[ 31.1.2012, Radka Janebová, Univerzita Hradec Králové Rovné příležitosti > Trh práce, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Sociální práce je rozporuplná profese, protože by jednak měla prosazovat společenské normy a hodnoty, ale zároveň by měla fungovat dle principů prosazování lidských práv a sociální spravedlnosti. Na jedné straně by tedy měla udržovat stávající sociální řád, který může být diskriminační vůči ženám nebo mužům, ale na straně druhé by měla proti takové diskriminační praxi zasahovat. Důsledkem preference prvně jmenovaného poslání sociální práce může být genderově necitlivá praxe v této oblasti a řada genderových stereotypů uplatňovaných na klientky a klienty.

Sociální práce je profese, jejímž cílem je harmonizovat potřeby klientek a klientů s požadavky sociálního prostředí. Klientkami a klienty se mohou stát jak jednotlivé ženy a muži v tíživých životních situacích, tak celé rodiny, skupiny či komunity. Sociálním prostředím, které může vyvíjet požadavky na klientky a klienty, může být například rodina, která po ženě vyžaduje péči o domácnost, nebo škola, která není spokojena s přípravou a docházkou dítěte. Sociální prostředí lze vnímat i mnohem šířeji, například jako komunitu či obec, ve které klientka žije, jako systém sociálních služeb a politiky konkrétního státu nebo jako systém hodnot dané kultury. Úloha sociální práce by měla spočívat v tom, že hledá, odstraňuje či alespoň zmírňuje bariéry běžného („normálního“) fungování jak na straně jednotlivých klientek a klientů, tak na straně jejich sociálního prostředí.

Již toto samotné vymezení sociální práce v sobě obsahuje silnou tendenci k reprodukci genderových stereotypů, tedy automaticky předpokládaných znaků (vlastností, zodpovědností, potřeb, aspirací) u žen a mužů bez ohledu na jejich individuální rozdíly. Pokud je cílem sociální práce snaha o běžné („normální“) fungování lidí v jejich prostředí, vyplývá z praktické aplikace takového cíle riziko, že za „normální“ budou považovány i takové kulturní hodnoty, které diskriminují ženy nebo muže. Většinou je taková diskriminace legitimována slovem „tradice“. Sociální práce je pak postavena před dilema, zda se má podílet na prosazování „normality“ (udržování tradic) i za cenu útlaku určitých skupin lidí (např. žen nebo mužů).

Problematické je samotné vymezení, co je a není „normální“. Pokud je „normalita“ vymezena statisticky, tedy za „normální“ je považováno to, co je průměrné nebo statisticky nejvíce zastoupené, může se stát, že sociální pracovník či pracovnice bude činit na klientku nátlak, aby nastoupila na rodičovskou dovolenou, přestože se partneři domluvili, že na rodičovskou nastoupí otec dítěte. Sociální pracovník či pracovnice bude vycházet z předpokladu, že většinu rodičů na rodičovské dovolené tvoří ženy. Bude prosazovat genderový stereotyp, že „do tří let by s dětmi měly zůstávat doma ženy“. „Normalita“ může být vymezena i sociokulturně – tedy tím, co je v dané kultuře obvyklé. Je-li zvykem, aby ženy pečovaly o děti a domácnost, mohou se sociální pracovníci či pracovnice při podezření na zanedbávání dětí obracet výhradně na ženy, zatímco s otci nepracují vůbec. Budou pak prosazovat genderový stereotyp, že „za péči o domácnost a děti je zodpovědná žena“. Jiným pojetím „normality“, ze kterého může sociální pracovník či pracovnice vycházet je funkční pojetí „normality“. Zde je cílem, aby věci fungovaly „normálně“ bez ohledu na prostředky, kterými toho bylo dosaženo. V návaznosti na předchozí příklad podezření na zanedbávání dětí se sociální pracovník či pracovnice rozhodne, že nejjednodušším prostředkem k dosažení „normální“ péče o dítě bude pracovat pouze se ženou. Ženy jsou stereotypně spojovány s takovými charakteristikami jako komunikativní, podřízené, pečující, poslušné, takže spolupráce se ženou-klientkou či kontrola ženy-klientky bude jednodušší, než práce s muži-klienty, kteří jsou vnímáni spíše jako nekomunikativní, agresívní, dominantní, orientovaní na zaměstnání více než na rodinu.

