, někdy i s nadějí na rychlou smrt. Přitom situace je samozřejmě řešitelná a rozhodně nemusí být spojená se závislostí na druhých. Jak ukazují i zkušenosti ze zahraničí, relativně rychlým řešením současné situace, které by poskytlo seniorkám bez domova šancí na důstojné stáří, by mohlo být přijetí a především realizace koncepce cenově dostupného (sociálního) bydlení. Z dlouhodobého hlediska je účinná zejména prevence a obecně řešení problému diskriminace žen. Jedině to může počet seniorek bez domova výrazně snížit.