[ 30.9.2011, Kristýna Ciprová, Gender Studies, o.p.s. Rodičovství > Rodičovství, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Fenomén (aktivního) otcovství již nějakou dobu prostupuje českou společností (1). Péče o děti není známkou nedostatečné mužnosti, naopak. Být tátou je žádoucí a sexy. Pro tuto chvíli nechám stranou, co přesně chápání aktivního otcovství zahrnuje a kolik mužů aktivními otci skutečně je, a zaměřím se na postavu samotného otce. Bez ohledu na rozmanitost diskuzí i představ o „správném“ otcovství zůstává totiž figura otce překvapivě plochá.

Povětšinou se jedná o bílého, středostavovského a především heterosexuálního muže. Výstižně to komentují William Marsiglio a Joseph Pleck: veřejné chápání otcovství většinou kopíruje heteronormativní předpoklady (Marsiglio, Pleck 2005), tedy nahlížení heterosexuality jako jediné (resp. jediné obvyklé či správné) sexuální orientace.

Heteronormativita v oblasti rodičovství se objevuje velmi explicitně i v zákoně o registrovaném partnerství: rodičovství je zde ošetřeno pouze zákazem adopce stejnopohlavním párem, další možnosti (jako např. umělé oplodnění pro lesbické páry, osvojení dítěte partnera/partnerky, institut náhradní matky) vůbec nezmiňuje. Přesto nestojí stejnopohlavní rodiny úplně stranou zájmu veřejnosti. Zde ovšem stojí v centru pozornosti ženy – lesbické matky. Gay otcové jako by neexistovali. Máme tu tedy představu aktivního otce, která ale a priori vylučuje neheterosexuálního muže. V souvislosti s často reprodukovanými stereotypy o gay mužích (promiskuita, neochota se vázat, tedy i zakládat rodinu) se gay otcovství navenek jeví nejen jako něco nežádoucího, ale především jako nereálného. Při rozkrývání tohoto pohledu na gay otcovství je důležité uvědomit si, do jaké míry jsou názory na něj ovlivněny (genderovými) stereotypy o tom, kdo a proč (ne)může být rodičem a především si vyslechnout hlas samotných gay mužů.

Názorům gay mužů na otcovství se věnoval kvalitativní výzkum, který zahrnoval rozhovory s 30 gay muži (dále participanti) ve věku 18 – 50 let. Tento výzkum v první řadě ukázal, že rozpojování gay a rodičovské identity považuje většina gay mužů za stereotypní generalizaci, kterou vytváří především většinová (heterosexuální) společnost. Sami gay muži striktně odmítali závislost touhy po dětech na sexuální orientaci, a jako hlavní faktory ovlivňující touhu po rodičovství zmiňovali věk, finance či potřebu rozvíjet partnerský vztah. „Mít, nebo nemít děti vůbec nesouvisí s tím, jakou máš orientaci. Je to prostě o tom, jestli to dítě chceš, nebo ne. [...] Určitě bych netvrdil, že gayové nechtějí mít děti, a hlavně znám i pár kluků, kteří to dítě mají.“ (Michal) Podle většiny participantů vychází představa o nezájmu/nevhodnosti gay mužů coby otců především z mainstreamové společnosti. Ta pak zpětně ovlivňuje i samotné gay muže, jejich možnosti a životy. „Myslím, že je to trochu stylem života. Ale mám takový dojem, že ten styl života vyplývá z té představy společenského neuznání, která v těch lidech pořád je. A myslím si, že to trochu ovlivňuje určité sociální vyloučení. A od toho se odvíjí styl života nebo to, že ti lidé nemůžou mít standardní rodinu nebo standardně zapadnout do společnosti. A z toho se možná odvíjí to, že pak nemají zájem o děti nebo se o ně starat.“ (František) Skutečnost, že do přemýšlení gay mužů o možnostech mít dítě zásadně vstupuje homofobie mainstreamové společnosti, ilustrují i obavy ze strany gay mužů o blaho dětí vyrůstajících s gay otci: „Diskutujeme otázku toho, jestli muži sami mohou vychovávat dítě. A nakolik pro to dítě může být určitou nevýhodou to, že bude vychovávané právě jenom těmi dvěma muži.“ (František); „Většinou se řeší nebo většinou se bavíme o [...] akceptovatelnosti gay otcovství širší společností, o možnostech, jak si pořídit dítě.“ (David).

