[ 3.4.2012, Petra Holá Kultura > Jazyk a literatura, Média > Média ]

V roce 2011 vstoupil do kin poslední filmový díl série Harry Potter a završil tak úspěšnou cestu knižní série spisovatelky Joanne K. Rowlingové (JKR). Od publikování prvního dílu (1997) si její knihy o mladém kouzelníkovi oblíbily zástupy dětí i dospělých. Ať už si o něm myslíme cokoliv, v posledních letech patřilo její dílo bezesporu mezi úspěšné a vlivné světové fenomény. Je proto zajímavé položit si otázku, jak je v nich konstruován gender, nebo – konkrétněji – jak jsou zobrazeny zejména ženské postavy.

Na internetu i v knižních publikacích najdeme nespočet rozborů nebo úvah, které se zabývají genderovými aspekty díla. V češtině je dostupný např. článek Feminizmus a rovnoprávnost: Hermiona a ostatní ženy v Bradavicích, který sérii oslavuje jako triumf rovnoprávnosti, ale jeho závěry jsou podle mého názoru dost pochybné. Autorka staví zejména na postavě Hermiony a s některými jejími závěry je možné souhlasit, nicméně Hermiona se zdát být spíše výjimkou v zobrazení ženských postav (viz níže). Sám fakt, že v příběhu JKR je hlavním hrdinou chlapec, není podstatný. Feministické vyznění může mít příběh, v němž vystupují jen muži, naopak knihy s výhradně ženskými postavami mohou mít jasně antifeministické poselství.* Záleží například na tom, v jakém prostředí se příběh odehrává – příběh ze zákopů první světové války bude mít logicky nejspíš výrazně více mužských postav. Nicméně – HP se odehrává zejména v koedukované škole a hlavní hrdina se nikdy nepohybuje v nějaké výrazně maskulinní sféře, je proto zajímavé, že existuje tak výrazný nepoměr v zastoupení mužských a ženských postav - 115 ženských a 201 mužských. Proč, to nám možná objasní následující řádky.

Moc

Těmi, kdo v příběhu mají skutečnou moc a kdo posunují děj dopředu, jsou jednoznačně muži: Harry Potter, Albus Brumbál, Voldemort, Severus Snape… Ženy mohou být důležité, ale jsou vždy až na druhém místě – Hermiona pomáhá Harrymu, Minerva McGonagallová je pravou rukou Albuse Brumbála, Belatrix Lestrangeová nadšeně slouží svému temnému pánovi, Dolores Umbridgeová zastupuje ministra kouzel. Muži jsou také nejmocnějšími kouzelníky (Brumbál a Voldemort). To, že ženy jsou méně významné, jako by dokazovaly i ty skutečnosti, které mohou působit zdánlivě jako doklad rovnocennosti. Bradavická škola má například čtyři koleje a z jejich čtyř zakladatelů jsou dvě ženy, ale mnohem důležitější roli sehrávají ty, které založili muži – Nebelvír a Zmijozel. Soupeření až nepřátelství těchto domů je významným prvkem děje, další dvě koleje se zdají být méně zásadní a na Mrzimor je nahlíženo až s jistým opovržením. Sami muži zakladatelé také hrají v ději významnější roli než ženy zakladatelky a jsou více zmiňováni (meč Godrika Nebelvíra, vesnice Godrikův důl, Harry jako Zmijozelův dědic, Tajemná komnata Salazara Zmijozela…). A samozřejmě, nepřátelství kolejí reprezentuje v knize především soupeření chlapců – Harryho a Draca Malfoye, dívky jim jen přihrávají.

