[ 2.1.2012, Zuzana Štefková Kultura > Kultura a umění ]

Koncem listopadu proběhlo v pražském Goethe institutu sympózium následované diskuzí o genderu a umění. Pozvaní hosté, Mara Traumane, Lenka Klodová, Ladislav Zikmund a Zuzana Štefková se s moderátorkou Martinou Pachmanovou bavili o genderových aspektech uměleckého provozu, přičemž rámcovým tématem večera byla role kulturních institucí a jejich vztah k genderu.

Tuto problematiku shrnula Martina Pachmanová ve svém úvodním příspěvku mapujícím projekty s genderovou, respektive feministickou tématikou organizované v období 2001 – 2011 v Čechách. Z její rešerše vyplynulo, že ačkoli se otázky nerovnosti uplatnění mužů a žen v české společnosti během posledních deseti let staly součástí obecného povědomí, na umělecké scéně jsou nadále takřka neviditelné.

První z účastnic, lotyšská historička umění Mara Traumane, přednesla příspěvek nazvaný „Uvnitř? Vně? Mimo? Mezi? Několik poznámek o neviditelnosti rodících se východoevropských a genderových diskurzů o současném umění,“ v němž analyzovala formy marginalizace genderového hlediska v kontextu lotyšského umění od 70. let 20. století do současnosti. Tyto postupy souvisely a souvisejí s upřednostňováním představy rovnosti mužů a žen a depolitizací genderu ve společnosti. Ve druhé části své prezentace pak Traumane představila film Kasparse Goby „HOMO@LV“ dokumentující kontroverze kolem pride parade v Rize.

Lenka Klodová vycházela ve svém diskuzním příspěvku z vlastní zkušenosti. Jakožto žena-umělkyně zabývající se genderovými tématy ještě v dobách, než toto označení v českém umělecko-historickém kontextu zdomácnělo, mohla pozorovat nesnadný proces, jehož výsledkem mělo být přiléhavé pojmenování tohoto typu umění. Texty a koncepty výstav se v 90. letech potýkaly s termínem „ženské umění“, který se od začátku setkával s odporem jako zbytečná a limitující nálepka. Na druhou stranu výraz „feministické umění“ se v českém prostředí odvážil používat jen málokdo. Nakonec se jako nejpřijatelnější forma kompromisu ukázal právě pojem „gender“. Snaha pojmenovávat však nutně naráží na problém daný samotnou podstatou věci, jež má být označena. Vzhledem k tomu, že tento typ tvorby patří k nejživějším a nejdynamičtějším nejen v kontextu umění, ale i většiny humanitních věd, je podle Lenky Klodové „každé pojmenování [...] víceméně omezené.“

Příspěvek Zuzany Štefkové je možné shrnout do tří otázek: Hraje roli, zda vytváří umělecké dílo muž nebo žena? Má smysl se tázat, zda výstavu kurátorsky koncipuje muž nebo žena? A konečně záleží na tom, zda je uměleckým pedagogem muž nebo žena? V souvislosti s těmito problémy se diskutující pokoušela najít odpověď na palčivé aspekty genderové nerovnosti v uměleckém provozu: Proč je tak málo děl vytvořených ženami ve stálých sbírkách institucí vystavujících současné umění a proč dostávájí ženy za své umění méně peněz než jejich mužští kolegové. Ve svém příspěvku se autorka pokoušela tento nepoměr vysvětlit mimo jiné vlivem institucionálních a osobních předsudků, které ženám a mužům měří dvojím metrem v bezmezné víře v objektivitu hodnotících kritérií.

Na rozdíl od předchozích vstupů, které spíše problematizovaly interpretační strategie a terminologii vztahující se k postavení žen v uměleckých institucích a umění vytvářenému ženami, otevřel Ladislav Zikmund-Lender téma zobrazení maskulinity. Ve svém příspěvku nazvaném „Maskulinita obrazů a obrazy maskulinity“ nejprve nastínil proměnu a rozmnožení koncepcí maskulinity v západní literatuře, aby následně dokumentoval na dvou tuzemských výstavách, jak lze tradiční kánon maskulinity upevnit (v případě výstavy Pánský salón na šlechtickém sídle) či jej naopak rozvolnit, což dokládala výstava XYXX uspořádaná v Karlin Studios.

Živá diskuze, která následovala, ukázala šíři možných pohledů na věc a definitivně potvrdila, že genderová tématika neztratila ani v současné době nic ze své naléhavosti.