[ 2.12.2011, Lucie Otáhalová Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

20. listopad nebyl jen nedělním, prosluněným dnem, ale pro mnohé smutnou připomínkou události z roku 1998, kdy byla v USA ve svém bytě brutálně zavražděna 34-letá transgender Afroameričanka Rita Hester. Otřesný čin mobilizoval aktivisty za práva sexuálních menšin po celém světě a je od té doby připomínán jako „Transgender Day of Remembrance“, tedy vzpomínkový den na transgender lidi zavražděné pro svoji odlišnost. Tento den upozorňuje na násilí vůči transsexuální menšině a nenávist vůči těm, kteří do větší či menší míry překračují genderové role.

Násilí z nenávisti, často taktéž označované pojmem „hate crime“, je termínem, který je užíván zejména v souvislosti s rasově, nábožensky nebo etnicky motivovanými trestnými činy. V mezinárodním lidskoprávním diskursu a i v řadě evropských zemí je jako další z nenávistných motivů uznávána i sexuální orientace nebo genderová identita oběti. Transgender osoby jsou přitom ze všech sexuálních menšin obětmi nejviditelnějšími. Genderová nekonformita je u nich totiž nejvíce patrná. Obětmi hate crime se ale stávají i gayové, lesby a bisexuální osoby, zkrátka všichni ti, jejichž sexuální orientace a genderová identita je „neheterosexuální“, neboli vymyká se z normy.

Rita nebyla první ani poslední obětí transfobie. Vraždy a násilí z nenávisti vůči transsexuálům jsou bohužel stále realitou – a to i v Evropě, kde jen za poslední tři roky bylo zavražděno 45 transgender osob. Toto číslo se přitom vztahuje pouze na deset evropských zemí (včetně Turecka, kde je obětí nejvíce), přičemž alarmující je například situace v Itálii, kde bylo zavražděno za poslední tři roky 14 transsexuálů. Zločiny z nenávisti se nevyhýbají ani Velké Británii, kde byli v uvedeném období zavražděni tři transsexuálové. Nutno upozornit, že toto jsou zločiny, které byly oznámeny na policii. Kolik je ale případů násilné trestné činnosti, které se nikdy do oficiálních statistik nedostanou, to lze jen těžko odhadovat.

Pokud jde o Českou republiku, o lidech, kteří se stali terčem homofobního násilí, toho bohužel moc nevíme. V Česku převládá všeobecně poměrně tolerantní veřejné mínění vůči gayům a lesbám, alespoň soudě podle každoročních celoplošných průzkumů. Z toho mála relevantních informací, které jsou na téma homofobie a hate crime k dispozici, nicméně zcela jasně plyne, že i tato témata se nás týkají. Průzkum, který realizovala společnost Člověk v tísni v roce 2007, ukázal, že mezi mladými lidmi je vysoká míra předsudků, stereotypů a netolerance (1). Výzkum, který publikovala psycholožka Olga Pechová na téma diskriminace na základě sexuální orientace o dva roky později, přinesl číslo 11% – tolik respondentů výzkumu se stalo obětí homofobního útoku (2).

Přiznání, že jsem byl/a napaden/a kvůli tomu, že jsem gay či lesba a někomu se to nelíbí, nemusí být vždy a pro každého lehké. Mnozí gayové a lesby svoji sexuální orientaci tají, případně se k ní otevřeně nehlásí. Oznámení homofobního útoku policii by pro ně znamenalo nutnost otevřeně svěřit svoji sexuální orientaci minimálně orgánům činným v trestním řízení, případně přiznat ji i sami sobě, s tím, že se o ní pravděpodobně dozví i rodina a nejbližší okolí. Nedůvěra v policii je u obětí homofobních útoků obrovská a tyto činy tak zůstávají většinou neohlášeny.

Nedostatek informací o homofobních trestných činech, který je problémem nejen v České republice, ale i v řadě dalších evropských zemí (především pokud jde o statistická data) má hned několik důsledků. Z pohledu osob, které disponují rozhodovacími pravomocemi, tedy zejména politiků a ministerských úředníků, se nejedná o problém, který by bylo nutné zvláště řešit. To znamená přijímat opatření, která jsou praxí například v Nizozemí nebo ve Švédsku – školení policistů, jak přistupovat k obětem homofobních trestných činů, detailní statistické vykazování této trestné činnosti, zřízení zvláštní policejní jednotky, která se věnuje pouze trestným činům z nenávisti. Trestné činy spáchané s homofobním motivem nejsou ani přísněji trestány zákonem, na rozdíl od rasistických nebo náboženských trestných činů.

Stíhání, vyšetřování a sledování zločinů z nenávisti není – jak snad z výše uvedeného vyplynulo – jen problémem úzce trestně právním a odborným. Poskytnutí lepší právní ochrany před homofobií nebo detailnější statistické sledování trestných činů až tolik nestojí a nebylo by zřejmě ani zvláště technicky náročné. Odborná debata nad tímto vybraným tématem reflektuje celkové nastavení ve společnosti a vzhledem k těm málo informacím, které jsou k dispozici, stále pokračuje bez viditelného výsledku. Žádné konkrétní kroky směřující k systémovějším změnám tedy zatím nebyly podniknuty. Věřme, že se to do budoucna změní.

(1) http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=116&idArt=611

(2) http://e-psycholog.eu/pdf/pechova.pdf