Genderové stereotypy

Role bývají rozděleny stereotypně a značně tradičně – ve dvou nejčastěji zobrazovaných rodinách, u Dursleyových i u Wesleyových, jsou matky v domácnosti, zatímco otcové pracují – Molly Weasleyová, matka sedmi dětí, je v domácnosti i poté, co její nejmladší dítě v 11 letech nastoupí do internátní školy. Tradiční genderové vzorce nacházíme i v chování – Molly je ochranitelská, pečující a všechny pořád krmí, dívky se chichotají, chlapci jsou posedlí sportem, Petunie je drbna špehující sousedy, dívky se vyznají v milostných vztazích a emocích – vzpomeňme si na scénu, kde Hermiona vysvětluje Harrymu a Ronovi chování Cho Changové.

Hermiona

Hermiona je určitě silná postava, je nezpochybnitelným článkem ústřední trojice a někdy dokonce klíčovým (když její vědomosti nebo schopnosti zachraňují celé trio), ale jedna postava není vševypovídající. I přes všechny své kvality Hermiona také do značné míry potvrzuje tradiční stereotypy – je to pilná, vzorná žákyně, která si nikdy nezapomene udělat domácí úkoly – na rozdíl od Harryho a Rona, kteří se ke školním povinnostem staví mnohem laxněji a často dají přednost famfrpálu (kouzelnickému sportu) – a Hermiona je pak napomíná. Hermiona je ta zodpovědná, která má obecně největší respekt z pravidel a která upozorňuje ostatní, když je porušují. Pomáhá – velmi úspěšně – Harrymu, aby mohl naplnit svůj osud a porazit Voldemorta, když se však pustí do něčeho sama (spolek pro osvobození domácích skřítků), je všem spíš pro smích a dokonce ani její kamarádi ji neberou příliš vážně.

Přátelství

Velmi zásadním tématem série je nepochybně přátelství, ale i to se zdá být spíše mužskou záležitostí, ačkoliv je třeba vyzdvihnout přátelství ústředního tria, kde je Hermiona rovnocennou kamarádkou Harrymu a Ronovi. Je nicméně příznačné, že se Hermiona, označovaná za nejchytřejší čarodějku své generace, přátelí s chlapci – nikoliv s dívkami. A ačkoliv má později bližší vztah s Ginny nebo s Lunou, nelze to srovnávat s jejím vztahem k Harrymu a Ronovi. Dále se dozvídáme o silném přátelství mezi Harryho otcem, Remusem Lupinem a Siriusem Blackem, ale nic o kamarádkách jeho matky – víme jen, že jejím kamarádem byl nějakou dobu Severus Snape. V podstatě tu téměř nejsou zobrazeny vztahy mezi ženami, kromě těch negativních. Opět – klíčové a zajímavé jsou vztahy mezi muži a případně mezi muži a ženami, nikoliv mezi ženami: Remus – Sirius – James – Peter, Pobertové – Severus Snape, Harry – Snape, Brumbál – Snape, Harry – Ron – Hermiona, Lily – Severus…

Škola

Bradavická škola je na první pohled oázou rovnoprávnosti. V profesorském sboru jsou vyváženě zastoupeni zástupci obou pohlaví, podobně jsou muži i ženy autory používaných učebnic, dívky stejně jako chlapci hrají famfrpál, je volen prefekt i prefektka z každé koleje, dvě koleje ze čtyř založily ženy. Nicméně zde dívky přesto sehrávají méně významnou úlohu – viz například uvedené soupeření Nebelvíru a Zmijozelu zosobněné Harry Potterem a Dracem Malfoyem. Obraz dívek celkově je jistě ovlivněný tím, že kniha je psána z pohledu (pubertálního) chlapce, ale i tak je podle mého názoru spíše tristní a dívky jsou viděny převážně jako chichotající se a povrchní stvoření - až na výjimky jako Lenka Láskorádová. Například v třetí knize jsou to Levandule a Parvátí, které nekriticky obdivují směšnou a nepříliš důvěryhodnou učitelku věštění, v druhém díle mnohé studentky zbožňují nafoukaného a neschopného krasavce Lockharta atd. A ačkoliv chytrá Hermiona občas podobným věcem podlehne také, není vzhledem k tomuto obrázku divu, že raději kamarádí s Ronem a Harrym.

