[ 31.1.2012, Nina Bosničová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Trh práce, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti, Rodičovství > Rodičovství ]

Být matkou malého dítěte a zároveň zaměstnankyní není v Česku vůbec snadné. Nedostatek jeslí a školek, malé možnosti práce na částečný úvazek nebo z domova, spojené s nízkým počtem mužů aktivně pečujících o děti a extrémně dlouhou rodičovskou dovolenou, to vše se podepisuje na faktu, že je v ČR největší rozdíl z celé EU v míře zaměstnanosti žen s dětmi a bezdětných. O situaci v Česku, ale především o inspiraci ze zahraničí, jsme diskutovaly s Pavlou Frýdlovou (PF) a Kateřinou Jonášovou (KJ), které nedávno vyslaly do světa dokument nazvaný „Mateřská v cizině.“

Jak vznikl nápad natočit dokument o průběhu mateřské dovolené v různých evropských státech a jak probíhalo natáčení?

PF: Původní idea byla natočit dokument o neveselé situaci matek v Česku, a ten jsme připravovaly půl roku. Oslovily jsme spoustu žen, sešly jsme se minimálně s deseti matkami, které jsou nebo byly v nějaké kritické situaci po ukončení mateřské či rodičovské dovolené, a to v souvislosti s nemožností návratu do práce nebo nemožností návratu takového, jaký by si přály, v souvislosti se zničenými kariérami, rozpadlými manželskými, partnerskými vztahy, dluhy. Jenomže jedna po druhé od plánovaného natáčení odstoupily. Vesměs z obav, že by už nesehnaly zaměstnání. Potom jsme se setkaly s českou psycholožkou žijící v Norsku, a ona nám na kameru povídala, jak probíhá mateřská v této skandinávské zemi. A mě napadlo celé to otočit, nejít přes negativní zkušenosti českých žen, ale jít přes ty pozitivní, respektive úplně jiné, zkušenosti českých žen v cizině. Oslovila jsem česká centra v různých evropských zemích – mimochodem mnohé z nich vedou ženy – a ty mně daly kontakt na další ženy a potom už to byla jenom organizační otázka.

Je nějaký důvod, proč byly vybrány zrovna tyto státy - Norsko, Dánsko, Švédsko, Francie, Německo?

PF: Je, protože především jsme chtěly mít zmapovanou důkladně Skandinávii, o které víme, že je v řešení rovnosti žen a mužů nejdále. Německo je docela logické, protože jednak je nám nejblíže a jednak v posledních třech, čtyřech letech udělalo obrovský skok ve vnímání rovnoprávnosti žen a mužů. A Francie proto, že má v Evropě nejdelší tradici mateřských školek.

Který ze sledovaných států byl pro vás největším překvapením a v čem?

KJ: Pro mě bylo velkým překvapením Dánsko a Norsko – v tom, jaké tam mají úspěchy s otcovskou dovolenou, v tom, jakým způsobem se to, že stát svěří systémově péči o dítě do rukou mužů, odrazí v rodině i celém systému práce. Tady je tedy našlápnuto docela zajímavým směrem a budu zvědavá, jaké tam budou výsledky těchto změn za dalších pět let. Pro mě bylo novinkou i přejmenování „rodičovské dovolené“ na „rodičovský čas“ v Německu. Ona je to do jisté míry metafora hluboké společenské změny, což bych byla moc ráda, kdyby se nám povedlo v České republice také.

PF: U nás je to navíc spíš ještě pořád mateřská dovolená, s termínem rodičovská dovolená zatím téměř nikdo nepracuje.

Co by se v ČR muselo změnit, aby skandinávský model efektivně fungoval i tady?

PF: Jednoznačně je tady potřeba větší aktivity žen samotných na všech úrovních, od nejnižší politiky po nejvyšší. Ženy by měly více bránit svoje práva, ozývat se. To jsme dobře viděly na tom, jak přistupovaly k zmiňovanému dokumentu. Ve chvíli, kdy jsme otevřely téma, zájem byl velký, příběhů byla spousta, ale když došlo na lámání chleba, tak jsme měly velký problém získat vůbec mluvčí, které by byly ochotné problém jednoznačně pojmenovat. Zatímco ty ženy, které žijí nějakou dobu v zahraničí, s tím potíže vůbec neměly.

