[ 28.3.2012, Kristýna Ciprová, Jitka Kolářová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Trh práce, Kultura > Kultura a umění ]

TOY_BOX je jednou z nejvýraznějších osobností současného českého komiksu a streetartu. Kromě nezaměnitelného rukopisu, který spojuje punkovou a DIY estetiku se svědomitým dotahováním práce do posledních maličkostí, ji charakterizuje jasný politický postoj. Svoje umění dává do něčích služeb, jen pokud si myslí, že jde o dobrou věc. S Gender Studies spolupracovala na kampani "Když vám teče do bot..."

Vytvořila jsi plakáty a pohlednice pro kampaň Gender Studies ke slaďování pracovního a osobního života „Když vám teče do bot...“. Jak jsi vnímala její téma?

Mně se téma kampaně moc netýká, protože já nejsem ničí zaměstnankyně. Ale ta kampaň se mi samozřejmě líbí, protože pomáhá lidem k tomu, aby měli víc informací, a to mi přijde záslužný. Spousta lidí, kteří jsou někde zaměstnaný, je utopená ve svých životech a nikdo se o nestará o zlepšování jejich životních podmínek. Tak to mi přijde dobrý.

Co pro tebe zaměstnávání nebo trh práce vlastně znamená?

Můj hlavní pohled na trh s prací nebo na zaměstnávání je asi ten, že lidi, kteří v týhle společnosti dělají něco, čeho si vážím, peníze nemají. A když dělají nějakou blbost, tak za to peníze mají. Samozřejmě že jsou výjimky, ale lidi, kteří dělají něco, čeho si můžeš vážit, doktoři, zdravotní sestry, lidi, co pracujou v třetím sektoru nebo třeba učitelé, jsou strašně podhodnocený. A lidi, kteří dělají v bankách, obchodují s realitami nebo podnikají, což je taky v pořádku, ale je to pro mě nějaká práce, který si vážím míň, tak ty jsou zaplacený tak, že si nestěžujou. Vidím kolem sebe, že čím víc je člověk ochotnější jít do amorálních věcí, čím víc je schopnej skousnout zuby, ohnout páteř a přesvědčit svůj žaludek, aby se neobracel, tak tím má větší peníze. Tohle je můj pohled na trh práce. Že je v týhle společnosti strašně těžký udržet si čistou hlavu a rovný záda.

Jak to v tomhle ohledu vypadá s uměleckou scénou?

Situace na umělecký scéně je neuspokojivá, až burcující. Ta je rozdělená na lidi, který berou granty. To znamená, že dělají umění na objednávku institucí, který to po nich chtěj. Nebo máš lidi, který dělají svoji tvorbu, za kterou zaplaceno nemají, a ty chcípají hlady. A vlastně není nic mezi tím, buď si vybereš jednu, nebo druhou cestu. A když nechceš chcípat hlady, tak k tomu děláš ještě jinou práci, kterou si na tu svoji uměleckou tvorbu vyděláváš. To je třeba moje cesta. Ale zase tě to nutí dělat kompromisy nebo věci, který se ti nelíbí. Mně třeba nabízejí dělat reklamu, nebo aby se moje práce stala tváří nějaký kampaně. A to já nechci, protože tenhle konzum nepodporuju. Takže to nepřijímám, což znamená, že mám mnohem míň peněz než lidi, který umí relativně mnohem míň věcí. Protože jsou ochotný to prodat. Já to prodat ochotná nejsem. Zvlášť amorální mi to přijde u street artu. Street art vznikl jako umění revolty, který využívalo prostředky kapitalistický společnosti, jako třeba reklamní prostředky a plochy, proti reklamě. Od začátku to byl radikální směr umění, kterej si bral zpátky ulici. Pak během 80. a 90. let spousta mladých lidí zjistila, že se na tom dají udělat peníze, když prodají svoji divokou a rebelskou image firmám, které se chtějí tvářit rebelsky a divoce, aby se s nima ztotožnili mladí zákazníci. V Čechách je to absurdní o to víc, že tu street art neexistuje. Tady to není jako v Berlíně, kde ulice kvetou tvorbou. Tam kamkoli jdeš, vidíš zásah do veřejnýho prostoru. Ale tady žijeme v totálně šedivým městě, kde street art není žádnej bující strom se spoustou větví, ale stromeček, kterej ti každej pes očůrá a ještě každou chvíli přijde nějakej chytrák a snaží se ho prodat.

Kde vlastně bereš inspiraci pro svoji práci?