Negativní postavy

Ženy jako takové nejsou přirozeně o nic lepší než muži – jak píše Gladsteinová, „nic není lepším zrcadlem rovnoprávnosti, než když jsou ženy představeny v celé škále rolí – od výšin hrdinství až po hloubku ničemnosti.“ S tím lze jistě souhlasit, avšak v HP je podle mého zobrazení žen v tomto směru dost nevyvážené. Kolik zde najdeme důležitých, silných a „kladných“ ženských dospělých postav, které výrazněji zasahují do děje? V zásadě žádnou. Oproti tomu je zde několik skutečně odporných ženských charakterů. Mezi Voldemortovými Smrtijedy nejsou téměř žádné ženy, ale jedna ze dvou zmíněných, Bellatrix Lestrangeová, sehrává v ději významnou úlohu. Je vykreslena jako naprosto šílená a děsivější i odpornější než muži Smrtijedi. Značně nesympaticky působí také Dolores Umridgeová, náměstkyně ministra, která mučí děti s krevními brky a navenek je přitom jakousi karikaturou protivné a nasládlé ženskosti chodící v růžovém a věšící si na zeď talířky s mňoukajícími koťátky. Do třetice je třeba zmínit Ritu Holoubkovou, prolhanou a nedůvěryhodnou novinářku, která dychtivě shání drby zákeřným nasloucháním lidí ve své zvěromágské podobě brouka. Kdo stojí proti nim? Už jsem uvedla Minervu McGonagallovou a Molly Weasleyovou, obě ale působí dost stereotypně a jednorozměrně – mateřská Molly se sedmi dětmi a „přísná staropanenská učitelka“ Minerva. To vynikne zejména ve srovnání s mužskými charaktery. Zkusme porovnat například dvě hlavy domu – Minervu McGonagallovou a Severuse Snapea. Ona je spravedlivá, přísná, respektovaná, chytrá učitelka, zástupkyně ředitele a hlava Nebelvíru. Nedozvíme se ale nic o její minulosti a v ději nemá ani zdaleka tak klíčovou roli jako Severus Snape. Snape je také přísný a chytrý učitel, hlava Zmijozelu a na čas i ředitel školy. Zároveň má ale dost komplikovanou povahu, chová se ke studentům často krutě a nespravedlivě a má záhadnou minulost, která se nám postupně odkrývá – byl Smrtijedem, vyrostl zřejmě ve špatných rodinných podmínkách, díky lásce k Harryho matce se nakonec stal špionem pro Fénixův řád. Dělá nebezpečnou a důležitou práci, hlavního hrdinu nenávidí i chrání a je nesporně jednou z postav, které nakonec zásadně přispějí k Voldemortovu pádu. Lze uvést ještě Tonksovou, mladou ženu s nebezpečným povoláním bystrozorky, která je docela zábavná a má metamorfomágské schopnosti, v ději ale nesehrává výraznější úlohu. Nakonec si bere Remuse a umírá v závěrečné bitvě, kam odchází bojovat od maličkého syna. Je pravda, že v této bitvě bojují muži i ženy stejným dílem a Molly Weasleyová v ní zabije nebezpečnou Bellatrix Lestrangeovou. Molly je zde ale stále především obrazem matky – matky, která ve chvíli ohrožení bojuje za své děti (křičí na Bellatrix "Moji dceru nech být, ty děvko!“ a "Našich - dětí - se - už - nikdy - nedotkneš!") a která také v bitvě své dítě, syna Freda, ztrácí.