Tady je velký problém v percepci společnosti, jak se má žena v případě, že se stane matkou, chovat, jak má věci vnímat atd. A to ty ženy nesmírně ovlivňuje. Je to systémový celospolečenský problém se spoustou komponent – ať už je to sebepojímání žen, obraz ženy, obraz ženy matky ve společnosti, obraz muže otce ve společnosti, systémová řešení péče o děti a vůbec pojímání práce. I když ženy tady třeba prosadí své právo jít zpátky po porodu do zaměstnání dřív, než je obvyklé, mají kvůli tomu pocit viny, protože jim ten pocit viny okolní společnost neustále na každém kroku vsugerovává.

KJ: Pro mě je úplně nepochopitelné, že si většinová společnost neuvědomuje, jaký obrovský kapitál v těch ženách ztrácí. Ženy v Česku jsou nuceny po rodičovské dovolené začínat od píky.

PF: Neustále se teď mluví o finanční krizi a díře v národním důchodu. Doc. Münich z NERVu to asi před rokem spočítal, jakým velkým přínosem jsou mladé vzdělané ženy pro společnost. Spočítal, za kolik let by mohla být díra v rozpočtu zaplněna, kdyby se těm ženám – matkám malých dětí - dala možnost pracovat, byť z počátku na částečné úvazky, kdyby je trh práce zapojil a nepřišel o jejich práci a zkušenosti díky tomu, že budou čtyři roky, nebo se dvěma dětmi osm let, doma. Tak neztratí svou kvalifikaci a to, co vzděláním získaly. České ženy jsou navíc vzdělanější, než muži. Všechny společnosti kolem nás si to uvědomují – jenom my ne – a nejsou to jenom západní státy, je to třeba i Slovinsko.

V čem je specifikum Česka, když přijde na oblast mateřské a rodičovské dovolené? Je na českém systému vůbec něco pozitivního?

PF: Tím negativním specifikem je nemožnost výběru. Chápu, že pro ženu, která pracuje u pásu, nebo je prodavačka, když má dvě děti za sebou, tak se jí finančně vyplatí být souvisle na mateřské dovolené, kterou jí stát umožňuje. Ale na druhé straně lékařce, právničce, účetní se to nevyplácí. Stát jí sice teoreticky řekne: „můžete si vzít zkrácenou mateřskou dovolenou“, ale neumožní jí dát dítě do školky nebo do jeslí – nárok na péči o předškolní děti tady není. A v těch řekněme civilizovaných zemích tato možnost je. A možností výběru je tam daleko víc, což platí i pro otce. A není pravda, že si to mohou takzvaně dovolit jenom bohaté státy. To tak skutečně není, protože finance, které jdou na dlouhou mateřskou dovolenou tady, tak se vezmou ze systému školek. A to pořád mluvíme jenom o ekonomickém aspektu.

Z pohledu zaměstnavatelů situaci u nás zhoršuje i zákonem umožněná příliš dlouhá mateřská a rodičovská dovolená. Souhlasíte s tímto postojem?

KJ: Určitě, je to vůbec nejdelší čas ze všech zemích námi sledovaných. Vidím obrovský hendikep v tom, že za tu dlouhou dobu, kdy je žena mimo trh práce, tak jednak ztrácí svojí ekonomickou hodnotu a jednak ztrácí sebedůvěru a kontakty. A pak ten návrat bez toho, aniž by jí pomohla společnost, aniž by jí pomohla firma nebo organizace, ve které pracovala předtím, je těžký, je to velký nápor na ego. Odnášejí to, samozřejmě, vztahy, zdravotní a psychický stav. Máme spoustu žen alkoholiček, které se stanou alkoholičkami právě na mateřské dovolené a jsou to mnohdy vzdělané ženy, které se připravují celou svou životní éru před dítětem na to, že budou společnosti nějak vracet to, co získaly vzděláním. Už je pět minut po dvanácté, abychom s tím začali něco dělat.

PF: Zaměstnavatelům se také nelze divit. Zákon jim sice nařizuje držet místo tři roky, ale řekněme třeba příklad účetní. Účetní, která byla doma s dítětem tři roky, nemůže v žádném případě nastoupit na svou původní pozici, protože to účetnictví se za tři roky, co byla pryč, zcela změnilo. To znamená, že pro zaměstnavatele je daleko výhodnější najmout novou sílu, třeba ze školy, nebo mladou začínající účetní, než tuto zkušenou paní, protože její zkušenosti jsou už na nic. Často zaměstnavatel udělá to, že matky navracející se z rodičovské dovolené propustí v den jejich nástupu do práce, protože mu to zákon umožňuje. On je vlastně vezme do zaměstnání, ale hned, jak může, je propustí pro restrukturalizaci pracoviště atd.

Co ženy samotné? Proč využívají maximální možnou délku rodičovské dovolené tak často?

