[ 30.1.2012, Eliška Děcká Feminismy > Feminismus, Kultura > Kultura a umění ]

V čem je ženská animace specifická? Mohou ženy animátorky uspět? Jaká je tvorba současných českých animátorek a co má společného?

Ideální médium
Animovaný film měl ve své loutkové i kreslené podobě v Československu vždy silnou tradici a nepřehlédnutelný mezinárodní úspěch. Zatímco hraný film hlídala ideologická cenzura (s výjimkou let šedesátých) přísným metrem, před animovanou tvorbou často shovívavě přivírala oko. Jednak proto, že se díky tvorbě Jiřího Trnky a jeho kolegů mohl komunistický režim pyšnit v zahraničí svou kulturní vyspělostí, jednak kvůli často i dodnes přetrvávajícímu předsudku, že animace je pouhou dětskou zábavou. Avšak stejně jako už tehdy dokázala animace mást tělem alias svou přívětivou vizuální stránkou, za kterou byly mnohdy vkládány skryté hlubší významy (viz např. v zakrátko zakázané Trnkově Ruce z roku 1965 pojednávající alegorickým způsobem o nemožnosti svobodné umělecké tvorby pod totalitní nadvládou), i dnes pro animaci platí, že může o reálném živém světě vypovědět mnohem více, než bychom na první pohled čekali.
Díky svému specifickému jazyku a výrazovým prostředkům, jako je třeba zjednodušení, zkratka, vtip nebo nadsázka, dokáže animace často během několika málo minut odhalit pravé jádro pudla a dostat se na dřeň problému. Ostatně jeden z nejrespektovanějších odborníků na animovaný film současnosti Paul Wells s oblibou tvrdí, že jestliže je úkolem hraného filmu představovat fyzickou realitu, pak pro animovaný film je prioritou realita metafyzická – ne to, jak věci vypadají, ale to, co znamenají. I proto je animace ideálním médiem pro konfrontaci společenských stereotypů a předsudků. Obvyklým postupem je například vyzvednutí sledovaného společenského/mezilidského nešvaru, jeho následné zveličení a často i převrácení naruby – a tím pádem nakonec zesměšnění. A právě smích společně s vizuální přístupností patří k nejsilnějším zbraním animace. To, co by v hraném filmu vyznělo příliš moralisticky, nudně či nemělo ten správný energický náboj, dokáže animace předložit divákům a divačkám v přátelsky barevném, veselém kabátě. I z těchto důvodů můžeme v posledních letech zaznamenat čím dál tím častější spolupráci animátorů a především animátorek s neziskovým sektorem v rámci nejrůznějších kampaní a osvěty. Jedním ze zajímavých výstupů takovéto spolupráce jsou i tři netradiční pohádky Galiny Miklínové pro Gender Studies, nazvané souhrnně Byla 3x jedna princezna.

Ženy animátorky
Ženy animátorky – výtvarnice i režisérky – hrály v historii československého animovaného filmu neopominutelnou roli již od jeho počátku. Jména jako Irena Dodalová, Hermína Týrlová či později Vlasta Pospíšilová je nutno zmínit v jakémkoli historickém přehledu o domácí animované tvorbě. Byla to však paradoxně až ekonomicko-politická transformace po roce 1989, která způsobila výraznější nárůst žen autorek na poli české i slovenské animace – či, chcete-li, byla jeho svědkem. Proč paradoxně? Protože právě polistopadová privatizace filmových studií a s ní spojený konec státního filmového monopolu účinného již od roku 1945 zapříčinily pokles celkové výroby (nyní složitě financovatelných) animovaných filmů, což ve spojení s výrazným omezením kino-distribuce předfilmů odsunulo krátkou animovanou autorskou tvorbu na vedlejší kolej, mimo zájem filmových producentů. Je ale výrazný nástup žen autorek za těchto nově složitých podmínek vlastně vůbec překvapující a paradoxní?