Mateřství

Matka bojující za své dítě a matka, která pro něj obětuje i život, je poměrně zásadním motivem celé série. Ano, i otcové zde bojují za své děti a významná je také scéna, v níž Harry odmítá pomoc Remuse Lupina v honu za viteály s tím, že by měl zůstat s Tonksovou a narozeným synkem („Rodiče“, řekl Harry, „by neměli opouštět své děti, dokud – dokud nemusejí.“). Nicméně u žen je tato motivace mnohem výraznější, od začátku série jí prolíná motiv oběti Lily Evansové (a Harry je chráněn matčinou krví) a později vede strach o jediného syna Narcissu Malfoyovou k jedné dost zásadní lži a v zásadě ke zradě Voldemorta ve prospěch Harryho Pottera. Symbolicky tak Harryho znovu chrání mateřská láska. A matka Bartyho Skrka ho zachránila z Azkabanu, když se nechala krátce před svou smrtí uvěznit místo svého syna. Je bezpochyby zajímavé, že negativní ženské postavy jsou zřejmě bezdětné – Bellatrix, Umbridgeová i Holoubková, s výjimkou Petunie Dursleyové, která ovšem svého vlastního syna zbožňuje. Leann Richards dokonce tvrdí, že v sérii HP „je mateřství jedinou vhodnou rolí pro ženu.“ S tím lze polemizovat, je ale nepochybné, že mateřství má v sérii mnohem zásadnější význam než otcovství.

Sexualita

Kniha jako – mimo jiné – příběh dospívání zachycuje také první lásky. Dozvídáme se o zamilovanosti, prvních polibcích, jinak je však autorka v líčení sexuality velmi opatrná a také se drží osvědčených genderových vzorců – dívky se v milostných vztazích vyznají lépe, chlapci musí pozvat dívku na ples atd.** Co je však pro mě zarážející - naprostá heteronormativita série, kdy žádná z velkého zástupu postav není zmíněna v souvislosti s homosexualitou, všichni hrdinové jsou přitahováni opačným pohlavím, vždy se počítá (ples) jen se smíšenými dvojicemi, homosexualita zde není nikde snad ani zmíněna. Autorka sice po vydání všech knih (!) prohlásila, že Albus Brumbál je gay, ale toto prohlášení jasně splňuje to, že „vlk se nažral a koza zůstala celá“. O něčem takovém totiž v knize není ani zmínky - ačkoliv Brumbál Harrymu v knize dlouze vypráví o svém vztahu s Gellertem Grindelwaldem, nikdy nezmíní, že by šlo o více než přátelství – proč? Je snad homosexualita v kouzelnickém světě tabu? Nic se k tomu nedozvíme. Každopádně, homofobní rodiče mohou být klidní, o lidech nehereterosexuální orientace si jejich děti v knize rozhodně číst nebudou.

Akce, odvaha, hrdinství

Když se Harry setkává s dívkami jako rovnocennými spoluhráčkami, obvykle je poráží – například Cho Changovou ve famfrpálu a Fleur Delacourovou v Turnaji. Dívky hrají famfrpál a mohou být schopnými hráčkami i kapitánkami, ale přesto se sport zdá být spíš chlapeckou záležitostí. Harry je neporazitelný chytač jako jeho otec, obdivovanou sportovní hvězdou je Viktor Krum a početně v týmech také převažují chlapci. A Turnaje tří kouzelníků se příznačně účastní tři chlapci a jen jedna dívka, která se navíc zdá být nejslabším soupeřem - jako jediná například nedokončí druhý úkol. Ve smyslu odvahy, akce a statečného jednání lze považovat za hrdiny opět zejména mužské postavy. Tragickým hrdinou je nepochybně Severus Snape, hrdinsky vystoupí v jedné ze závěrečných scén Neville Longbottom, který čelí Voldemortovi a nakonec mečem zabíjí jeho hada – viteál. Existují další scény mužských postav s mečem v ruce – Ron ničící viteál, Harry v Tajemné komnatě – Hermionu s mečem v ruce nespatříme. Harry jako klíčová hrdinská postava dokáže jednat i když ostatní podléhají panice, odvahu mu paradoxně dodová právě panika ostatních – například Hermiony a Minervy. Je pravda, že právě Hermiona dokáže zejména v sedmé sérii také zachovat chladnou hlavu a dívky se učí bojovat stejně jako chlapci, ženy i muži také stojí společně proti nepříteli v závěrečné bitvě. A Harry neporáží Voldemorta hrubou silou – nejprve se rozhodne dobrovolně jít na smrt a obětovat svůj život. Když zázrakem přežije, ve finálním souboji použije pouze odzbrojovací zaklínadlo – Voldemort je tak zabit vlastní kletbou.

