[ 29.3.2012, Iva Baslarová Kultura > Kultura a umění ]

Romány sester Brontëových a Jane Austen mají od většiny lidí nespravedlivě vypálený cejch „milostný román“ či „červená knihovna“. Fakt, že se literární díla uvedených autorek opírají o silné emoce, které jsou tradičně připisovány ženám, tyto viktoriánské romány řadí v knihovnách do polic „čtení pro ženy“. Režisér Cary Fukunaga je dalším z řady filmařů, kteří pro svou filmovou adaptaci zvolili klasický anglický román Charlotte Brontë Jane Eyre (český distribuční titul Jana Eyrová). Jeho zpracování ukazuje, že nevypráví příběh o„zamilované ženě“, ale naopak o hrdé a charakterní hrdince, jež se nenechá svými city ovlivnit natolik, aby se zpronevěřila vlastním ideálům a myšlenkám.

Od roku 1914 se literární předlohy chopilo více než dvacet režisérů (paradoxně takřka bez výjimky mužů) z Velké Británie, USA, Německa, Itálie či Brazílie. V Československu vznikla čtyřdílná televizní inscenace v roce 1972 s Martou Vančurovou a Janem Kačerem v hlavních rolích. Prozatím poslední z nich Cary Fukunaga chtěl podle vlastních slov ukázat, jak temný a hrůzyplný je svět, v němž se Jane Eyre pohybuje (na rozdíl od předchozích romantizujících filmových adaptací). A to nejen prostřednictvím ponuré krajiny anglických hrabství, ale také atakem silných emocí.

Díla sester Brontëových (především Charlotte a Emily) a Jane Austen jsou spojena netradičními ženskými hrdinkami, které se na svou dobu (ovšem i v rámci současnosti) chovají velmi nekonvenčně a hrdě. Postava Jane Eyre do jisté míry odráží spisovatelčinu životní zkušenost s výchovou v dívčí škole a s prací guvernantky. Román líčí nejprve Janino kruté dětství, prožité částečně v rodině její tety v Gatesheadu a později v loowodském vzdělávacím institutu. Na obou místech zažila příkoří, tělesné tresty, ponižování a beznaděj. (Odtud zřejmě pramení občasné sadistické umisťování románu v knihovnách do sekce „dětská literatura“.)

Ve druhé polovině pak osmnáctiletá Jane odchází do Thornfieldu vychovávat Adélku Varensovou, schovanku majitele panství Edvarda Rochestera. Fukunaga při natáčení svého filmu spolupracoval s britskou společností BBC, která produkuje televizní minisérie, v nichž jsou poměrně věrně odvyprávěna díla uvedených spisovatelek. Scenáristka Moira Buffini se zřejmě proto drží nejdůležitějších pasáží knihy a nesnaží se vnášet do příběhu nové dějové prvky. (Franco Zeffirelli ve své adaptaci z roku 1996 posílil líčení loowodského internátu a exponoval tak uvedené pocity křivdy a bezpráví, stejně jako odvahu a loajalitu malé Jane vůči své kamarádce.)

Cary Fukunaga se více zaměřil na období dospělosti hlavní hrdinky. Svůj film proto začíná v téměř poslední části románu, kdy zraněná Jane utíká z Thornfieldu před bývalým snoubencem Edvardem Rochesterem. Režisér „odvypráví“ minulost hrdinky retrospektivně, když se Jane pod pseudonymem Elliot usazuje jako učitelka dívčí venkovské školy daleko od Thornfieldu.

Fukunaga staví na výrazné struktuře silných emocí – lásky, radosti, strachu, nenávisti a lítosti. Bezhlavý útěk, zčásti snímaný ruční kamerou, proto okamžitě evokuje úzkost a nejistotu, provázející hlavní hrdinku. Tato emoce je stupňována nezvyklou četností scén, kdy se dívka bezcílně trmácí po vřesovištích. Pocit neštěstí je v nich mnohem silnější než vyčerpání, zima či hlad.

Vzpomínky na dětství se ve snímku objevují pouze letmo, o to výrazněji v nich však Fukunaga čaruje s emocemi. V několika málo scénách dokáže vykreslit krutost Janiny tety a jejích dětí i neadekvátní přísnost ředitele a vychovatelek loowodské školy. Větší část retrospektivy pak tvoří rozvíjející se porozumění a láska Jane a Edvarda. Na rozdíl od romantických komedií typu Deník Bridget Jonesové či milostných filmů na náměty knih Rosamunde Pilcher však postrádá slazení příběhu romantickými prvky, stejně jako falešný příslib odměny strádající ženy v podobě krásného, bohatého a citlivého manžela.

