[ 2.12.2011, Zdeněk Sloboda, PROUD Rovné příležitosti > Rovné příležitosti, Partnerské vztahy > Registrované partnerství ]

Janis Sidovský je jedním z nejúspěšnějších marketingových a PR odborníků v šoubyznysu v Česku. Z tanečníka se poměrně záhy stal úspěšným producentem a manažerem hudebních hvězd. V roce 2010 se stal ředitelem pro vlastní tvorbu a marketing asi nejúspěšnější digitálně šířené televize TV Barrandov. Z vysoce postavených manažerů v Česku je vlastně jediný otevřeně gay. Zeptali jsme se, proč se rozhodl to netajit a proč se zapojuje do veřejné diskuse o postavení gayů a leseb u nás.

Často cestujete a máte zkušenost se životem a situací gayů a leseb v zahraničí. Jak byste charakterizoval tu naši situaci?

Srovnatelnou s evropským standardem. Liší se především v přístupu samotných gayů a leseb, nejsme tak otevření jako v ostatních zemích. Jste li v Madridu, Londýně, Paříži, Vídni nebo v Berlíně, zjistíte, že queer čtvrti jsou přirozenou součástí metropolí. Tyto části města navštěvují obyvatelé bez ohledu na orientaci, protože tu vládne uvolněná atmosféra, dobře se tady jí a nakupuje neokoukané zboží. V Česku podobné queer území zatím nemáme.

Angažoval jste se a angažujete se ve věcech takříkajíc pro komunitu – vedl jste informačně-lifestylový server Colourplant, předáváte ocenění osobnostem z komunity, osobně a viditelně jste se účastnil Prague Pride i diskuse k výrokům pana Hájka z Hradu –, co Vás k tomu vede?

Některé věci mi prostě nejsou jedno. Nepovažuji se za gay aktivistu, k tomu mám málo sociologických a právních znalostí, ale obyčejně lidsky se stavím k tématům, která se mě dotýkají jako občana. Výroky pana Hájka mi stály za komentář, přestože ho málokdo bere vážně. Jeho slova se ale v médiích šířila jako jed a bylo vhodné říct nahlas, že v tomto ohledu je rétorika Hradu mimo běžnou normu. Na druhou stranu nechci ze své přirozenosti dělat životní program, takže se dění v gay minoritě věnuji jen čas od času, když mám silnější impuls.

Pokud jde o Cenu Colour Planet, myslím si, že je zapotřebí vyslovit uznání často neviditelným lidem a organizacím, kteří ve prospěch minority a často na úkor svého volného času a osobních financí dělají spoustu potřebných věcí – pomáhají se změnami legislativy, organizují festivaly a setkání nebo se podílejí na osvětě k onemocnění infekcí HIV. Právě díky nim se pozice naší menšiny mění k lepšímu a vyjádření díků je slušností, na kterou bychom neměli zapomínat.

Jste jeden z mála lidí v Česku, kteří jsou tzv. „vyoutovaní“, a ač pracujete v oblasti šoubyznysu, tak sám nejste umělec (u nichž to bývá tak nějak „tolerováno“). Proč se podle Vás neoutují politici, vysocí manažeři nebo vrcholoví sportovci?

S několika jsem o tom mluvil a dostal odpověď, že nenalézají důvod. V práci nebo v rodině „to“ o nich vědí a o bulvární publicitu nestojí. Po pravdě řečeno, když získáte určitý odstup od gay světa, zjistíte, že orientace se ani tak neřeší v hetero většině, jako ve vlastních řadách. Opravdu není nutné se vším běžet do novin, ale spíš se netvářit, že s gayi nemám nic společného, když každý večer usínám vedle muže. V tomto směru jsou někteří politici nebo byznysmeni už otevřenější, znám několik vrcholových finančních expertů, kteří se orientací netají, jen se o tom nepíše v médiích, takže o nich vlastně veřejnost neví. A profesionální sportovci, hokejisti, atleti nebo fotbalisti, které znám a vím, že jsou gayové, se ke své přirozenosti nehlásí z obavy ze ztráty sponzorů, tak to zkrátka je.

Jak u Vás coby byznysmena a manažera (vnímáte-li se tak) probíhalo vyoutování? Co jste v kontextu své práce zvažoval, jaká pro a proti? Jaké byly hlavní řekněme zlomové momenty?

