[ 24.5.2013, Radka Dudová, SOÚ AV ČR Rovné příležitosti > Trh práce ]

V České republice se věk odchodu do důchodu postupně prodlužuje od roku 1996 a zároveň dochází k jeho sbližování pro muže a pro ženy. V roce 1996 byl věk odchodu do důchodu pro muže prodloužen z 60 na 62 let, pro ženy z 53-57 na 57-61 let. V roce 2003 byl dále prodloužen na 63 let pro muže a na 59-63 let pro ženy. Další reforma proběhla v roce 2008, kdy byl prodloužen na 65 let pro muže a 62-65 let pro ženy. Této hranice mělo být dosaženo kolem roku 2030. V roce 2011 byla zrušena dosud stanovená cílová hranice věku odchodu do důchodu s tím, že do budoucna bude nepřímo navázána na aktuální věk dožití.

Od roku 2013 dojde ke zrychlení zvyšování věku odchodu do důchodu u žen na šest měsíců za rok, zatímco u mužů zůstane dva měsíce za rok. Dle platné legislativy budou lidé narození v roce 1977 odcházet do důchodu v 67 letech, dále se bude věk odchodu do důchodu zvyšovat o 2 měsíce každý rok, což přibližné odpovídá růstu očekávaného věku dožití.

Věk odchodu do důchodu u žen byl v ČR již od roku 1951 odstupňován podle počtu dětí (což je evropská rarita). Podle rozhodnutí Evropského soudního dvora ale odlišný věk odchodu do důchodu pro muže a pro ženy odporuje evropské legislativě o rovných platech. Nerovnými podmínkami, co se týče minimálního věku odchodu do důchodu, se zabýval také Ústavní soud ČR. Na základě těchto jednání bylo rozhodnuto, že od roku 2018 se důchodový věk matek s více dětmi bude prodlužovat rychleji, tak aby došlo v roce 2041 k sjednocení důchodového věku u všech na 66 letech a 8 měsících. (Nejprve se důchodový věk prodlužoval u mužů o 2 měsíce ročně a u žen narozených po roce 1956 o 4 měsíce ročně, od roku 2018 se bude u žen prodlužovat o 6 měsíců ročně). Důchodový věk u žen se tedy prodlužuje výrazně rychleji nežli u mužů.

Pro ženy tak reformy znamenají výraznější snížení důchodového bohatství ve srovnání s časem před reformami a vyžadují od nich větší míru přizpůsobení nežli od mužů. Přesto ale v systému, kde se neustále posiluje míra ekvivalence (viz dále), je sporné, nakolik dřívější odchod do důchodu pro ženy znamená výhodu. Doba, po kterou by mohly odvádět důchodové příspěvky a ze které by se jim počítal nárok na důchod, by tak byla na jedné straně zkrácena obdobím péče o děti, a na straně druhé dřívějším odchodem do důchodu. I když byla doba péče o děti započítána formou náhradní doby pojištění, výpadek z práce u určitých profesních skupin znamená zpomalení či zastavení kariérního růstu a tím také růstu výdělků, ze kterých jsou počítány odvody. Dřívější odchod do důchodu pak může také zkrátit dobu, po kterou již žena není vázána pečovatelskými povinnostmi a mohla by dosahovat vyšších výdělků.

Časnější odchod do důchodu také ženám zkracuje dobu, po kterou mohou dosáhnout minimální doby pojištění pro nárok na důchod. Vzhledem k prodlužování této povinné minimální doby je shodný věk odchodu do důchodu pro muže a pro ženy v podstatě nutností.

Nižší věk odchodu do důchodu u žen je znevýhodňující i v rámci soukromého kapitálového pilíře. Ženy by totiž mohly spořit na svůj penzijní účet po kratší dobu nežli muži, navíc by přišly o část složených úroků.

Prodlužování věku odchodu do důchodu má ale ve skutečnosti velmi odlišné dopady na různé skupiny žen. Pro některé ženy (ve vyšších pracovních pozicích) znamená pozdější věk odchodu do důchodu delší čas, po který mohou rozvíjet svou kariéru a dosahovat vyšších výdělků, které se potom odráží ve výši jejich důchodových dávek. Pro ženy v manuálních a psychicky či fyzicky náročných profesích ale bude mít prodlužování věku odchodu do důchodu pravděpodobně naopak negativní důsledky – ve starším věku již nebudou moci podávat takové výkony či nebudou moci vůbec svou práci vykonávat. To povede ke snížení jejich příjmů, což se pak odrazí v nižším vyměřeném důchodu. Tato situace se může týkat nejen nízko kvalifikovaných manuálních pracovnic, ale například i zdravotnic, pečovatelek či učitelek, což jsou profese, v nichž se soustřeďuje velký podíl žen (Mezi zdravotními sestrami bylo v roce 2009 98 % žen, mezi učiteli na ZŠ bylo 85 % žen, přičemž průměrná měsíční mzda se pohybovala lehce pod průměrnou měsíční mzdou v hospodářství, viz Křížková, Sloboda 2009: 36).

