[ 31.5.2013, Radka Dudová, SOÚ AV ČR Rovné příležitosti > Trh práce ]

Vzhledem k demografickým změnám v naší společnosti (zvyšování průměrného věku dožití a zvyšování podílu seniorů na celkové populaci) a současným politickým a ekonomickým trendům (prodlužování věku odchodu do důchodu a zároveň zdůraznění role rodiny při poskytování péče o seniory) lze očekávat, že téma péče o seniory bude nabírat na palčivosti. Tuto péči poskytují ve větší míře ženy nežli muži (odhady hovoří o 80 % žen). Tyto ženy jsou navíc ve značné míře ještě ekonomicky aktivní. Otázka možnosti kombinovat placenou práci s péčí se vyjevila jako klíčové téma i v rámci kvalitativního výzkumu žen, pečujících o závislou seniorku či seniora ve své rodině.

Ve svém výzkumu jsem provedla 20 biografických rozhovorů s ženami, které pečovaly nebo pečují o svou stárnoucí matku (výjimečně tchýni). Všechny se nacházely ve věku 50-60 let, tedy zčásti v předdůchodovém a zčásti již v důchodovém věku. Péče, kterou poskytovaly, byla alespoň v některé fázi poměrně intenzivní: staraly se o matku (a někdy zároveň i o otce), která potřebovala každodenní pomoc a dohled. V tomto článku nabízím některé závěry z výzkumu, týkající se postavení placené práce v životě mých vypravěček, a hlavní strategie, které využívaly ke kombinaci práce a péče.

Na rozhodnutí stát se primární pečovatelkou o nesoběstačnou matku či otce mělo velký vliv to, v jaké fázi pracovní dráhy se vypravěčka nacházela, případně na jaké pozici a za jakých podmínek v tom okamžiku pracovala. Účast v placené práci představovala podle komunikačních partnerek zásadní důvod a také ospravedlnění toho, proč podle nich ne každý může svým rodičům péči ve stáří poskytnout. Část dotázaných byla v okamžiku, kdy vyvstala potřeba péče, již v důchodu; ty, které ještě v důchodu nebyly, pečlivě zvažovaly, za jakých podmínek budou pečovat. Jen minimum vypravěček se rozhodlo práci kvůli péči opustit.

Ženy, které již byly v důchodu, když se objevila potřeba péče

Všechny komunikační partnerky, které byly v době rozhovoru již v důchodu, odcházely do důchodu relativně mladé - před svým šedesátým rokem. Skoro všechny i po odchodu do důchodu nadále nějaký čas pracovaly, např. na částečný úvazek nebo formou brigády. Potřeba pečovat o matku či tchýni pak pro ně znamenala, že buďto tuto práci opustily, nebo ji kombinovaly s péčí. To pro ně bylo snazší, než kdyby musely kombinovat běžný pracovní úvazek (tak, jak to dělala naprostá většina vypravěček v předdůchodovém věku), protože se jednalo o flexibilní práci na méně hodin.

Odchod do důchodu tedy nemusel znamenat ukončení pracovní dráhy, a to ani v případě, že na nich spočívala úloha primární pečovatelky o stárnoucí matku. Větší část vypravěček zůstala i po odchodu do důchodu pracovně aktivní, jelikož je práce naplňovala. Pracovní příjem i po odchodu do důchodu navíc některé vnímaly jako nutnost pro rozpočet své domácnosti.

Dosažení důchodového věku ale pro tuto skupinu vypravěček představovalo jednu velkou výhodu oproti těm, které ještě v důchodu nebyly, a všechny si tuto výhodu dobře uvědomovaly: splnily podmínky, aby dosáhly na (pro ně) maximální výši důchodové dávky, a nemusely se strachovat, že pokud kvůli péči budou muset přestat pracovat, bude to pro ně znamenat trvalé snížení příjmů do budoucna.

Ženy, které kvůli péči odešly z práce

Odchod do předčasného důchodu nebyl mezi našimi vypravěčkami často využívanou strategií, jak vyřešit práci a potřebu péče o nemocné rodiče – do předčasného důchodu odešly tři vypravěčky, péče o matku přitom ale nebyla jediným důvodem.

Jediná Anna se rozhodla práci kvůli péči ve svých 50 letech definitivně opustit. Od určitého okamžiku již nemohla péči kombinovat se svým zaměstnáním – na vině byl také tlak ze strany zaměstnavatele, že si příliš často bere kvůli péči volno. Po matčině smrti se rozhodla pro rekvalifikaci na práci v sociálních službách a nastoupila na Úřad práce. V okamžiku rozhovoru ale působila velmi beznadějně: po rekvalifikaci se jí již rok nedařilo sehnat odpovídající práci v sociálních službách, pracovala jen formou brigád na neodpovídajících pozicích.

Ženy, které kombinovaly práci a péči

Polovina vypravěček ještě nebyla v důchodovém věku a při péči pokračovala ve své původní práci. Často zmiňovaným důvodem, proč se rozhodly v práci zůstat, přitom byl jejich budoucí důchod – potřeba „napracovat“ si dostatečný počet let a mít co nejvyšší příjem jako základ pro výpočet důchodu, a hlavně strach, že poté, co péče skončí, již ve věku těsně před důchodem, žádnou práci nenajdou. Jejich vzdělání či pracovní postavení nemělo podle tohoto explorativního výzkumu vliv na to, zda se rozhodly v práci pokračovat. Jediný rozdíl lze nalézt v tom, že ženy na méně kvalifikovaných pozicích byly častěji motivovány pro setrvání v práci pouze finančními důvody, zatímco ženy s vyšším vzděláním uváděly jako důvod také loajalitu k zaměstnavateli a naplnění, které jim práce poskytuje. Práce pro mnohé z nich navíc představovala příležitost „odpočinout si“ od velmi náročné péče o seniorku či seniora. Práce jim umožňovala být v kontaktu s někým dalším než jenom s opečovávanou osobou či dalšími členy rodiny.