Jak uvedla trefně v jednom rozhovoru i naše momentálně nejoceňovanější animátorka Michaela Pavlátová (nominovaná za film Řeči, řeči, řeči například i na Oscara), v animovaném filmu není tolik o co se prát, nefunguje tu zdaleka taková nevraživost a silná konkurence jako v hraném filmu. S tím souhlasí i australská animační expertka Maria Quingley, když nabízí zajímavou paralelu mezi autorskou animací a genderem: „Animace sama o sobě je jako genderová problematika. Animace bez jakýchkoliv pochyb stojí na okraji a být ženou animátorkou je trochu jako stát na okraji okraje – ne že byste nemohla uspět, ale je to opravdu složité.“ A ostatně už i Virginia Wolf viděla mezi nízkou finanční náročností, okrajovostí a úspěchem žen v dané oblasti úzké propojení, když v jednom ze svých esejů představila tuto úvahu: „Za šest pencí může každý koupit dostatek papíru, aby napsal všechny Shakespearovy hry – pokud na to má hlavu. Piána, modelky, Paříž, Vídeň, Berlín, mistři ani milenky nejsou zapotřebí, aby se jedna stala spisovatelkou. Lacinost psaní je bezpochyby důvod, proč ženy uspěly jako spisovatelky dříve než v jiných profesích.“  Domnívám se, že i dnes na tom můžeme najít leccos pravdivého, když si například porovnáme katalogy českých festivalů hraných a animovaných filmů. V posledně jmenovaných najdeme ženská jména určitě častěji.

Vlastní animovaný pokoj
Další důvod hojného zastoupení žen v animaci během posledních let můžeme dle mého názoru najít opět u (někdy až překvapivě stále aktuální) Virginie Wolf, konkrétně v jejím nejslavnějším eseji Vlastní pokoj. I autorská animace totiž často pro svůj vznik potřebuje právě „jen“ peníze a vlastní pokoj. Animace je oproti hranému filmu nesmírně časově náročná (několikaminutový snímek může vznikat měsíce i rok), zároveň však pro svou realizaci nepotřebuje početný tým. Je schopna vzniknout i rukou jediného autora/autorky, což bývá mnohdy i kvůli nedostatkům financí nutným jevem. Tato osamělost ve „vlastním pokoji“ přináší mnoho překážek a úskalí, zároveň však nabízí i svobodný, producenty nehlídaný prostor pro ryze osobní, mnohdy i přímo autobiografickou výpověď.
Díky tomu se tak v poslední době objevují v české animaci nová témata jako například nefungující partnerské vztahy (Repete či …až na věky Michaely Pavlátové), netradiční pohled na těhotenství z ženské perspektivy (Ze života matek Kristiny Dufkové) či vůbec animované snímky s výraznými ženskými hrdinkami včele (například Kebule Ludmily Polákové, Příušnice Marie Procházkové či Laila Michaely Pavlátové). Především však, bez ohledu na samotnou volbu témat a hrdinek, prochází většinou animovaných filmů natočených ženami (dříve v české animaci opomíjená) genderová citlivost a sklon k odmítání předsudků. A tak můžeme například sledovat ve večerníčku Galiny Miklínové O Kanafáskovi, jak malý smutný Jonáš shání panenku, protože rodiče by nikdy nenapadlo mu ji dát, i když by si ji přitom tolik přál. V naučném filmu O sexu Báry Dlouhé má zase na dřívější poměry o sex netradičně naprosto stejný zájem dívka i chlapec, a tak by se dalo pokračovat dál a dál.
Opět se tedy jasně ukazuje, že stejně jako v jakékoli jiné oblasti lidské činnosti přináší i zde zapojení výrazného počtu žen mnoho pozitiv, nových nápadů, odlišných životních zkušeností i s nimi souvisejících odlišných tematických priorit. Český animovaný film byl tak od devadesátých let minulého století díky několika odvážným animátorkám obohacen o realističtěji laděné filmy i výrazné osobní výpovědi dříve jen potichu zaznívajících ženských hlasů.

Text vznikl pro časopis G bod, který vznikl u příležitosti 20. výročí organizace. Časopis je možné zakoupit zde.