[ 3.3.2014, Jitka Hausenblasová, Gender Studies, o.p.s. ]

Jak se to vůbec stalo, že sis vybrala takové povolání, které je přece jen pro holku poměrně neobvyklé, nebo je v Norsku už zcela běžné, že ženy pracují jako elektrikářky, automechaničky a podobně?

Úplně běžné to pořád ještě není, ale třeba v mém oboru už se postupně objevuje žen stále víc a víc. U mě to byla vlastně náhoda. Když jsem se rozhodovala, kam mám jít na střední školu, dostala se mi do ruky kniha, kde byly různé pokusy z vědy a techniky, a to se mi líbilo. Vždycky mě bavilo dělat něco rukama. V elektrikařině když uděláte něco špatně, tak světlo nesvítí, když to ale uděláte dobře, světlo se rozsvítí. To se mi na tom líbí, vždycky vidíte výsledky okamžitě.

Jaká byla reakce tvého okolí, když ses takhle rozhodla?

Moji rodiče mě podporovali, řekli mi, jestli to chceš dělat, tak jdi do toho. Jenom babička měla ze začátku trochu pochybnosti, ale teď je ráda, protože jsem jí spravila vypínač. Kamarádi to chápali, věděli, že sociální pracovnice nebo něco podobného, to by nebylo nic pro mě.

A co jsi dělala po škole, bylo těžké najít práci?

Po škole jsem se hlásila do čtyř firem. Z nich mě pozvala na pohovor jedna. Řekli si, že to risknou a vzali mě. Už jsem tam 14 let.

V čem vlastně spočívá tvoje práce?

Dělám hlavně výměnu spínačů, spravování kontaktů, pokládání kabelů, instalaci světel. Já nechodím do domácností spravovat lidem elektriku, ale zavádím elektřinu na stavbách a v nových budovách.

Bylo vás tam víc holek?

Dlouho jsem byla jediná, po osmi letech si ve firmě řekli, že by bylo fajn mít víc holek, tak nabrali další tři.

A jak se ti pracovalo v čistě mužském kolektivu?

Nás bylo v týmu šest, pět kluků a já, byla to skvělá parta, po práci jsme spolu chodili na pivo, hrozně ráda na to vzpomínám.

Co tě na té práci nejvíc baví?

Myslím, že ta kombinace – perfektní tým lidí, kteří jsou zároveň mí přátelé, a práce, která je zábava. Nejradši pracuju na automatickém centrálním systému, kde je potřeba řešit světlo, teplo a vzduch dohromady. Je to docela složitá práce, při které musím přemýšlet. Vím, jak vyměnit kontakty nebo spínače, ale to je po deseti letech celkem nuda. V centrálním systému řešíš třeba umístění světel na nestandardní místa, architekt z toho šílí a ty si říkáš ježíšmarja, tohle nemůže fungovat.

Jak tě brali lidé na místech, kde jsi pracovala?

První roky se na mě dívali trochu podezřívavě, jako co tam dělám, ale přesvědčila jsem je tím, že už to dělám dlouho. Teď mě respektují jako odbornici, ale na začátku to bylo trochu těžké. Navíc v současnosti už je obecně na stavbách vidět víc holek, pracují jako instalatérky, malířky, elektrikářky. Jednou mě museli odvolat ze zakázky ve věznici, protože tam bylo hodně vězňů muslimů, kterým se nezamlouvalo, že jsem jako žena říkala svým mužským kolegům, co mají dělat. Bylo to kvůli mé vlastní bezpečnosti, báli se, aby mi nesebrali kleště a nevrazili mi je do zad.

Vedle práce jsi ještě spolu s jednou kolegyní rozjela projekt na podporu holek v netradičních povoláních, co přesně děláte?

Chceme, aby bylo na stavbách nebo v mechanických dílnách víc holek, aby měly stejnou příležitost jako my dostat dobře placenou práci, která je bude bavit. Pořádáme neformální srazy holek z netradičních oborů, je to pro nás dobrá vzpruha a zároveň relax. Taky chodíme do škol a povídáme si s dětmi o naší práci, vysvětlujeme jim, co vlastně děláme, protože děti většinou nemají vůbec představu o tom, co naše povolání obnáší. Říkáme jim, ať si vyberou takové povolání, jaké opravdu chtějí, ne to, co chtějí dělat jejich kamarádi a kamarádky.

Kdo vás podporuje?

Spolupracujeme s odbory, místní vládou, ta nám umožňuje přístup do škol, a s oborovou organizací zaměstnavatelů firem jako je ta moje. Ti všichni nám přispívají i finančně. To jsou de facto všichni důležití hráči v místní tripartitě.

Jak se vám povedlo je přesvědčit, aby s vámi spolupracovali?

I když stereotypy spojené s mužskou a ženskou rolí ve společnosti pořád přetrvávají, někteří lidé slyší na argumenty, že je důležité zaměstnat v technických oborech i druhou polovinu populace – ženy. Když se nám podaří získat velkou firmu ke spolupráci, přidají se potom obvykle i ty menší. Náš kontakt v místní vládě je členka vlády, která se dříve živila jako tesařka, tím je to pro nás jednodušší.