[ 3.7.2013, Alena Bouchalová ]

Zaostalá, pasivní a muži podřízená žena – to je obraz, jaký je s islámem spojován jak v médiích, tak v krásné a někdy i odborné literatuře. Stejná představa hraje roli také ve sporech o zahalování vlasů či tváří muslimek. Dalším často připomínaným rysem útlaku žen v islámu je praxe mnohoženství. Takovéto negativní vnímání se však zakládá na pravdě jen z menší části, z větší části na dlouho budované představě islámu jako něčeho nepřátelského.

Střety různých křesťanských a islámských celků v minulosti vybavily naši kulturu názory, které měly z dočasného nepřítele udělat trvalého. Další neporozumění vznikla během kolonizace některých muslimských zemí evropskými mocnostmi a po nedávných teroristických útocích extrémistických skupin. Téma postavení žen využívaly při všech těchto střetech a konfliktech znepřátelené strany ke vzájemnému napadání a odsuzování.

Toto a jistě i přirozený lidský strach z neznámého ovlivňuje náš pohled na muslimky. Pokud ale chceme pochopit svět kolem nás, neměli bychom se s touto zkreslenou perspektivou spokojit.

Dnešní Chadídži

Podívejme se např. na jednu takovou „Chadídžu současnosti“, nositelku Nobelovy ceny míru Širín Ebadí. Ebadí je muslimka, jež ve svém rodném Íránu vystudovala práva a stala se první ženou na postu předsedkyně městského soudu v Teheránu. To bylo v 70. letech minulého století. V roce 2003 získala výše zmíněnou Nobelovu cenu za prosazování demokracie a lidských práv, zejména žen a dětí. V pokračování úspěšné kariéry jí nezabránilo její náboženské vyznání, ale změna íránského režimu na konci 70. let. Konzervativní náboženští vůdci zakázali ženám práci soudkyň a z předsedkyně soudu se tak stala sekretářka. Sama Ebadí zdůrazňuje, že ženy neomezuje náboženství, ale diktát lidí, kteří je chtějí ovládat.

I další nositelku Nobelovy ceny míru (udělené v roce 2011) můžeme díky jejímu úspěchu a vysokému postavení s nadsázkou nazvat Chadídžou. Tawakkul Karman, jemenská novinářka a politička, se stala populární v období arabského jara svým vystupováním proti současné vládě. Karman mimo jiné upozornila na nízkou gramotnost jemenských dívek a prosazovala zákaz provdávání žen mladších sedmnácti let. I ona svou kritiku zaměřuje především na představitele státu, nikoliv na náboženství. Obě držitelky Nobelovy ceny spojuje snaha přetvářet současné poměry v konkrétních zemích.

Jiné známé osobnosti islámu se snaží o změnu náboženství, přesněji řečeno o změnu výkladu Koránu. Pákistánská akademička Asma Barlas vyzdvihuje skutečnost, že posvátný text islámu je mnohovýznamový, a záleží tedy na kultuře, v níž je vykládán. Stejně jako její kolegyně Riffat Hassan je toho názoru, že v Knize muslimek a muslimů lze nalézt zásady rovnosti (nejen) žen s muži. Při výkladu Koránu je brán ohled také na prostředí a dobu, v níž vznikal. Např. onen verš, jenž povoluje mít až čtyři ženy, byl zformulován po bitvě, ve které zemřelo mnoho mužů, co po sobě zanechali manželky, o něž bylo třeba se postarat. Dnes, v jiných podmínkách, není mnohoženství příliš často uplatňováno.

Žen, jako byla první stoupenkyně islámu Chadídža, je dnes mezi muslimkami mnoho. Stejně jako je mezi nimi i mnoho takových, jež odpovídají obrazu podřízené ženy. A mnoho je i těch, které se pohybují mezi těmito dvěma skupinami. Ať už se setkáme s kteroukoliv z nich, měli bychom se předně zajímat o to, co nám o sobě samy řeknou.