Na základě rozhovorů bylo možné identifikovat tři klíčové podmínky, které umožňovaly kombinovat práci s péčí o seniora.

1. Flexibilita práce

Pro kombinaci práce a péče bylo rozhodující, zda vypravěčky měly možnost upravit si pracovní dobu či místo práce tak, aby zvládly naplnit potřeby nesoběstačné matky. V příbězích se objevila celá škála možností, od těch formálně daných až po neformální „přivření oka“ ze strany zaměstnavatele.

2. Pomoc dalších osob

Jako zásadní se jevila pomoc manžela pečovatelky. Nemuselo se jednat nutně o sdílení všech pečovatelských povinností a potřebných úkonů, v některých případech stačila přítomnost manžela doma v době, kdy byla pečovatelka v práci, a jeho dohled, případně zavolání primární pečovatelky v okamžiku, kdy seniorka něco nutně potřebovala. Pomoc manžela byla vypravěčkami představovaná jako významnější nežli pomoc sourozenců, tj. dalších dětí opečovávané matky – zejména vzhledem k jeho každodenní přítomnosti v domácnosti, kde péče probíhala. Z rozhovorů také vyplynulo, že poměrně častou kategorií osob (v podstatě také častější než sourozenci), které poskytovaly pomoc s péčí během doby, kdy byla primární pečovatelka v práci, byly sousedky. Tato sousedská výpomoc fungovala zejména v lokalitách, kde žili převážně starousedlíci a kde žila rodina vypravěčky již alespoň druhou generaci.

3. Institucionální péče

Ačkoliv byl výzkum původně zaměřen na neformální domácí péči o seniory, v průběhu samotných rozhovorů se ukázalo, že institucionální péče nestojí v protikladu k domácí rodinné péči, tak jak je veřejností často vnímaná; naopak někdy ji nezbytně doplňuje. Pracující pečovatelky v ní viděly řešení své situace v určitých konkrétních obdobích své pečovatelské dráhy.

V rozhovorech se ukázalo několik různých strategií, jak v průběhu času kombinovat péči o matku či otce v domácnosti s péčí institucionální. Některé se o svou matku dlouhou dobu staraly doma, dokud bylo ještě možné ji v době jejich nepřítomnosti nechávat samotnou, a teprve při zásadním zhoršení jejího zdravotního stavu se rozhodly umístit ji do celodenní ústavní péče. Pro další skupinu pracujících pečovatelek naopak představovala institucionální péče řešení v prvních okamžicích poté, co nastala potřeba intenzivnější péče. Jakmile si dcera zařídila v práci či v rodině takové podmínky, aby pro ni bylo možné péči skloubit s prací, nastěhovala si matku k sobě.

Závěr

Prolínání péče a placené práce bylo pro dotazované ženy zásadním tématem. Mnohé z nich v okamžiku, kdy byla péče potřeba, ještě nedosáhly důchodového věku, a dobře si uvědomovaly rizika, která by pro ně plynula z předčasného opuštění zaměstnání (či přerušení podnikání): snížení momentálních příjmů, snížení budoucích příjmů v důchodu, obtížný návrat na pracovní trh poté, co jejich péče již nebude potřeba, spolu s nepředvídatelností délky trvání péče. Ty, které v důchodu již byly, zase často měly potřebu přivydělávat si, dokud to alespoň trochu jde. Pro ty bylo ale jednoznačně snazší práci a péči kombinovat, neboť často pracovaly méně hodin týdně, navíc při opuštění práce neriskovaly snížení svých budoucích důchodových nároků. Ty ženy, které kvůli péči úplně přerušily svou výdělečnou pracovní aktivitu, většinou chápaly odchod do důchodu jako nutnou podmínku k rozhodnutí takto intenzivně pečovat.

V českých podmínkách tedy nelze spatřovat v generaci „mladých starších žen“ zásobárnu eventuálních pečovatelek o seniory (bez ohledu na to, nakolik je toto očekávání genderově nevyvážené). A to tím méně, nakolik se bude postupně prodlužovat věk odchodu do důchodu (který se u žen prodlužuje rychleji nežli u mužů): potřeba intenzivní péče o vlastní rodiče s velkou pravděpodobností nastane v době, kdy je dcera ještě ekonomicky aktivní. Vyprávění ukazují, že varianta opuštění placené práce kvůli péči v ekonomicky aktivním věku je pro vypravěčky z různých důvodů nepřijatelná a přináší velká ekonomická rizika. Pro kombinaci péče o seniora a placené práce přitom musí být splněny alespoň dvě z následujících tří podmínek: flexibilní pracovní doba, pomoc další osoby nebo dostupná institucionální péče v určitých obdobích.

Článek vznikl v rámci projektu "Diskurzivní rámování a každodenní zkušenost péče o starší v České republice"; GAČR reg. č. P404/12/P053.