Samotné poslání sociální práce, které v sobě implicitně zahrnuje prosazování „normality“, je tedy určitým způsobem rizikové z hlediska více či méně neuvědomovaného reprodukování genderových stereotypů na životy klientek a klientů. Protože je tato rizikovost konceptu normality v sociální práci reflektována, byly také skrze Mezinárodní etický kodex sociální práce ustaveny principy, podle kterých má sociální práce fungovat. Sociální pracovnice a pracovníci by měli při výkonu své profese vycházet z principů lidských práv a sociální spravedlnosti. To v kontextu genderově citlivé sociální práce znamená, prosazovat rovná práva žen i mužů, uvědomovat si a respektovat diverzitu jednotlivých klientů a klientek z hlediska genderu, sexuální orientace i identity, kultury a řady dalších charakteristik a čelit diskriminaci a nespravedlivé politice vůči ženám či mužům. Bohužel ne vždy jsou v praxi tyto principy dodržovány. Někdy tkví příčina diskriminační praxe v neznalosti těchto principů či nezájmu konkrétních sociálních pracovnic a pracovníků, jindy to mohou být konzervativní hodnoty konkrétní pomáhající osoby anebo mohou hrát roli konzervativní tlaky ze strany zadavatelů (těch co platí služby sociální práce) či zaměstnavatelů, aby pomáhající upřednostňovali koncept normality před principy lidských práv a sociální spravedlnosti. Důsledkem může být genderově stereotypní praxe.

Genderové stereotypy se nenacházejí pouze v oblasti výše zmiňované sociálně-právní ochrany dětí. Prolínají se všemi oblastmi sociální práce. Z hlediska věku se mohou mladé dívky v ústavní péči nebo v péči kurátorů a kurátorek pro děti a mládež setkat s genderovým stereotypem, že „dívky by neměly být aktivní v sexuální oblasti a že střídání partnerů vypovídá o jejich špatném morálním charakteru“. Tento stereotyp vychází z přetrvávajícího viktoriánského pojetí morálky, které nastavuje dvojité morální měřítko mezi sexualitu dívek/žen a chlapců/mužů, u kterých je aktivita v sexuální oblasti považována za „normální“ a sexuální zkušenosti jsou pozitivně hodnoceny. Dospělé ženy se setkávají s podobným stereotypem prostřednictvím citlivosti sociálních pracovnic a pracovníků na fakt, že každé dítě mají s jiným otcem. Ne, že by byly klientky s tímto zjištěním přímo konfrontovány, ale může na ně být aplikován genderový stereotyp, že „žena, která má děti s vícero partnery je nezodpovědná a špatná matka“. S podobným stereotypem se mohou setkávat ženy, které provozují prostituci („prostitutky jsou špatné matky“). Přestože realita může být zcela opačná: řada těchto žen dělá prostituci právě z toho důvodu, aby uživila své děti. Jsou tedy natolik dobrými matkami, že se obětovaly, aby jejich děti nemusely jít do ústavní péče. Genderový stereotyp, že ženy jsou „zodpovědné a kompetentní za péči o domácnost“ nemusí škodit pouze ženám-klientkám v oblasti péče o děti, ale také ženám seniorkám. Ty mohou být diskriminovány při žádostech o pečovatelskou službu nebo domovy pro seniory, kde může být při převisu poptávky nad nabídkou služby upřednostněn muž, protože sociální pracovnice a pracovníci vycházejí z předpokladu, že „žena se o sebe vždy nějak postará, zatímco muž není k péči o domácnost kompetentní“.

