[ 31.5.2012, Jitka Kolářová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Bezdomovectví je palčivým problémem především větších měst. Zhoršující se sociální situace připravuje stále více lidí o domov, a v čím dál větší míře se to týká také žen. O tom, zda a jak je situace žen na ulici jiná, jsme mluvili s Alexandrou Jachanovou Doleželovou, Kristýnou Ciprovou a Magdalenou Hornovou z občanského sdružení Jako Doma, které se zabývá genderovými aspekty bezdomovectví. 

Když se řekne bezdomovectví, vybaví se mi spíš muž, než žena. Zdá se mi, že žen bez domova na ulici tolik nepotkávám. Je jich málo, nebo jen nejsou vidět?

MH: Podle sčítání pražských osob bez domova z roku 2004 tvoří ženy 14 % této populace. Ale je tu problém latentního bezdomovectví. Ženy se víc skrývají, protože spaní na ulici pro ně přináší nebezpečí, fyzické útoky, sexuální násilí a podobně. A proto jsou taky méně podchytitelné různými organizacemi, které by je sečetly.

KC: Samotná definice bezdomovectví je nejasná. Valná většina lidí, a tedy i výzkumů pracuje s lidmi, kteří jsou bez domova, bez přístřeší, ale už ne s těmi, kdo mají nějakou přechodnou formu bydlení nebo to řeší jiným způsobem. Předpokládá se, že do téhle skupiny patří častěji právě ženy. Podle vedoucí pražského azylového domu pro ženy, Kateřiny Vavrušové, procento žen bez domova pořád narůstá. Skoro bych ani nepracovala s tím číslem 14 %, protože různé statistiky o bezdomovectví jsou zkreslené už samou povahou toho fenoménu – jak definovat, zda člověk je nebo není bez domova, a jak to spočítat. Když jsem mluvila s klientkami toho azylového domu, říkaly, že ženy na ulici jsou, ale člověk je musí umět vidět. Okupují veřejný prostor jinak, nejsou viditelné před metrem a obchoďáky, hledají si bezpečné úkryty. Třeba i proto, že bezdomovectví je pro ženy v určitém smyslu ještě víc stigmatizující než pro muže. Je pro ně obtížné se smířit s tím, že se do té situace dostaly.

AJD: Já osobně žen bezdomovkyň vidím víc a víc. A myslím, že se to bude zvyšovat vlivem sociálních reforem – zvyšování nájmů, stagnace důchodů, situace žen samoživitelek, feminizace chudoby. Současná intervenční centra ale moc genderový rozměr bezdomovectví nevidí, a proto se v tom ženy pak ztratí. Proto myslím, že je třeba na existenci žen bez domova poukázat, začít o tom mluvit. Z jakých důvodů se ženy dostanou na ulici? Jsou stejné, nebo jiné než u mužů?

KC: Ty důvody mohou být podobné těm, jako mají muži: často jsou to dluhy a exekuce, různé závislosti, pobyt ve vězení, mentální choroby. Navíc jsou tam ale důvody specifické pro ženy: chudoba, domácí násilí, nebo rozvody, kdy přijdou o bydlení.

MH: Další ohroženou skupinou jsou ženy - migrantky. Přijely sem třeba za prací v továrně, továrna zkrachovala, nevyplatila jim poslední platy a ony nemají kam jít.

Můžete komentovat pražská opatření, která mají řešit situaci lidí bez domova? Je to jen represe, nebo se najdou i dobré příklady?

AJD: Nově se připravuje strategie řešení bezdomovectví, podle ní by měla na městských částech vznikat intervenční komunitní centra pro lidi bez domova. Pokud by to šlo tímhle směrem, bylo by to dobře. Obecně je ale trendem bezdomovectví schovat, dostat ty lidi ven z měst. Byly tu nápady na kempy pro osoby bez domova mimo Prahu, na ubytovací loď Hermes směli zase jen pražští bezdomovci. Připadá mi to jako snaha zbavit se toho problému, ale ne ho řešit.