Mojí inspirací je hněv na tuhle krásnou společnost. Já jsem hrozně naštvaná ze všeho, co vidím. Zasahuje mě nespravedlnost, zasahuje mě chudoba. Lidi mi občas říkají, že kdyby si tohle všechno měli připouštět, tak se zblázní. Moje jediný řešení, jak se z toho nezbláznit, je říkat to dál a nějakým způsobem o tom informovat. Komiks jsem začala dělat proto, že mi nestačilo, jak se to dělá v novinách. Noviny nikoho nezajímají. Politici mají na háku, co o nich napíšeš. Komiks je něco jako mem, který se sám replikuje, a lidi to zveřejňujou. Je to trvalejší médium. Ale zkrátka, pro mě je hnacím motorem hlavně vztek. Nebo emoce, který jsou moc silný, a musím je dostat ven. Takže i když je něco moc krásný, a mám pocit, že to neunesu, tak to musím zpracovat a dostat to ze sebe.

Máš nějaká kritéria pro to, jestli práci vezmeš nebo nevezmeš?

Já se snažím, aby mi z toho mě samotný nebylo špatně. Mám dvě kritéria. Ptám se, k čemu ta práce slouží, jakej je její účel. Takže vezmu třeba kampaň pro vás, protože mám pocit, že by to mohlo někomu pomoct. A dělám třeba design pro Archu, pro festival divadla se sociálním přesahem. Tehdy svoji tvorbu propůjčím k reklamním účelům. Ale to jsou jediný dva případy, ve kterejch jsem to zatím udělala. Druhý kritérium je, odkud jdou ty prachy, kterejma mi to zaplatí. To znamená, že se snažím, aby nebyly od nadnárodních koncernů nebo od firem, který vím, že se chovají amorálně, typu ČEZ nebo od mobilních operátorů, který zneužívají programově veřejnej prostor. Samozřejmě se práci za peníze, který člověk považuje za špinavý, úplně vyhnout nedá, ale snažím se v tom rozhodovat morálně.

Takže většina tvojí práce není na zakázku?

Je to spíš tak půl na půl. Polovinu věcí dělám svejch a dotáhnu je tak daleko, že se začnou financovat samy. Druhou polovinu věcí dělám na zakázku, ale díky bohu, už jsem dospěla k takový tvůrčí svobodě, že lidi se mnou vedou tvůrčí dialog o tom, jak to bude vypadat, a netlačí mě do něčeho, co nechci dělat. A když mám kdykoli pocit, že se mi to nelíbí, tak jsem jako Indián a dám na svý instinkty. Když mi to smrdí, jdu pryč. Jednou mi jeden pán, co tady vlastní hospodu, nabídl, abych mu udělala design interiéru. A měla jsem se na tom podílet s jeho přítelkyní. Navrhla jsem nový interiér, a on mě pak vzal na mejdan, kde se přede mnou začal takovým machistickým způsobem vytahovat s dalšíma přítelkyněma. Spolu s ním pil kámoš architekt, kterej měl se mnou spolupracovat, a ten mi tam začal říkat, jak ho mladý holky inspirujou a jak to jako umělec potřebuje k tvorbě. Z toho mě bylo tak špatně, že jsem se druhej den probudila a zavolala jim, že to ruším. Že jim klidně vrátím prachy, ale dělat s nima nebudu. Jakmile se mi přestane zakázka líbit, tak radši jdu pryč. To bych se radši živila prodejem svých sítotiskových triček po hospodách.

Jak dlouhý byl proces, než ses dostala do stádia, kdy si můžeš vybírat?

Nejdřív jsem pracovala ve velký firmě. A tam, abych se nezbláznila, tak jsem začala kreslit komiksy. Pomalu jsem je začala zveřejňovat na internetu pro kamarády a těm se to líbilo. Ten trik je v soustavný práci, že to pořád drtíš a jdeš po malých krůčkách nahoru. Není to zlom, co přijde ze dne na den. Když jsem začala kreslit komiksy, tak jsem si vůbec nedovedla představit, že se tím můžu někdy živit. Ani jsem neuměla pořádně kreslit. Ale začala jsem chodit na kurzy kresby, protože každej, kdo chce kreslit komiksy, musí umět kreslit, a na literární akademii, abych se naučila psát. Prostě jsem soustředila svoje úsilí jedním směrem. Když si stanovíš cíl a přijmeš racionální kroky k jeho dosažení, tak se ti to podaří.

Říkala jsi, že se nenecháváš zaměstnávat.Jde v umělecké branži fungovat jinak, než být na volné noze?