Stereotyp ženské zodpovědnosti za péči o domácnost a děti se může projevovat v tom, že sociální pracovníci a pracovnice podcenění potřebu žen zapojit se na trhu práce. Stereotyp, že „žena je zodpovědná za péči o děti a muž je živitel rodiny“ vede k tomu, že může být ze strany sociálních pracovníků a pracovnic takové rozdělení rolí přímo vyžadováno přesto, že v dané životní situaci, by výměna genderových rolí byla vhodnější strategií. K nepřímému prosazování genderového stereotypu dochází i tehdy, pokud pomáhající nenabízí klientům a klientkám alternativu k genderově stereotypnímu modelu (např. právě v možnosti výměny genderových rolí) a slepě akceptuje jejich genderově tradiční představu.

Nejenom ženy jsou diskriminovány genderovými stereotypy sociálních pracovnic a pracovníků. Také muži se mohou potýkat s různými genderovými stereotypy, a to zejména v oblasti péče o děti. Stereotyp, že „muž není kompetentní pečovat o děti a domácnost“ může být zneužit jako argument při návrzích sociálních pracovnic a pracovníků proti svěřování dětí do péče otců nebo proti střídavé péči. V poslední době se začíná situace obracet a muži získávají díky pozměňující se praxi soudů lepší přístup k dětem. Naopak se objevuje nový stereotyp vůči ženám, které jsou obviňovány ze zamezování styku dětí s otci. Poté, co média i někteří „odborníci“ začali zjednodušeně informovat o tzv. „syndromu zavrženého rodiče“, kdy děti odmítají pod vlivem jednoho rodiče (stereotypně matky) styk s druhým rodičem (stereotypně otcem), se rozjel hon na čarodějnice. Těmi jsou všechny matky podávající návrh na zákaz styku dětí s otcem, matky, které dle tvrzení otců nedodržují soudní úpravu styku a také řada matek, která žádá děti do vlastní péče. První jmenované jsou bez ohledu na příčiny navrhovaného zákazu styku, kterým bývá nejčastěji domácí násilí vůči nim nebo dětem, obviňovány, že chtějí bezdůvodně izolovat otce. Druhé jmenované se mohou potýkat se situací, kdy jsou zcela závislé na libovůli otce, kdy si pro dítě přijede. Přestože je v soudním rozhodnutí stanovena přesná doba předávání dítěte, stal se případ, že otec se někdy zpozdil o desítky minut, které na něj musela venku matka s dítětem čekat, protože, pokud by dítě nepředala, otec by ji obvinil z bránění ve styku. Pokud se o minutu zpozdila, otec odjel a informoval odbor sociálně právní ochrany dětí opět o bránění kontaktu s dětmi ze strany matky. A konečně třetí jmenované jsou podezřelé z toho, že budou bránit otci ve styku s dětmi proto, že nepřistoupily na střídavou péči. Zkrátka, „matky jsou permanentně podezřelé, že brání otcům ve styku s dětmi“.

Muži mohou doplácet na stereotyp, že jejich intimita ve vztahu k dcerám ale i k synům může být interpretována jako zneužívání dětí. Genderový stereotyp, že „opravdový muž neprojevuje své city“, a to ani verbálně a už vůbec ne dotyky, může vést k řadě neodůvodněných obvinění ze sexuálního zneužívání dětí.

V oblasti péče o blízké zdravotně postižené nebo nemohoucí osoby jsou muži označováni za „neviditelné pečovatele“. Přestože i oni pečují o své blízké, stávají se klienty sociálních pracovnic a pracovníků méně než pečující ženy. Je tomu tak jednat proto, že si o pomoc neříkají, protože se ztotožnili se stereotypem, že „opravdový muž zvládne své problém vyřešit sám“ a jednak proto, že stejný stereotyp mohou mít i sociální pracovnice a pracovníci, kteří jim pomoc tolik nenabízejí. Zatímco u žen-klientek je běžné, že je pomoc nabízena opakovaně a není slyšeno jejich „ne“ („stereotyp, že pokud žena řekne ´ne´, myslí ´ano´“), tak u mužů se vychází z předpokladu, že „opravdový muž své slovo myslí smrtelně vážně“. „Muži jsou také více spojováni s agresivitou“, takže nenabízení pomoci plyne i ze strachu pomáhajících, že se jim dostane agresívní reakce.

