[ 31.5.2012, Kristýna Ciprová, PROUD Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Na podzim 2010 jsem měla díky Fulbright-Masarykovu stipendiu možnost zúčastnit se stáže v L.A. Gay & Lesbian Center (LAGLC). Tato zřejmě největší světová organizace zaměřená na LGBT (lesbické, gay, bisexuální a trans) osoby má nesmírně široké a pestré spektrum programů. Mezi hlavní pilíře patří i práce s LGBT mládeží, specificky pak práce s mladými bezdomovci a bezdomovkyněmi.

Bezdomovectví (nejen mladých) lidí je problémem většiny velkých měst v USA. V Los Angeles je v populaci nejvíce lidí bez domova z celých Spojených států, z toho zhruba 15 % tvoří mladiství ve věku 12 – 24 let (přibližně tedy 15 000 osob). Jedná se o obrovská čísla, ale pokud je člověk alespoň trochu obeznámený se situací v USA, není vlastně až tolik překvapen. Co je však na evropské poměry nezvyklé, je podíl mladých bezdomovkyň a bezdomovců, kteří se definují jako LGBT. Jejich počet je odhadovaný na 20 – 40 % z celkového počtu bezdomovecké mládeže. Podobný trend není ani v českém, ani v evropském kontextu, navzdory přetrvávající homofobii a transfobii, vůbec zaznamenaný. To pochopitelně může souviset s nastavenými parametry zkoumání bezdomovectví, na druhou stranu ani ILGA (zastřešující subjekt evropských LGBT organizací) nevidí mezi bezdomovectvím a sexuální orientací přímou souvislost.

Ale zpět k USA. Darrel Cummings, ředitel LAGLC, k tamní situaci podotýká: „Velké množství gayů, leseb, bisexuálních či trans osob odchází z domova ještě před coming-outem, protože se bojí reakcí okolí. Do LA je pak přitáhne velká a viditelná LGBT komunita, přívětivé klima a samozřejmě lákadlo Hollywoodu. Velmi často je místo happy endu čeká komerční sexuální zneužívání, závislosti na drogách nebo alkoholu apod. Cesta zpátky je pak poměrně složitá.“ Navzdory této situaci nenajdete v LA příliš mnoho zařízení, které by byly otevřeně LGBT přátelské. Naopak, mnoho zařízení charakterizuje otevřená homofobie či transfobie (což bezpochyby souvisí i s tím, že organizace provozují křesťanská sdružení).

V tomto ohledu jsou služby, které nabízí LAGLC, zcela výjimečné. LAGLC provozuje především nízkoprahové centrum, které je otevřené 7 dní v týdnu, od pondělí do pátku od 8.30 do 17.30, v sobotu a v neděli pak od 8.30 do 16.00. Pojem nízkoprahový může působit (alespoň na první pohled) lehce zavádějícím dojmem. Při každém vstupu totiž musí klienti a klientky podstoupit prohlídku u ochranky, nechat svoje věci na jakési recepci (s výjimkou osobních věcí, které si mohou přendat do igelitového sáčku a vzít s sebou) a zaregistrovat se. Pokud se jedná o nového klienta či klientku, ujme se jich sociální pracovník či pracovnice, kteří s nimi vyplní dotazník – proč vlastně do centra přišli a jaké jsou jejich potřeby. Ředitel centra, Simon Costello, k tomu podotýká: „Jedná se vesměs o akutní potřeby. Mají hlad, potřebují se umýt, vyprat si, stali se obětí znásilnění apod. Primárně jim tedy vyjdeme vstříc a teprve později s nimi pracujeme intenzivněji.“

Centrum tedy především umožní klientům a klientkám najíst se, vyprat si, osprchovat se, odpočinout si po probdělé noci apod. Těchto služeb využije většina nových příchozích. Pravidelní klienti a klientky se zapojují i do dalších aktivit, které centrum nabízí, např. do podpůrných skupin na řešení různých závislostí (nejčastěji na pervitinu nebo alkoholu). Zajímavé je, že jsou k účasti motivováni poukázkami na jídlo. Důležitou složkou služeb centra je také možnost připravovat se na celostátní zkoušky GED, jejichž složení supluje jakousi maturitu. Příprava kombinuje samostudium (především vyplňování testů) a konzultace „vyučujících“.

Problémem tohoto centra je skutečnost, že poměrně brzy zavírá a především nenabízí prostory k přespání. Dalším stupněm, který proto LAGLC v integračním procesu nabízí, je tzv. rezidenční program. Tento program umožňuje mladým lidem (ve věku 18 – 24 let) bez domova získat bydlení až na 18 měsíců. Hlavní podmínkou pro přijetí do rezidenčního programu je věnovat alespoň 25 hodin týdně práci (i na dobrovolné bázi) nebo studiu. Fakt je ten, že rezidenční program hodně připomíná spíše dětský domov nežli prostředí pro dospělé, kteří se mají osamostatnit: každou hodinu vám zkontrolují pokoje, musíte se hlásit, když přicházíte a odcházíte, nemůžete být přes noc pryč atd. Na druhou stranu i zde jsou mnohé zajímavé služby, např. finanční a spořící program, který umožní postavit se na vlastní nohy a ušetřit si na vlastní bydlení.

Kromě konkrétních podpůrných sociálních služeb se LAGLC věnuje i prevenci. Program LifeWorks hledá pozitivní modely pro LGBT mládež, pořádá pro ně diskuze, workshopy, promítání a zároveň pracuje na osvětě mezi jejich heterosexuálními vrstevníky a vrstevnicemi. Vzhledem k tomu, že LifeWorks funguje především v odpoledních a večerních hodinách, mísí se zde klienti a klientky z nízkoprahového centra, které zavírá poměrně brzy, s mládeží s více či méně fungujícím rodinným zázemím. K tomu bych mimochodem ráda dodala, že ačkoli služby jsou primárně určené LGBT mládeži, mezi klienty a klientkami najdete jak tzv. „vyoutované“, tak „questioning“ (hledající), ale i otevřeně heterosexuální jedince. Nikdo to nezkoumá, nikdo to nekritizuje, nikdo nezakazuje nikomu přístup. Hlavní je najít prostor pro sdílení, diskuzi a opouštění stereotypů. V tomto ohledu LAGLC jednoznačně vytvářelo unikátní nehierarchizující a nestigmatizující prostor, ve kterém i mě opustil aspoň na chvíli věčný cynismus a kde jsem aspoň na chvíli věřila, že pokud chceme, tak je možné změnit svět.