Jaký je podle vás většinový postoj k bezdomovectví?

AJD: Na bezdomovectví se tady často kouká spatra. Jako by se společnost rozhodla, že bezdomovectví je špatné, a musí se udělat co nejvíc proto, aby tu takoví lidé nebyli. Je ale důležité podívat se, proč ti lidé na ulici jsou, jaké jsou jejich možnosti a plány, a jestli se odtamtud vůbec chtějí dostat. Někdo třeba chce na ulici zůstat, ale i tak by měl mít šanci využívat služeb nějakého komunitního centra, mít možnost přežít. Někteří lidé, když je bezdomovec požádá o peníze, řeknou: Nedám vám peníze, ale koupím vám bagetu. To mi přijde hrozně paternalistické, rozhodovat o tom, co kdo potřebuje, na co ty peníze může využít. Každý máme jiný život a jiné potřeby.

Víte o nějakých dobrých příkladech pozitivní práce s lidmi bez domova?

KC: Pro lidi bez domova je klíčové najít si místo pro bydlení, potom práci nebo jiný způsob, jak se integrovat. A to není vždy jednoduché. Navíc jsou to propojené věci – vyhodí vás z azyláku, a když nemáte kde bydlet, je docela obtížné udržet si práci. Proto mi přijdou zajímavé projekty, které nabízejí lidem bez domova, jak se osamostatnit a něco se naučit. Z těch českých jsou to různé divadelní projekty, třeba DivaDNO, které tvůrčím způsobem zapojuje bezdomoveckou komunitu a propojuje ji s širší veřejností.

MH: Ve Velké Británii kuchař Jamie Olivier pracuje s dětmi z dětských domovů, které taky patří mezi lidi ohrožené bezdomovectvím. Dává jim možnost vyučit se v jeho restauracích a získat práci.

KC: Ve Státech je mezi bezdomovci hodně mladých lidí, kteří odejdou z domova tak brzo, že nemají žádné vzdělání. V organizaci L.A. Gay & Lesbian Center, kde jsem na čas pracovala, pro ně existuje tranziční program, kde asi půl roku mohou bydlet v zařízení, na jehož chodu se podílejí – vaří, uklízejí a podobně. Možnost tam být je podmíněná odvedením 20 hodin týdně nějaké práce – ať už jde o chození do školy, placené zaměstnání nebo dobrovolnickou práci.

AJD: V USA vznikl projekt Invisible People TV (Televize Neviditelní lidé) jako počin jednoho bývalého bezdomovce. Ten se rozhodl, že bude točit videa o životě bezdomovecké komunity a zapojí ji do sociálních médií. Takže lidé bez domova točí svoje příběhy, píšou blogy, ale třeba i jen krátké zprávy na Twitter, o svém každodenním životě.

Jaké aktivity občanské sdružení Jako doma plánuje pro ženy bez domova?

AJD: První projekt má za cíl v Karlíně propojit majoritní společnost s bezdomoveckou komunitou, aby se seznámili a pochopili navzájem. Chceme dělat společné vaření, stavění příbytků, promítání, divadlo. Jde nám hodně o odstranění stigmatu, které se dnes s bezdomovectvím pojí. V dlouhodobém horizontu chceme analyzovat situaci žen bez domova, jaké mají možnosti, jaké tu pro ně existují služby, a pak i nějaké služby v rámci intervenčního centra sami poskytovat – psychologické a dluhové poradenství, podpora zaměstnávání žen bez domova, kariérní poradenství a podobně.

KC: Chceme dát slovo lidem bez domova, chceme dělat informační kampaně, na nichž se budou lidi bez domova aktivně podílet. Už jenom proto, že jejich životní příběhy mají co říct nám všem. Často to bývají dramatické osudy, které mohou ukázat, že hranice mezi tím pěkným životem s domovem, a mezi tím možná taky hezkým, ale rozhodně o dost drsnějším, životem na ulici, je tenká.

Zdroj fotografie: David Shankbone, Wikipedia