Genderové stereotypy mohou stejně nepříjemně postihovat ženy i muže, pokud se ocitnou v pro ně netradičních genderových rolích. Nejedná se pouze o výměnu rolí pečovatele a živitelky, ale i o situace, kdy se ženy stávají klientkami v problémech, které jsou vnímány jako mužské, a muži klienty v tzv. problémech ženských. Jako ženský problém je vnímána například duševní nemoc, zatímco jako mužské problémy jsou vnímány kriminalita, agresivita, alkoholismus či zneužívání drog. Muži, kteří trpí duševní nemocí, a léčí se jak skrze léky, tak různé terapie, se mohou setkat se stereotypem, že nejsou opravdovými muži, protože „ti o pomoc psychiatry a pomáhající profese nežádají“. Je zajímavé, že genderově přijatelným řešením stejných problémů jsou u mužů alkohol nebo drogy. Pít hodně alkoholu nebo zneužívat drogy je považováno za „chlapské“. Oproti tomu, kdyby stejnou strategii řešení svých problémů zvolily ženy, mají větší pravděpodobnost, že budou označeny za „špatné ženy“. V sociální práci se tyto stereotypy mohou projevit v malé připravenosti na práci s „netradičním pohlavím“. Například v případě duševně nemocných mužů mohou sociální pracovnice a pracovníci tento problém bagatelizovat, zatímco u žen je to vnímáno jako standardní situace. Podobně ženy, které páchají kriminalitu, mohou být vnímány jako více „nenormální“ než muži, kteří spáchali stejný trestný čin. V případě mužů se objevuje vyšší tolerance k nekonformnímu až kriminálnímu jednání („opravdový muž se musí vyřádit, opravdový muž si dělá, co chce“ vs. „ženy jsou poslušné a mírné“).

S genderovými stereotypy se mohou setkávat i lidé s odlišnou sexuální identitou a orientací. Lesby i gayové musí snášet sociální šetření v rodinách pouze z důvodu odlišné sexuální orientace. Nedávno se objevil v sociální práci případ, kdy byl otci ze strany sociální pracovnice navržen zákaz styku s dcerou na základě zjištění, že je transvestita. Přestože není prokázána souvislost mezi sexuální identitou a kompetencí pečovat o děti, byl na tohoto muže aplikován stereotyp, že „transvestita nemůže být dobrý otec“. Dotyčný musel projít celou řadou ponižujících vyšetření, aby prokázal, že není sexuálně deviantní a ohrožující svou dceru. Odlišná sexuální identita či orientace jsou někdy spojovány se zneužíváním dětí ve smyslu stereotypu „lidé (především muži) s jinou sexualitou ohrožují sexuálně děti“.

Diskriminace těchto lidí může probíhat i nepřímo, kdy pomáhající nesouhlasí s osvojením dětí ze strany transgender lidí, nikoliv však z důvodu jejich nekompetence pečovat o děti, ale protože by takovou situaci nepochopilo prostředí, ve kterém osvojené děti žijí. Místo aby pracovali se sociálním prostředím klientů, trestají je za homofobii, kterou vůči nim toto prostředí uplatňuje. Jedná se o zvláštní filosofii „potrestejme oběť“.

Příklady výše zmíněných genderových stereotypů ukazují, do jakých zjednodušených šablon mohou být vecpávány velmi různorodé životní situace klientek a klientů a zároveň nastiňují důsledky, které pro ně může takové nálepkování mít. Tristní je, že vzdělavatelé v sociální práci stále genderovou citlivost nezakomponovali do vzdělávacích osnov. Toto téma je nadále spíše se shovívavým úsměvem tolerováno jako „divná“ zábava feministicky orientovaných vyučujících na školách sociální práce, než že by se vzdělávání stávalo genderově senzitivním. V tomto směru se vzdělavatelé přiklánějí spíše k obhajobě „tradic“, „normality“ a konformnímu výkonu sociální práce na úkor prosazování principů lidských práv a sociální spravedlnosti.