No jasně. Kolik je umělců, tolik je osudů. Různý lidi to řeší různě. Já znám lidi, který dělají kulisáky a přitom malujou. Nebo lidi, co dělají v grafickejch firmách a po večerech kreslí. Já se třeba snažím nenechat se zaměstnat nikde, kde by se to krylo s mojí prací. Protože vím, že jakmile bych se nechala zaměstnat v reklamce, tak to okamžitě vycucne mojí kreatitivu tak, že by mi už žádná nezůstala. Radši půjdu nosit kafe do kavárny než kreslit reklamní kampaně, i když bych za to měla řádově třikrát takový peníze.

Myslíš, že se různé nerovnosti, které se objevují ve společnosti, ať už genderové nebo rasové, můžou odrazit na tom, jestli dostaneš třeba zakázku? Ovlivňuje třeba to, že jsi holka, nějak tvoji pozici?

Ve firmě, kde jsem pracovala, jsem samozřejmě zažila klasickou diskriminaci. Žena, která pracuje na srovnatelný pozici, má o 30 % menší plat než muž. Je to tam běžný a nikoho to ani nepřekvapuje. Nebo na vysoký škole. Tam se samozřejmě setkáš s tím, že profesoři přijímají holky, co se jim líbí. Dokonce se traduje, že tam byla na přijímacím řízení holka, která hezky malovala, a oni řekli, ale tu tady přece nechceme učit, když vypadá, jako že vylezla z hrobu. Vybírají si děcka, jako kdyby sestavovali dívčí skupinu. Třeba na našem ročníku to bylo obzvlášť vidět. Vzali jednu holku ze Španělska, jednu z Moravy, třetí takovou kovbojku odněkud z Čech, mě jako rebelku z ulice. Člověk si říkal, že jim tam chybí akorát černoška nebo Asiatka. Sice by se měli koukat na to, jak jsi schopná, ale protože je to umělecká škola a ty hlediska nejsou objektivní a objektivizovatelný, tak není možný, aby to ti profesoři posuzovali jen na základě znalostí a schopností. Vstupujou do toho emoce a ty jsou samozřejmě neobjektivní, protože v komisi sedí většina chlapů.

Jinak jestli mě teď znevýhodňuje to, že jsem holka, tak takový pocit jsem měla hlavně ze začátku. Chlapi jsou zvyklí dávat práci zase mužům, svým kámošům. Ale kolikrát, protože mám genderově neutrální přezdívku, byli překvapený, že jsem holka. „Ty nejsi kluk? Kreslíš jak kluk.“ Když přijdeš a oni zjistí, že jsi holka, tak nevědí, ke komu patříš a čí holka vlastně jsi a jestli bys nemohla bejt jejich holka nebo co si o tobě mají myslet. Ale teď už to tak moc není, protože lidi tuší, že nejsem kluk.

A co se týče třeba příležitostí k vystavování? Nedávno se poukazovalo na to, že v Rudolfinu bylo zhruba dvacet monografických výstav a ani jedna z vystavovaných umělců nebyla žena...

To je téma, který řešily feministický umělkyně v 60. letech, třeba Guerrilla Girls, proč musí být ženy nahý, aby se dostaly do galerie moderního umění. Já tohle nevnímám, jsem mimo soutěž. Nesnažím se o to, abych vystavovala v Rudolfinu, protože v podstatě nesnáším vernisáže se snobama, co pijou víno ze skleniček na nožce. Já chci svoje věci dostat k normálním lidem, takovým, jaké potkávám na ulici. Teď se chci domluvit s Vietnamcem, kterej prodává u nás za rohem, že mu udělám galerii z výlohy. Já se nesnažím proniknout do tradičních struktur, takže nemám problémy s tradičním způsobem diskriminace. Dělám si vlastní prostor a ten nikomu nepatří. Nikomu nekonkuruju, a nikdo nekonkuruje mně. Nejsem ničí konkurence, protože jsem taková šmucka z ulice.

TOY_BOX je ilustrátorka, komiksová autorka a streetartistka. Komiksy publikovala například v časopisech Respekt, A2, Nový prostor a Mladá fronta DNES, spolupodílela se na mnoha skupinových výstavách a uspořádala i několika vlastních, a svými ilustracemi doprovodila několik knížek. Je autorkou dvou divadelních představení: scénograficky ztvárnila Shakespearovu Bouři a Elliotovu Pustinu. Vedle výtvarných aktivit se podílí také na dění v anarchistickém a antifašistickém hnutí a sdílí postoje Animal Liberation Front. Je veganka, žije v Praze spolu se svým přítelem a dvěma psy.