KJ: Jinou možnost nemají. Třeba já žiji na vesnici, kde je obecní školka a obec tvrdí, že její zákonná povinnost je zabezpečit obecním dětem předškolní vzdělávání jenom v posledním roce před nástupem do školy, to znamená v pěti letech věku. Takže do té doby ta žena, pokud se chce zapojit dříve do práce, má ještě další finanční problém s tím, jak zabezpečit hlídání dítěte. A nakonec odloží rozhodnutí vrátit se na pracovní trh.

Jaké je zapojení otců do péče o dítě v zemích zmapovaných v dokumentu?

PF: Můžeme jmenovat Dánsko, kde je uzákoněna otcovská dovolená. I v Německu ale platí, že pokud si určitou část rodičovské dovolené, resp. rodičovského času otec nevezme, tak mu propadá.

Takže dojem z dokumentu je takový, že motivovat otce zákony, aby se více zapojili do péče, je na místě, není to nic problematického?

PF: Ne, problematické to opravdu není. Je to vždycky ta možnost. Nikdo nemůže tomu otci nařídit, aby zůstal doma, ale finanční pobídkou se zájem otců o otcovskou dovolenou zvýšil. V Německu je procento otců, kteří využívají možnost otcovské dovolené asi deset procent, ale trend je stoupající, kdežto ve Skandinávii se již teď jedná o třicet, čtyřicet procent otců.

KJ: Dokonce vznikají výzkumy, které prokazují, že se tímto opatřením snižuje rozvodovost a stoupá porodnost. Sympatické na těchto opatřeních je, že rodinu pojímají jako jednotku. Vše nepadá jen na bedra žen, ale je nahlíženo na zájmy otců, matek i dětí.

Oblast péče a školního systému, zdá se, není ve sledovaných zemích tak feminizovaná jako v ČR, např. muži jsou poměrně často zaměstnaní jako učitelé ve školkách. A zdá se že to funguje, ne?

PF: To mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, už před víc než dvaceti lety v Německu můj syn chodil do předškolního zařízení, kde byly děti od pěti do devíti let, taková kombinace školky a družiny. A byli tam jak učitelé, tak učitelky. Zejména kluci byli úplně nadšení z učitelů – vesměs mladých mužů, kteří studovali pedagogiku.

KJ: Já myslím, že to souvisí s pozicí péče o další generaci ve společnosti. U nás školy i školky jsou pojímány jako odkladiště. Já se nechci vůbec dotknout zaměstnankyň mateřských škol, ale to, jak vypadá jejich odměna, jak vypadá dotování zařízení péče o děti a starost obcí o ně, dokládá, že se tato problematika u nás ocitá na okraji zájmu.

PF: Jak ve Francii, tak ve Skandinávii jsou předškolní zařízení vnímána jako součást školského systému, vzdělávacího systému. Protože pracují s názorem, že dítě je nejvzdělavatelnější od dvou, tří let. Ve Francii ten, kdo má aprobaci pro první stupeň základní školy, má automaticky i aprobaci pro mateřskou školku, a protože jsou to státní zaměstnanci a zaměstnankyně, tak je úřad může dát jak do mateřské školy, tak do základní. A není to chápáno jako degradace. Ve Skandinávii jsou vzdělávací metodiky pro předškoláky platné jak pro státní, tak i pro soukromá zařízení a jejich dodržování je kontrolováno, nemluvě o tom, že poplatky za školku jsou stejné jak v zařízeních státních, tak soukromých.

KJ: Mě fascinuje přesunutá zodpovědnost za umístění dítěte do předškolního zařízení na stát a na obce. Zatímco tady je to v rukou matky. A bohužel tedy vítězí i v mentalitě rodičů přesvědčení, že čím víc si zaplatím, tím kvalitnější vzdělání získám pro svoje dítě, a to zakládá na obrovský sociální problém do budoucna. Propojování peněz a vzdělávání je rizikové.

Bude mít Vaše práce a dokument „Mateřská v cizině“ nějaké pokračování?

PF: Ano, chceme v tom pokračovat, chceme oslovit ženy z dalších zemí, opět Češky, protože ten postup jít přes Češky se nám zdá nejvýhodnější. Ony znají systém tady a mohou srovnávat svoji situaci se svými kamarádkami, se spolužačkami, rodinou atd. a mohou tedy zdůraznit jak negativa, tak pozitiva systémů, ve kterých žijí. Už jsme oslovily ženy žijící ve Slovinsku a Finsku a určitě ještě seženeme další.