[ 30.9.2011, Iva Šmídová, FSS MU v Brně Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Když zmíním před lidmi, zejména ženami, že „zkoumám muže“, následuje často otázka: „A jsou teda muži v krizi?“ Neskrývají pak překvapení, že zrovna já váhám s odpovědí. Důkazů je přece řada: selhávají jako otcové v rodinách, nestarají se o děti po rozvodu, často ani neplatí alimenty; nedostávají požadavku na sdílení domácích prací, bývají agresivní, násilní.

Špatně se vyrovnávají s neúspěchem a selháním na trhu práce, který je jejich tradiční doménou. Jsou nejistí, pasivní, „pod pantoflem“, pro někoho je i problém, když „se myjí a nesmrdí“, opak je přeci znakem „správného chlapa“. Najdeme jich mnohem více než žen ve vězení i mezi bezdomovci, hůř se učí ve školách. Zanedbávají své zdraví, příliš riskují – rychlou jízdou v autě či jinými adrenalinovými aktivitami, nebo jim naopak roste pivní pupek a počet dioptrií z koukání na fotbal v televizi, těm mladším z hraní počítačových her ve virtuálním světě. Jsou závislými – na automatech, alkoholu, na chlapské zábavě, sexistických poznámkách a sexu a zároveň na domácím servisu matky či partnerky nebo na úspěchu v práci či na adrenalinové zábavě, na moci. Nezvládají svou agresivitu, neumějí zacházet s emocemi. Ubylo gentlemanů a těch, kdo svého postavení využívají ke službě druhým a občanské společnosti obecně.

Na tom všem něco je. Zdá se, že narůstá počet individuálních mužských selhání, klesá jejich spokojenost a radost ze života – i radost pro ostatní s takovými žít. Na druhou stranu, jak můžeme tvrdit, že jsou muži v krizi, když se podíváme na žebříčky nejmocnějších a nejbohatších, na to, kdo občany reprezentuje ve veřejné sféře, kdo má moc? Zdá se, že ostří pomyslných nůžek mužského úspěchu i krize jsou široce rozevřena.

Ale ještě z další strany, jak mluvit o krizi, když zatím v žádné historicky známé době nebylo tak normální, či přímo společensky žádoucí, vidět muže jako otce pečující o malé děti, muže, kteří si uvědomují, že pracovní kariéra není všechno, že agresivitou a násilím nebo překračováním hranic zákona své životní svízele nevyřeší? Když začínají fungovat mužské skupiny, které pracují s problémy, které muži sami tropí a zároveň jimi i trpí? A jaké muže máme v debatě o krizi vlastně na mysli? A umíme při dštění síry či povzdechu nad vybarvováním portrétu mužských ztracenců a neschopáků nebo agresivních samců nahlédnout i to, jakou roli v onom propletenci mezilidských vztahů sami sehráváme, i my samy jako ženy? Nejde trochu o souboj kdo z koho?

Už 70. letech minulého století napsala americká psychoanalytička a feministka Dorothy Dinnerstein, že nastal nejvyšší čas, abychom (my – ženy a muži) ze sebe navzájem přestali dělat nezvladatelná monstra. Ona píše o ženách jako svůdných mořských vílách, které muže svádějí a pak je stáhnou ke dnu a připoutají je k domácímu krbu, ale nedávají jim u něj šanci jeho podobu a fungování ovlivnit. A muže přirovnává k Minotaurům – tato monstra představují mocné, silné, bezcitné tvory hnané zvířecími pudy, agresivitou, kteří jsou snad jen napůl lidskými, ale zároveň polobožskými. Důsledky udržování této duální představy jsou totiž fatální: matky mají sice totální moc nad výchovou dětí (tedy i synů), ovšem sotva se muži dostanou z domova a ohánějí se mocí a vlivem, snaží se veškerá původní emocionální pouta s domovem zpřetrhat, zahladit, skrýt – a při svém všemocném vládnutí ve veřejné sféře nehájí zájmy toho, co je na světě podle Dinnerstein nejhodnotnější – blízké a vstřícné mezilidské, zejména rodinné, vztahy. Bohužel, v období mohutného občanského aktivismu emancipačního hnutí druhé vlny feminismu hlas Dinnerstein volající po setření duálního vidění žen a mužů, po sdílení moci veřejné i právě té soukromé mezi ženami a muži zapadl, zůstal nevyslyšen. Na řadu se dostává vlastně až o generaci později. Výsledky, chce se mi napsat důsledky, politik prosazování genderové rovnosti zejména v některých severských evropských zemích dávají Dinnerstein za pravdu. Příběh však stále není nekomplikovaný.

Tyhle řádky píši v Bruselu po workshopu v rámci velkého evropského projektu zaměřeného na zapojení mužů do prosazování genderové rovnosti. I tady účastnice a účastníci volají po podpoře mužů v jejich zapojení do péče, starosti o rovnost. I tady byly slyšet hlasy, které dichotomizují. Ukazuje se, že když dva dělají totéž, není to totéž – tedy vlastně nedělají totéž. Přesto touto iniciativou – a dlouhou řadou dalších mezinárodních, ale třeba i místních projektů – roste povědomí a kultivovaná diskuse, jak spolupracovat na tak důležitém tématu jako jsou „muži a rovnost“. Padaly tu velmi zajímavé myšlenky, reflektující současnou ekonomickou krizi a obavu řady zaangažovaných, jaké důsledky přinese pro řadu rozjetých projektů přinášejících genderovou rovnost. Vztah jedince a struktury není jednoduchý. Naše možnosti, přání a volby omezují normy a pravidla společnosti, posilující neoliberální důraz na volnou ruku trhu… Jedním ze zajímavých závěrů, pobídek k tomu motivovat muže  – a to zejména ty mocné – k angažmá v genderové rovnosti, byly důkazy o tom, že výrazně dráž jednotlivé podniky i celé státy vychází, když politiku genderové rovnosti zanedbávají. Náklady na její zavedení, tak často náchylné ke škrtům se zaklínací formulí „je krize“, spolu s výhodami z jejích efektů, vycházejí prostě lépe. A to i ekonomicky. Myslím, že to je sdělení hodné zamyšlení pro představitele také českých firem.