Tehdy, na přelomu let 1999 a 2000 jsem působil jako manažer hvězd, spolupracoval jsem také s nadací Dagmar a Václava Havlových a tlak médií na mě byl extrémní. Dostával jsem se do okamžiků, kdy po mě redaktoři žádali nějaké pikantnější informace a naznačovali, že jinak napíšou, že žiju s Pavlem Vítkem, což mohlo být nepříjemné zvlášť pro něho jako pop hvězdu. Doma jsme se dohodli, že půjdeme s pravdou ven, nechtěli jsme, aby se o nás psalo jako o senzaci. Náš coming out měl smysl jen v tu chvíli, odehrál se důstojně a včas, jinak bychom byli spíš trapná dvojce, která se snaží tutlat veřejné tajemství.

Všeobecně, myslíte si, že je coming out na pracovišti problematická věc? (jak z pohledu jedince, tak firmy samotné)?

Záleží na prostředí, něco jiného bude coming out ve strojírenství a jinak bude přijetí probíhat v redakci módního časopisu nebo v zahraniční firmě. Když si představím, že by se někdo z našich zaměstnanců identifikoval jako gay nebo lesba, asi by s tím nikdo neměl problém, ale šeptanda by určitě proběhla, přeci jen je odlišná orientace i v Praze vnímána jako zvláštnost. Jsem ale přesvědčen, že řečmi na chodbách by to skončilo, ve společnostech, kde je věkový průměr kolem 30 let, by to zas taková senzace nebyla.

Myslíte si, že jsou české firmy a jejich vysocí manažeři a manažerky tzv. gay friendly? Pokud nejsou, tak proč tomu asi je?

Osobně jsem se s nepřátelským prostředím setkal jen jednou, a to se jednalo spíš o omezenost bývalého kolegy než o homofobii. Někdejší šéf Barrandovských Studií mi po nějakém mém úspěchu naprosto vážně řekl, že netušil, jak schopní můžou být lidi, co jsou stejně orientovaní jako já. Ale to byla spíš výjimka. Podle mě je rozhodující kvalita odvedené práce, nikoliv orientace, a tak k zaměstnancům přistupuje většina zaměstnavatelů.

Coming out na pracovišti má zhruba dvě roviny, jednu osobní (tam jde o jedince a jeho vztahy s kolegy a kolegyněmi) a druhou institucionální. Zaměříme-li se na tu druhou rovinu, jak by mohly podle Vás firmy vytvářet tzv. gay-friendly prostředí (jestli ho je tedy zapotřebí)?

Vztahy na pracovišti jsou dány etickým kodexem, který vylučuje jakoukoli diskriminaci. Nemyslím si tedy, že je nutné vytvářet nějaká speciální gay-friendly pravidla, v kosmopolitním prostředí, jakým je šoubyznys, byste musel mít zvláštní pravidla pro přátelství se Slováky, s Romy, Židy a dalšími minoritami. Bylo by to kontraproduktivní.

Dokážete si představit, jak by např. v TV Barrandov, kde jste v zásadě na druhé nejvyšší pozici, probíhala a byla řešena situace osoby, která by se rozhodla pro podstoupení transsexuální přeměny (což vyžaduje nějaký čas nemocenské, prostředí, které respektuje hormonální změny, potom vystupování v opačné roli, následně chirurgickou a administrativní změnu pohlaví včetně jména a všech možných dokumentů)?

Ano, neviděl bych v tom problém ani já ani nikdo jiný z představenstva.

A na závěr. Věřím, že sledujete aktuální situaci týkající se LGBT práv. Současný nový občanský zákoník, který např. nahrazuje i rodinné právo, neobsahuje zákon o registrovaném partnerství, ač tam původně zahrnutý byl. Také zpřísňuje přístup (samotné ženy) k umělému oplodnění. Jaký máte názor na tohle? Proč se situace v oblast LGBT práv v posledních několika letech prakticky nezlepšuje a nikam neposunuje?

Absence registrovaného partnerství v novém občanském zákoníku mi vadí. Bohužel, LGBT menšina momentálně nemá tak silnou lobby jako v minulosti, aby byla schopna začlenění registrovaného partnerství do novely prosadit.

Autor fotografie: Petr Šesták