Pozdější odchod do důchodu může být také problematický z hlediska nutnosti zajištění péče o závislé členy rodiny. Povede ke snížení kapacity žen k neformální péči o děti či o závislé seniory a ohrozí tak existující vzorce poskytování péče ve společnosti. Vzhledem k nedostupnosti formálních služeb péče a k sílícím tlakům pracovního trhu jsou mladší důchodkyně nejčastěji tím, kdo v rodině poskytuje tuto péči. Pokud tyto ženy namísto toho zůstanou pracovně aktivní, bude muset jejich péče být nahrazena buďto veřejnými službami ze strany státu nebo formálními službami kupovanými na trhu. To může vést k ohrožení finanční udržitelnosti mnoha rodin s malými dětmi či závislými seniory. Ve výsledku to může znamenat, že tyto ženy odejdou do důchodu dříve (pokud vyhodnotí předčasný důchod jako výhodný), nebo zastaví svou pracovní aktivitu. Tím ale dojde ke krácení jejich důchodových nároků a ke zvýšení rizika chudoby.

Pokud ženy (a muži) budou odcházet do důchodu později a omezí tak svou pečovatelskou aktivitu v rodinách, může to vést ke zvýšení společenského tlaku na dostupnost veřejných zařízení péče o děti a také institucí péče o staré nesoběstačné osoby. V současné době je 80 % péče o závislé seniory poskytováno neformálně v domácnosti. Pečovatelkami jsou častěji ženy nežli muži, většinou v předdůchodovém nebo důchodovém věku. Je otázkou, kdo bude tuto péči poskytovat v situaci, kdy budou ženy i muži odcházet do důchodu v 65 letech, přičemž jejich rodiče, dožívající se stále vyššího věku, budou potřebovat intenzivní péči např. od doby, kdy bude jejich synům a dcerám 55 let. Zvýšené požadavky na veřejně zajišťovanou péči budou znamenat zvýšené požadavky na státní rozpočet. Pokud bude tato péče nadále poskytována v rodinách, pracovní dráhy žen budou ještě více rozdrobené, což později povede k nižším nárokům na důchod. Předběžné výsledky výzkumu „Péče o starší v ČR“ (Radka Dudová, SOÚ AV ČR 2012) jednoznačně ukazují, že dosažení důchodového věku je klíčovým faktorem při rozhodování o poskytování celodenní péče o člena rodiny. Ženy, které ještě důchodového věku nedosáhly, mnohem častěji volí institucionální péči pro „svého“ seniora.

Pro posouzení genderových dopadů důchodového systému jsou proto velmi důležité také podmínky pro předčasný odchod do důchodu. V minulých letech se podmínky předčasného odchodu do důchodu postupně zpřísňovaly. Na předčasný důchod vzniká nárok tři roky před důchodovým věkem (pokud je důchodový věk 63 let či méně), nebo pět let před důchodovým věkem, pokud je pracujícímu alespoň 60 let a důchodový věk je vyšší nežli 63 let - ovšem za podmínky, že má splněnou minimální dobu pojištění. Za každých 90 dní, o které odejde do důchodu dříve, je snížena procentní výměra z výpočtového základu, navíc vzhledem ke kratší době pojištění je nižší i jeho procentní výměra důchodu. Pracující tak může měsíčně přijít o poměrně významnou částku. Ženy, které mají vyšší naději dožití, celkem ztrácejí předčasným odchodem do důchodu více nežli by ztratili muži ve stejné situaci, jelikož důchodová dávka je jim snížena až do jejich smrti. Na druhé straně se snížení více dotkne lidí s vyššími příjmy, což se více dotýká mužů.

Z analýzy Radky Dudové, socioložky ze Sociologického ústavu AV ČR, pro Gender Studies, o.p.s., která byla finančně podpořena v rámci projektu: "Penzijní reforma genderovou optikou" Nadací OSF Praha.