Klady

Tím se dostáváme k tomu, že v díle Rowlingové lze z genderového hlediska samozřejmě také některé věci ocenit. Neexistují tu zjevně nějaké formální bariéry pro ženy, muži a ženy jsou zhruba stejně zastoupeni v učitelském sboru, najdeme tady několik dobrých ženských postav - Hermiona, Lenka, Tonksová, s určitými výhradami Ginny a Minerva McGonagallová. Zejména Hermiona je pak přes všechny výhrady silnou, odvážnou a mimořádně inteligentní postavou, nepostradatelnou a rovnocennou součástí ústředního tria. A co se týče mužských postav, dalo by se jistě do určité míry souhlasit s tím, že v závěru kniha vlastně oslavuje čestného, pokorného, vnímavého hrdinu, představitele „nenásilného mužství“. Na zobrazení žen a celkovém tónu knihy se tím ale mého názoru příliš nemění, zůstává velmi tradičním obrazem mužských a ženských rolí.

Obrazy ženských a mužských postav - shrnutí

Navíc si myslím, že mužské postavy jsou pro čtenářky a čtenáře prostě – zajímavější, výstižná je v tomto směru například jedna z úvodních citací.*** A není divu, protože kromě obvykle významnějších rolí v příběhu jejich osudy bývají dobrodružnější, působí celkově uvolněněji a zábavněji. Mužské postavy často také prodělávají určitý vývoj, jsou vykreslováni častěji jako postavy rozporuplné a chybující. Jsou tady například čtyři přátelé - Pobertové, kteří vymysleli chytrý plánek bradavického hradu a stali se tajně zvěromágy, sympatičtí vtipálkové Fred a George, Charlie Wesley, který pracuje v Rumunsku s draky… Sirius Black je poněkud nevyrovnaný uprchlý vězeň, Severus Snape má temnou a záhadnou minulost, Brumbál porazil předchozího adepta na temného pána a je považován – spolu s Voldemortem - za nejmocnějšího kouzelníka. Oproti nim působí ženské postavy více jednorozměrně až nudně – Hermiona (i když má své chvíle) je především sečtělá a vzorná žákyně, Minerva poněkud upjatá, ač respektovaná staropanenská učitelka, Molly přehnaně ochranitelská matka… S jistou nadsázkou lze říci, že dokonce i domácí skřítkové jsou zajímavější než skřítky a sehrávají výraznější úlohy – na jedné straně svérázný Dobby a osobitý Krátura, na druhé straně nešťastná Winky.