Pro pochopení představ o gay otcovství je zásadní a určující i vliv zakořeněných představ o mužství a ženství v české společnosti. Vyšší společenská tolerance lesbických matek naznačuje, že gay otcovství není komplikováno pouze očekávanou homofobií většinové společnosti, ale také genderovými stereotypy, které utvářejí obrazy správného otcovství a mateřství. Sílu genderových stereotypů dokazují výroky jednotlivých participantů o vlivu „vrozených“ rozdílů mezi muži a ženami na rodičovství. Nejsilněji působícím stereotypem v názorech participantů byla role ženy jako matky, které je primárně přisuzována péče o (především malé) děti s odůvodněním, že je to přirozené a normální. „Přirozenost” role pak byla odůvodňována biologicky. „Já obecně vnímám, že žena a mateřství k sobě jdou nějak blíž než teda kluk a otcovství.“ (Marosh) Podobně jako nabývalo v představách participantů určitého obrazu mateřství, analogickým způsobem bylo formováno i otcovství. Zatímco u žen byla touha po dětech vymezena jako vrozená, muži k touze po dětech dospívají podle participantů spíše postupně. V zásadě však samotná touha po dětech nebyla u mužů zpochybněna, dokonce ani její podoba se podle mnohých participantů zásadně neliší od ženské, za hlavní rozdíl byly považovány kořeny a původ touhy. Gay muži často zmiňovali touhu po sobě někoho zanechat, mít na někoho vliv, mít možnost někoho formovat – tedy touhu, která není vrozená, ale přijde postupně. Zajímavý byl okamžik, kdy gay muži opustili abstraktní uvažování a přešli k vlastním zkušenostem s mateřstvím či otcovstvím. V tomto bodě začali mnozí participanti rozvolňovat představy o tom, kdo je či kdo má být správným rodičem. Poukazovali spíše na skutečnost, že rozdělení rolí a přiřazení dětí k matce a zajištění rodiny otci může být spíše jakýmsi „zvykem“ či „tradicí“: „U otců se ta situace trochu mění. [...] Ačkoli se od [ženy] pořád čeká, že by měla vychovávat dítě a starat se o všechno, tak ty role začíná přebírat muž, protože ztrácí nadvládu nad tou rodinou. [...] muž už není v rodině tolik potřebný [...] Ty role se vyrovnávají.“ (Míra)

Většina gay mužů chápala fungování představ o otcovské roli jako klíčové při akceptaci gayů vychovávajících dítě. „Kdyby bylo silné otcovství, tak si myslím, že ta otázka je vnímaná odlišně. Abych použil neutrálního výrazu. Tady nejde ani tak o to, že to dítě vychovávají dva tatínkové, ale jestli je vůbec tatínek schopný dítě vychovat? Tohle je v tom taky zapletené.“ (Lukáš)

Celkově lze říci, že míra genderové citlivosti je v uznávání gay a lesbických práv na rodičovství významným faktorem. V českém kontextu je společenský zájem o genderovou rovnost stále spíše okrajový. Nedostatečné institucionální zaštítění této problematiky odkazuje k tomu, do jaké míry je pro vládní představitele a představitelky genderová rovnost nedůležitá. Jistě i z tohoto důvodu je ve společnosti udržováno přetrvávající stereotypní uvažování nad rolemi mužů a žen. Představy o komplementaritě mužské a ženské role se přenáší do představy, že pro růst dítěte je nejlepší heterosexuální rodina. Přesto lze tvrdit, že gay muži svým zájmem o otcovskou roli (či jejím vykonáváním) genderové stereotypy narušují. Nakonec, samotný koncept aktivního otcovství pracuje s vizí, že větší participace otců na výchově dětí s sebou přináší proměnu patriarchální společnosti. Pokud toto aktivní otcovství navíc vybočí z konceptu heterosexuální, nukleární rodiny, jak je tomu v případě gay otcovství, nabývá jeho potenciál ještě radikálnějších rozměrů.

Literatura:

Marsiglio, W., Pleck, J. (2005). „Fatherhood and Masculinities“. In Kimmel, M. (Ed.). Handbook of Studies on Men and Masculinities. Thousand Oaks: Sage, s. 249–269.

(1) V tomto textu vycházím ze své diplomové práce Gay otcovství. Výraz aktivismu v českém kontextu? (2008), která vznikla v rámci výzkumu vedeného Věrou Sokolovou, Ph.D.