O kolik je Jane Eyre z 19. století emancipovanější je znát z vylíčení jejího charakteru a jednání. Fukunaga vidí Jane Eyre (v souznění s Charlotte Brontë) jako hrdou a inteligentní dívku, která je věrná svým zásadám a morálnímu kodexu. Její konání, byť provázené utrpením a bolestí, se řídí podle základního pravidla – důležité je nezradit sebe sama a zůstat věrná svým přesvědčením a názorům. Bez nich by si hrdinka nemohla vážit sama sebe. Fukunaga i Buffini vyzdvihli také úvahu Jane Eyre nad životem mužů a žen v tehdejší společnosti. Dívka (a spisovatelka) ji vidí především v omezených možnostech žen vzdělávat se, cestovat a samostatně se rozhodovat.

Film nese stejně jako kniha poselství, které je bohužel cizí řadě současných snímků. Kromě zmíněné houževnatosti žen je jím vztah muže a ženy, jenž stojí na pevných základech porozumění, úcty a náklonnosti. Hrdina i hrdinka mají své negativní vlastnosti, byť je jim společná laskavost a ochota pomáhat těm, kteří si jejich pomoc zaslouží a potřebují ji. Edvard a Jane se setkávají v životní situaci, kdy k sobě musí trpělivě hledat cestu.

Edvard si po prožitém zklamání a zradě své rodiny vytvořil silný obranný mechanismus vůči okolnímu světu, kterým je zdánlivá hrubost, nepřístupnost a pohrdání. Jane je vytýkána „zlostná“ povaha, čímž má být její otevřenost a neochota hrát různé sociální hry. V době, kdy byla jednou z největších hodnot křesťanské společnosti pokora, je tato vlastnost vykládána jako významná charakterová vada. Edvarda ani Jane nezajímá původ a ne/majetnost toho druhého. Při budování přátelského vztahu zjišťují, že můžou být před sebou vzájemně tím, kým skutečně jsou. Právě proto mezi nimi vznikne silné pouto lásky, neboť na druhém neoceňují pouze přednosti, ale dokážou pochopit i jeho slabost.

Právě při vystavění vztahu Edvarda a Jane se však Fukunaga významně prohřešuje proti záměru Charlotte Brontë. Spisovatelka stvořila ústřední pár jako dvojici „nehezkých“ lidí – vztaženo k fyzické kráse. Jane Eyre při popisování nevzhledného Edvarda říká: „Je pravda, že krásu vidí ten, kdo ji chce vidět.“ Na otevřenou otázku pana Rochestera, zda je hezký, také popravdě odpovídá: „Nejste.“ (Obojí citováno z českého překladu Jarmily Fastrové.) Byť jsou ve filmu představitelé hlavních rolí Mia Wasikowska (Alenka v říši divů) a Michael Fassbender (Hanebný parchanti) nalíčeni a učesáni tak, aby neodpovídali konvenčním ideálům krásy, přesto je nemůžeme vnímat jako „nehezké“. V knize je Jane neustále hodnocena jako „ošklivá“ či „nedostatečně hezká“ a samotný Edvard ji často oslovuje „skřítku“. Oba však odmítnou fyzicky krásné partnery (Jana Křtitele a Blanche Ingram), již se jim nabízejí, protože je nedokážou mít rádi pro jejich charakterové vlastnosti.

Co však Fukunaga dokázal z předlohy vytěžit a čím se liší od předchozích adaptací je inspirace gotickým románem. Proto vytvořil několik diváckých „lekaček“, které opět násobí pocity hlavní hrdinky (a publika). Krajinu hrabství Derbyshir vidíme buď zalitou sluncem, nebo zahalenou mlhou a ponurým tichem. I obraz tak přispívá k výstavbě silné emoční atmosféry. Fukunaga publikum vnořuje do temnoty Thornfieldu, v níž jednotlivé postavy ozařují pouze oheň v krbech a svíčky. Notná část příběhu se navíc odehrává v noci, což souvisí s temným tajemstvím věže panského domu. K dokreslení citové mapy snímku přispívá také nevtíravá a komorní hudba Daria Marianelliho, z níž lze jasně vyčíst náladu dané scény.

Fukunaga se tak vydal trochu jinou cestou než jeho předchůdci. Jeho Jana Eyrová není lineárním vyprávěním ani kašírovaným příběhem, v závěru nechává více prostoru pro diváckou interpretaci. Zachycuje to, co je podle něj nejdůležitější – pestrost emocí, spojených s počínáním filmových postav. Nesnaží se je však přepínat, navozuje je lehce, bez klišé a laciných žánrových postupů. Scénám, v nichž mají emoce zásadní význam, pak nechává záměrně větší prostor. Do filmu se tak dostává například i erotické jiskření, které ovšem není viktoriánskému románu cizí, byť je podobně jako ve filmu pečlivě kódováno. Výsledkem je příběh, jenž nese stále aktuální poselství a který nelítostně vzbouzí silné emoce, jichž se lidé často bojí. Pokud publikum nepřistoupí na tento metodický záměr, nemůže se filmu „přiblížit“ (například novináři dívající se při projekci neustále na hodinky). V případě tohoto snímku tedy platí: kdo se bojí (emocí), nesmí do kina (na Janu Eyrovou).

Tato recenze byla původně publikována na http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=708813.