Závěr

Někde jsem četla, že úspěch Rowlingové spočívá mimo jiné v tom, že – pokud si odmyslíme kouzla - vykreslila svět tak, jak ho důvěrně známe – týká se to právě i genderových rolí. V tomto směru je totiž velmi podobný našemu (západnímu) světu – ani v něm už v zásadě neexistují formální překážky bránící třeba ženám účastnit se politiky, přesto muži na mocenských pozicích stále převažují a v mnohém přetrvávají i další tradiční genderové vzorce a stereotypy. Fanoušci knih o Harrym Potterovi mohou namítnout, že v něm nejde zdaleka jen o gender nebo že to v nich není důležité, mohou poukazovat na pozitivní aspekty knihy – inspirující a fascinující svět kouzel, oslava důležitých hodnot (odvaha, přátelství…) nebo podpora boje proti diskriminaci či rasismu – tak se totiž dá chápat vykreslení základního konfliktu, v němž Voldemortova strana odmítá a pronásleduje mudly a z mudlovských rodin pocházející čarodějky a čaroděje (sama Rowlingová ostatně přiznala, že se v tomto směru inspirovala nacistickým Německem), a to je jistě pravda. Spousta lidí si knihy nesporně užívá bez povšimnutí rolí mužů a žen nebo se zaměřuje na její pozitivní aspekty. A jistě je i mnoho lidí, kterým právě tradiční vykreslení rolí mužů a žen vyhovuje, ačkoliv nad tím nemusí zrovna hluboce přemýšlet – a v tom to možná také je. Ale ať chceme nebo ne, knihy, které čteme, jsou součástí světa, který nás obklopuje a ovlivňuje. Jistěže nemusí být ve všech knihách přesně daný počet takových a makových mužských či ženských postav, každý autor/ka má právo napsat si svět, jaký se mu líbí… atd. Ale musím přiznat, že by se mi víc líbila kniha, která by měla víc fantazie i ve vykreslení sociálního světa, nejen v popisu magických předmětů a kouzel. Kdyby tam byly i mocné a moudré čarodějky kromě mocných a moudrých čarodějů, kdyby se tam některým klukům líbili kluci a holkám holky (tak jako je tomu v reálném světě), kdyby tam byla i rodina s méně rigidním rozdělením rolí, kdyby tam ženské postavy byly stejně zajímavé a vzrušující jako ty mužské… Naštěstí jsou i takové knížky

Poznámky

* Nicméně, často se uvádí, že zatímco dívky čtou i knížky o chlapcích, naopak to tolik neplatí. Z tohoto hlediska může mít volba chlapeckého hrdiny větší úspěch.

** Nikdo nechce po autorce detailní sexuální popisy, je ale pozoruhodné, že postavy, kterým je v závěru 18 let, nikdy sex snad ani nezmiňují, nepadne například jakákoliv zmínka o antikoncepci atd. Přitom se Rowlingová několikrát zabývá mučením, líčí drastický rituál Voldemortova znovuzrození – přijde mi to jako známé pokrytectví, kdy dětem klidně dovolíme sledovat násilí, ale nějaká zmínka o sexuálním aktu (nemyslím zrovna BDSM) je tabu.  

*** Zajímavě to podle mého názoru dokládá například i fanfiction, která je mimochodem pozoruhodná i tím, že na rozdíl od originálu („Canon“) mnoho příběhů líčí některé postavy jako homosexuální, autorky a autoři tak s oblibou párují například Harryho s Dracem, Siriuse s Remusem, Harryho se Severusem apod.



Ukázky z několika (anglických) zdrojů:

„In short, Harry Potter supports heteronormative gender roles in which women are either clever or caring and therefore sexless, or enthralling, otherly and sexually powerful. Fleur Delacour, part Veela through the maternal line, frequently renders Harry and Ron speechless. Her sexual power is inextricably tied to her magic as a her wand contains a hair from the head of her Veela grandmother, and she does not perform well in the Triwizard Tournament.

Hermione, the most prominent female character of the series is generally presented as academic and thoughtful, yet this is constantly undermined her strong association with ultra feminine traits, a giggling and shrill goody-goody whose presence confirms Harry as reasonable and rational.“

http://treasuryislands.wordpress.com/2011/06/20/99-problems-but-a-witch-aint-one-or-harry-potter-is-a-guilty-pleasure/



„Harry’s fictional realm of magic and wizardry perfectly mirrors the conventional assumption that men do and should run the world. From the beginning of the first Potter book, it is boys and men, wizards and sorcerers, who catch our attention by dominating the scenes and determining the action. Harry, of course, plays the lead. In his epic struggle with the forces of darkness — the evil wizard Voldemort and his male supporters — Harry is supported by the dignified wizard Dumbledore and a colorful cast of male characters. Girls, when they are not downright silly or unlikable, are helpers, enablers and instruments. No girl is brilliantly heroic the way Harry is, no woman is experienced and wise like Professor Dumbledore.“

http://www.salon.com/2000/01/13/potter/singleton/



„The last chapter, “The Phenomenon of Harry Potter, or Why All the Talk?”, offers a carefully considered assessment of the craze for Harry Potter. It is so refreshingly rare to hear anyone talk of the Harry Potter books as formulaic, sexist and conventional, which they are, however enjoyable they may be. (…) The characters, among whom the few girls and women only act as accessories, are one-dimensional and serve the Manichean plot.“

http://www.cercles.com/review/r2/zipes.html



„… Rowling’s works are building towards a subversive conclusion that celebrates the difficult path of honorable, humble, open-minded, non-violent masculinity.“

http://faculty.winthrop.edu/bickfordl/200/Lessons%20in%20Transfiguration.pdf



„While women make up many of the main characters, they receive little attention. Even Harry's friend, Hermione Granger, is a well-worn stereotype: the middle-class "girly swot" who tries to talk Harry out of taking risks. It's no surprise to learn that her parents are dentists. The only times Harry competes with women as equals - Cho Chang on the quidditch pitch and Fleur Delacour in the triwizard tournament - he defeats them both. All of the central evil characters and senior authority figures in the books are men.“

http://www.guardian.co.uk/books/2003/jun/18/harrypotter.jkjoannekathleenrowling



„The absence of anything that challenges traditional assumptions means that the Harry Potter books serve to perpetuate stereotypes of both men and women.“

http://atheism.about.com/od/harrypotter/i/women.htm



„The Harry Potter series has several prominent female characters. Their portrayal suggests that J.K. Rowling promotes an ideal of womanhood that does not seem realistic in terms of 21st Century lifestyle. Rowling supports traditional female roles and values motherhood over spinsterhood. It is in her characters that this support is best illustrated.“

http://leann-richards.suite101.com/the-portrayal-of-women-in-harry-potter-a300641



„I find the Potter books very eclectic, very conventional, and (from an ideological point of view) really disturbing because of the focus on what I call ‘phallocentric power,’ and diminishment of the role of young girls in these works, when our society has changed. In contrast, one could talk about the Philip Pullman works, where he has not just a boy but a girl as well, both 12 years old, and they grow—they grapple with one another, and she has to grapple with the fact that her parents are somewhat demonic in their obsession to have power over the world. There’s no reason why a good writer of fantasy shouldn’t introduce a much more sophisticated sense of what it is to be a young woman or a young boy today, such as the hypocrisy of the church, and the way the government interferes in people’s lives. None of this can be sensed in the Harry Potter works. His world is very structured and does not change.“

http://www.locusmag.com/2001/Issue11/Zipes.html



Další zdroje a literatura:

Rowlingová, Joanne K. Harry Potter – všech sedm dílů

Mazanová, Tereza. Fenomén Harry Potter. Interdisciplinární komparace aspektů v díle. Bakalářská práce, Univerzita Pardubice 2011. Odtud pochází citace anonymní čtenářky z úvodu, Maxanová ji cituje z práce Elisabeth Heilmanové (Critical perpectives on Harry Potter, s. 224).

Gladsteinová, Mimi R. Feminizmus a rovnoprávnost: Hermiona a ostatní ženy v Bradavicích. In:

Baggett, David; Klein, Shawn E. Harry Potter a filosofie. Praha 2009.

http://thehogshead.org/harriet-potter-5389/

http://www.salon.com/books/feature/2000/01/13/potter

http://digitalcommons.pace.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1061&context=honorscollege_theses

http://beepdf.com/doc/54671/reading_harry_potter__popular_culture_queer_theory_and_the_fashioning_.html

http://fracturedpolitics.com/2011/11/13/interview-jack-zipes.aspx?ref=rss



Pokud budete citovat nebo jinak používat tento text, uvádějte prosím zdroj.